„Sdílím, sdílíš, sdílejme“, aneb jak přeměnit občanskou angažovanost ve frašku

„Globalizace zmenšila svět“ – tato okřídlená věta jistě platí v celé řadě oblastí, od ekonomiky po oblast sociokulturní, od volného pohybu osob po volný pohyb informací. Právě v oblasti šíření informací bychom však větu mohli poupravit na výrok „globalizace zrychlila svět“. Ještě nikdy v historii neexistovala možnost tak rychlého šíření myšlenek a informací, jako je tomu na prahu 21. století. Nová média, která na tom mají obrovský podíl, však zašla ještě dál – díky tzv. kolektivní inteligenci a „produžívání“ by v tomto smyslu věta mohla znít „globalizace změnila způsob myšlení lidí“.

Nelze popřít, že možnost uživatelů nových médií aktivně ovlivňovat a tvořit jejich informační obsah, především v oblasti sociálních sítí, mění postupně některé zažité společenské zvyky, jednání a způsob přemýšlení. Změnil se způsob, jakým získáváme informace, a v mnohém i obsah informací, které nás zajímají. Jedním klikem je možné přesně zacílit oblast našeho zájmu bez „zbytečného“ příjmu dalších informací, přehled o současných politických či ekonomických událostech získáme rychlým pročtením několika titulků na zpravodajských portálech a i ty dnes mnoho lidí zajímají méně, než kolik kamarádů „olajkovalo“ jejich fotku na Facebooku. Ač popsáno s lehkou nadsázkou, život se za během poslední dekády velice zrychlil a v mnohém tak nějak „zpovrchnil“. Lidé často nejdou příliš do hloubky věcí, jelikož jednoduše nemusí – vše je jim naservírováno dřív, než se o to stihnou vůbec zajímat. Zmíněná sociální sít Facebook se stala fenoménem a v současnosti je platformou, na níž lze šíření informací tvořených uživateli považovat za celosvětový standard a jejíž obrovský sociálněpolitický potenciál si uvědomuje řada světových velmocí do takové míry, že se netají svou snahou jej více či méně restriktivními kroky dostat alespoň zčásti pod svou kontrolu.

Hlavní motivací pro tyto restriktivní snahy je pak objevení možnosti využívat sociální sítě občanskou společností, která je v mnoha režimech (právem) považována za většího protivníka než opozice a které tím byla dána do ruky nepředstavitelně silná zbraň. Právě využívání sociálních sítí fungujících na principu kolektivní inteligence a tzv. produsage občanskou společností, včetně jejich vlivu na její popularizaci a růst, je jednou z oblastí, ve které je patrný posun v postupující lidské povrchnosti, respektive „povrchovosti“.

Samozřejmě záleží na tom, co si kdo pod pojmem „občanská společnost“ představuje. Osobně rozděluji termíny „občanská společnost“ a „občanské uvědomění“, které je jakousi abstraktní součástí prvně jmenovaného termínu.  V té pak nejde ani tak o samotné činy realizované občanskou společností, ale o povahu člověka – o jeho postoje a vnitřní přesvědčení, které ho vede v otázkách týkajících se záležitosti jeho země či společnosti jako takové. Takové přesvědčení, které člověka v případě nutnosti „zvedne ze židle“ a vyžene do ulic demonstrovat veřejně svůj postoj v té které záležitosti. Takto to vždy v minulosti fungovalo s tím, že došlo-li na samotné činy, vyprovokované občanskou uvědomělostí, dávalo to již jistou váhu celé problematice, kterou tak bylo nutné brát v potaz.

Jak bylo však řečeno, společnost se mění a s ní i mezilidská komunikace, která je dnes o mnoho snazší než dříve. V současné době internetu a sociálních sítí není nic jednoduššího než dát veřejnosti vědět o svém názoru a mít tak možnost ovlivnit velkou spoustu lidí. Zorganizovat tak například „demonstraci“ zabere jen několik málo minut – stačí naťukat pár vět a kliknout na políčko „sdílet“. Během několika hodin či dnů můžete ve velkém dát najevo svou nespokojenost se státními maturitami či s výrokem nějakého politika. Nová média nám, zdá se, nabízejí takřka neomezené možnosti. Zde však vyvstává otázka, zda se z možnosti takového způsobu sdílení nestane fraška – nebo spíše ze samotných důsledků tohoto sdílení? Kam to povede dál? Bude jednoduchá organizace veřejných akcí samotným důvodem k jejich svolávání, kdy do ulic vyjdou průvody po každém návrhu zákona, jenž plně neuspokojuje všechny občany? Jak rozeznáme pravou občanskou uvědomělost od pouhé nudy či nadsázky?

Z těchto otázek vyplývá, že hranice mezi tím, co se dá nazvat skutečnou občanskou aktivitou a její napodobeninou, se díky možnostem nových médií pomalu stírá, přičemž pochyby o hloubce úmyslů vyvstávají jak ze strany iniciátorů těchto „akcí“, tak veřejnosti, která se jich účastní. Jako příklad můžeme uvést loňskou volbu prezidenta republiky, kdy sociální sítě měly velký vliv na popularitu jednoho z kandidátů, což mu nepochybně pomohlo při samotné volbě, přičemž mnoho skeptiků tuto podporu označovalo jako pouhý „mediální humbuk“, nikoliv čiré politické přesvědčení.

Sociální sítě – v České republice především Facebook – tedy roli iniciátora hnutí, ať již jakéhokoliv, z časových i logistických důvodů značně zjednodušily, což má přirozeně za následek jistý nárůst takovýchto podnětů a s tím i určitou ztrátu jejich relevance či její „inflaci“. Jinými slovy se dá říci, že právě snadnost a časová nenáročnost umožňuje poměrně snadno dosažitelnou pseudo-občanskou iniciativu v oblastech, které nemají celospolečenský dopad a které by za normálních okolností iniciátorovi nestály za vynaložené úsilí. To však na druhou stranu negativně ovlivňuje společenský dopad i v těch oblastech občanských aktivit, kterým přídomek „pseudo“ nepatří.

Samozřejmě nemůžeme paušalizovat tvrzením, že demonstrace svolaná pomocí některého z nových médií nebude dosahovat takového společenského dopadu jako ta svolaná tradiční občanskou iniciativou či nevládní organizací. Nelze však zapřít, že fenomén „produžívání“ a kolektivního užívání tzv. nových médií činnost občanské společnosti na jednu stranu silně zjednodušil a do jisté míry umožnil podílet se na ní širšímu vzorku společnosti, nicméně na stranu druhou toto usnadnění přineslo určité riziko snížení dopadu extrémních nástrojů občanské společnosti a jejich rozmělnění. Pro občanskou společnost tedy v tomto okamžiku představují určitý danajský dar, s jehož pozitivními a negativními aspekty se bude muset do budoucna naučit žít.