Jednotlivec, dav a souboj ve veřejném (kyber)prostoru

Může jednotlivec dokázat více než dav? V době internetu a sociálních sítí se zdá, že hybatelem změny může být jedině dav nebo řetězec informací, zpráv, emailů a fotografií. Osvícenecký individualismus ustupuje moudrosti davu, což dodává diskusím síle davu na úkor jednotlivce až „komunizující“ nádech. Přitom francouzský filosof Pierre Lévy, který se zabývá otázkami kolektivní inteligence, poukazuje na neschopnost totalitních systémů vytvořit kolektivní inteligenci – tedy společenský a ekonomický systém, v němž se vědomosti a talent jednotlivce multiplikuje v rámci jednotlivých organizací, společenstvích a populacích států. Pokud bychom měli kolektivní inteligenci popsat prizmatem evoluční teorie darwninismu, dalo by se říci, že přežije pouze inteligentnější jednotlivec sdružený ve společenství minimálně stejně inteligentních jednotlivců, jejichž společné vědomosti se díky tomuto kolektivnímu individualismu násobí a činí je ekonomicky silnějšími. Tento vývoj podle Lévyho probíhá ve vědomostním prostoru („knowledge space“) a je umožněn díky rychlosti techonologického pokroku, své masovosti a komunikačním nástrojům, jež má v dnešní době lidstvo k dispozici.

Otázkou moudrosti (či kolektivní inteligence) davu se dlouhodobě zabývá James Surowiecki, sloupkař newyorského deníku The Wall Street Journal. Ve své knize Moudrost davů Surowiecki argumentuje, že větší skupiny lidí jsou chytřejší než několik málo elitářů, bez ohledu na to, jak jsou chytří. Skupina lidí lépe dokáže řešit problémy, přináší inovativní řešení, činí moudřejší rozhodnutí a je schopna lépe předvídat budoucnost. To ji činí ekonomicky silnější.

Ekonomické kolektivní spolupráci se věnuje jiný soudobý fenomén – Wikinomics, česky přeloženo jako „Wikinomie“, který popsali američtí autoři Don Tapscott a Anthony D. Williams. Spolupráce se v minulosti omezovala na malé, lokální projekty. Odehrávala se mezi příbuznými, komunitami a pracovišti, kde se lidé scházeli a fyzicky se potkávali. Se změnou technologie, demografickým růstem a globalizací světového obchodu vznikl nový prostor pro spolupráci, která se realizuje prostřednictvím internetu a moderních technologií. Spolupráce se stala masovou a jednotlivcům se nyní dostává neuvěřitelné množství nástrojů. To, čemu se dříve museli věnovat odborníci („profesionálové“) dnes může díky technologiím dokázat kdokoliv. Jednotlivci jsou na sebe schopni díky kolektivní a masové spolupráci navázat celá ekonomická odvětví a změnit trendy ve světovém obchodu. Princip, jež využívá kolektivního know-how k dosažení lepších výsledků, je nazývá crowdsourcing, což je sloučenina slov „crowd“ (dav) a „outsourcing“ (vyčleňování). Doslova to znamená využít zdroje davu a nemusí vždy jít o ekonomický profit. Crowdsourcing proniká do humanitárních oblastí, kdy jednotlivci v místech zasažených humanitární nebo přírodní katastrofou pomáhají pomocí moderních technologií záchranářům a humanitárním pracovníkům lokalizovat místa neštěstí – příkladem je software na krizové mapování (crisis mapping) pomocí sms vyvinutý firmou Ushahidi.

Nabízí se otázka, zda je éra kolektivních internetových nástrojů (Facebook, Youtube, MySpace, Twitter) již za zenitem. Soudě podle počtu uživatelů nikoliv. Podle pravidelných statistik, které na svém blogu publikuje Craig Smith, je síla sociálních médií a služeb opravdu impresivní: v únoru 2014 měl Facebook 1,23 miliardy registrovaných uživatelů, Twitter necelou čtvrtmiliardu, Youtube 1 miliardu uživatelů (se 4 miliardami náhledů denně) a MySpace „pouhých“ 36 milionů. Jedná se však v případě těchto sociálních médií o kolektivní inteligenci v pravém slova smyslu? Kde je přidaná obsahová hodnota a stopa jednotlivce? Nejblíže se masovému individualismu blíží Twitter nebo projekty na sdílení fotografií (například Instagram), ale svým masovým pojetím (v případě Facebooku hraničící až s autokratickým způsobem práce s davem) jsou tyto projekty přeci jen pouhým nástrojem komunikace a vytváření společenských sítí, nikoliv nutně kolektivní inteligence.

