Sunday, April 20, 2014

Novinář blogerem?



Na následujících řádcích se podíváme na roli novináře v současném světě internetové komunikace. No dobře, to je možná příliš vysoká ambice pro text o několika odstavcích. Zaměřme se tedy na novináře z pohledu fenoménu mikroblogingu, zastoupeného především sociální sítí Twitter.

 (Zdroj: http://spotlightonsocial.files.wordpress.com/2013/05/twitter-journalism.jpg)

Dříví do lesa aneb O Twitteru a mikroblogingu
Pro úplnost is zopakujme známá fakta, ale to jen proto, abyste mě nepomluvili z lajdáctví. Reálie jsou totiž dosti známé. Twitter je sociální síť, jež rozšířila fenomén mikroblogingu. Jednotlivé příspěvky, tzv. tweety, se vyznačují především tím, že jsou krátké a hypertextuální.
Fenomén produsage, neboli tvorby a využívání určitých obsahů zároveň, charakterizovaly dříve především blogy. Ty umožňovaly každému uživateli, aby se alespoň na chvíli stal spisovatelem, novinářem, kritikem či, v případě těch odhodlanějších, i celebritou v určité části internetové komunity. Doba však pokročila kupředu, množství informací na internetu se zvětšilo a jejich tok zesílil. Za takových podmínek je velmi složité upoutat pozornost čtenářů a udržet je u dlouhých článků, kde autor vyjadřuje své myšlenky. Co tedy nahrazuje masovou popularitu blogingu? Je to právě mikrobloging.
Každý den jsou vytvořeny tisíce tweetů, které si čtou desítky milionů uživatelů po celém světě. Tato čísla znamenají, že samotný Twitter se jen v USA stal populárnějším než nejdůležitější hráči ve sféře blogů.

Seriózní žurnalistika ve vleku techniky
Tradiční žurnalistika má svá specifika, jež jsou známa již dlouho. Seriózní zpravodajství (ať už televizní, rozhlasové či tiskové) se pyšní přesností a věrohodností produkovaných zpráv. A jejich publikum na to bylo zvyklé a ochotné smířit se s časovou i finanční náročností takové produkce. Časy se ovšem mění.
Online žurnalistika se své starší offline sestřičce nemůže rovnat v kvalitě a propracovanosti jednotlivých zpráv. Sází proto hlavně na rychlost., často i na úkor přesnosti dodaných informací. Internetové zpravodajství tak vydává i nepotvrzené informace, a to bez citování zdrojů. Podívejme se na etiku novinářské práce blíže.
Novináři se pyšní tím, že mají stanovené normy, jichž se drží. Ti, kteří používají Twitter, se mu však hodně přizpůsobují - postují názory, repostingy a příspěvky zvyšující jejich transparentnost, k níž se ještě dostaneme. Na tom by nebylo nic zvláštního - pokud by si to novináři uvědomovali. Výzkum Lasorsy (2012) ukázal, že novináři raději využívají postupů, na které jsou zvyklí z tradičních médií. Nová média se pak snaží "ohýbat" tak, je mohli používat podobně jako ta tradiční. To ovšem platí i opačně, a to převáděním norem tradičních masových médií do oblasti mikroblogingu.
Tentýž výzkum mě přivedl i k mírně šovinistickému údivu zjištěním, že ženy jsou otevřenější a přístupnější k používání těchto technologií. Proces nástupu popularity nových médií mezi novináři by tak, pro někoho možná překvapivě, mohly vést právě ženy. I přesto je však otázkou, nakolik se s těmito trendy tradicionalisté smíří?

Online etika, nebo etika online?
Mikrobloging prostřednictvím Twitteru vykazuje hned dva problémy související s novinářskými etickými standardy. Mám tím na mysli objektivitu a gatekeeping.
Obě normy tradiční žurnalistiky jsou na Twitteru již z podstaty tohoto média téměř nenaplnitelné. Pro objektivitu zde není místo, uživatelé pomocí krátkých textů vyjadřují své názory a myšlenky. Rozsáhlé elaboráty by přece stejně nikdo nečetl, ale kontroverzní a stručně podaný názor zaujme. Podobně je na tom gatekeeping - zprávou se na twitteru může stát v podstatě cokoli, nekonečné možnosti volby témat vycházejí z předchozího faktoru subjektivity příspěvků (či mikropříspěvků, chcete-li). Obrížnou dosažitelnost těchto norem špatně snášejí všichni novináři, muži i ženy. Jak už to ovšem bývá, i tentokrát mají ženy v něčem navrch...
A to konkrétně v další žurnalistické normě, transparentnosti. Podle již zmíněného výzkumu jsou ženy při online komunikaci mnohem otevřenější než jejich mužské protějšky. A ve sféře internetové žurnalistiky se právě toto ukazuje jako klíčové - pro uživatele je mnohem obtížnější rozlišit pravdivost či důležitost dané zprávy. Jistým měřítkem se tak stává právě obeznámenost s producentem zprávy. Čím více o něm víme, tím je nám bližší a máme v něj větší důvěru. Zároveň je sám také zranitelnější, neboť si nechce pokazit reputaci v komunitě - a přízeň fanoušků je obzvláště na internetu dosti vrtkavá. Kdo udělá chybu, je okamžitě vystřídán někým novým, lepším. Důvěra a vztah s odběrateli (followery) je tak klíčovým prvkem úspěchu.


(Zdroj: http://4.bp.blogspot.com/-P_S9c_eHKEE/Ua-B4K02rQI/AAAAAAAAAuo/Tj4szw2jVW8/s1600/38447810.jpg)

Důvěryhodnost žurnalistů
Jiný akademický výzkum (už opravdu poslední, slibuju) zase ukázal, jaká online média lidé považují za důvěryhodná. Není překvapením, že největší důvěru čtenářů mají online verze tradičních médií jako jsou New York Times. Ovšem v čem mohou být online média specifická, je hypertextualita. Pokud článek obsahuje mnoho relevantních odkazů (jako třeba tyto dva...), čtenáři mu spíše důvěřují a k takovým zdrojům informací se vracejí i později.
A právě Twitter, který podporuje rozmanitost ve stručných projevech svých přispěvatelů, by k tomuto mohl výborně posloužit. Hypertextualita a transparentnost tak mohou poměrně rychle každému jednotlivci i instituci získat velké množství odběratelů. Mezi tradičními žurnalisty panuje mnoho různých pohledů na nová média, jisté však je, že tomuto pokračujícímu trendu budou těžko zabraňovat. Jedno pěkné klišé na závěr nám totiž řekne, že v internetu je budoucnost!

 (Zdroj: http://sabrinacompany.com/wp-content/uploads/2013/04/twitter-1.jpeg)

Použitý zdroj:
LASORSA, Dominic. Transparency and other journalistic norms on Twitter. Journalism Studies, 2012, roč. 13, č. 3, s. 402-417. ISSN 1469-9699.

No comments:

Post a Comment