Kolektivní inteligence totiž ze své podstaty musí být založena na inteligenci a know-how jednotlivce. Sám Surowiecki koneckonců přiznává, že dav nemusí být vždy inteligentní. A konečně je tu ještě jeden faktor, který soudobé teorie, opírající se o sílu internetu a globalizace opomíjejí: mezi jednotlivcem a davem i nadále existují aktivní komunity. Obraz všemocné masové kolaborace prezentovaný ve Wikinomii je tak přeci jen trochu černobílý.

Technologie a kolaborativní prostřední sice vytvoří vědomostní prostor, v němž se kolektivní know-how soustřeďuje, ale nejedná se o přirozený prostor, v němž se jednotlivec pohybuje přirozeně. Takovým prostorem není dle mého názoru sociální síť ani virtuální, ale je jím prostor veřejný.

Může se tedy kolektivní inteligence vytvářet ve veřejném prostoru, aniž by opustila základní principy definované Lévym (rychlost, masovost a moderní komunikační nástroje)? Mnoho projektů dnešní doby tomu nasvědčuje. Radnice města Boston ve státě Massachusetts již několik let provozuje službu občanům (constituency service) dostupný obyvatelům města 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Pokud máte námět na zlepšení anebo stížnost, můžete nejen volat, ale řadu záležitostí (jako jsou například registrace domácích miláčků) vyřešíte okamžitě online. Případně můžete napsat podnět na sociální sítě, zavolat do kanceláře starosty anebo se zastavit u „pojizdné radnice“. Snahu o zachycení (či vytvoření jednotného) globálního veřejného prostoru představuje webový portál City 2.0, na němž „občané světa“ zachycují prostřednictvím mobilních aplikací a webové portálu, jak mění k lepšímu veřejný prostor anebo pomáhají místním komunitám. City 2.0 je plný globálních trendy hesel: „Veřejný prostor: muslimové přestavují kostel“ nebo „Umění: Inspirující poznámky zanechané na veřejných prostranstvích“.

Podobné projekty existují také u nás a jsou inspirovány svými globálními protějšky. Obdobou světového City 2.0 je u nás Uličník, který se pomocí námětů sdílených přes web snaží zlepšovat své okolí: „Máte nápad? Vložte ho jednoduše na Uličníka během pár vteřin. Možná se vám ozvou sousedi, že právě tohle jim vrtalo hlavou, ale mysleli, že jsou jediní, koho to trápilo. Jarda vezme lopatu a koupí hlínu, Radka vybere pár sazenic a další se přijdou podívat pro inspiraci? Domluvte si sraz na Uličníkovi, pobavte se více o
celém nápadu a rozdělte si úkoly! A pak se sejděte. Minimálně není na škodu být na vzduchu, něco prospěšného udělat a ještě se při tom potkat s podobně smýšlejícími lidmi z okolí. Postupně chystáme i větší akce s doprovodným programem!“ Na první pohled je to směska ujetých nápadů, až naivního či utopistického pojetí sousedských vztahů. Při bližším zkoumání je však patrné, že úspěchy se dostavují. Tým Uličníka nedávno zřídil v galerii Dox „uličnickou zeď“, na níž návštěvníci mohli lepit poznámky s náměty na zlepšení života v Praze. Nápadů se sešla celá řada a některé jsou již ve fázi realizace, jako například projekt lavičky s deníkem v Kobylisích. Koneckonců i psaní na veřejném prostoru, nikoliv na zeď, ale do deníku na lavičce je způsob, jak zachytit kolektivní vědomosti!