Sunday, April 23, 2017

Za hranicemi vandalismu: trollové na Wikipedii

            Alespoň nějakou zkušenost s takzvanými „trolly“ má pravděpodobně většina lidí aktivních na internetu. Prakticky pod jakýmkoli tématem na diskusních fórech, blozích či pod zprávami se v diskusi objeví obvykle anonymně působící uživatel, řečený troll, či dokonce jejich skupinky, který začne různými způsoby provokovat ostatní uživatele a narušovat diskusi.
            V následujících řádcích se pokusím přiblížit studii Beyond vandalism: Wikipedia trolls,[1] která se zabývá, jak již napovídá samotný název, trolly v prostředí internetové encyklopedie Wikipedie.

Představení autorů

            První autorkou článku je Pnina Shachaf, která působí jako profesorka na Katedře knihovnických a informačních věd, jako ředitelka centra Roba Klinga pro sociální informatiku a konečně jako ředitelka doktorského studia sociální informatiky na Indianské univerzitě globálních a mezinárodních studií v Bloomington.[2] Předmětem jejího akademického zájmu jsou internetoví trollové, sociální informatika, mezikulturní spolupráce a virtuálně a globálně působící seskupení lidí.[3]
            Druhou autorkou studie je Noriko Hara působící, stejně jako její kolegyně Shachaf, na Indianské univerziě v americkém Bloomington. Je profesorkou na Fakultě informatiky a výpočetní techniky a ředitelkou postgraduálních programů na Katedře knihovnických a informačních věd. Ve svém výzkumu a publikační činnosti se soustředí zejména na sociální informatiku, konkrétně pak na online sdílení znalostí, společenské praktiky a kolektivní chování ve zprostředkovaném prostředí (např. prostředky informačních technologií, kterými je kolektivní chování umožňováno či naopak bráněno) či spoluvytváření vědeckých poznatků v online komunitách, jako je například Wikipedie.[4]

Vymezení tématu

            Článek se zabývá internetovým fenoménem trollů, konkrétně pak trollů na Wikipedii. Obecně trollové škodí online komunitám a jejich jednání lze přirovnat k vandalismu.
 Úspěch Wikipedie vyvolal pozornost médií i akademických výzkumníků. Negativním aspektem tohoto úspěchu a popularity je skutečnost, že se tato online encyklopedie stala cílem trollování. Snaha zabránit škodlivému jednání trollů je potom jednou z priorit komunity Wikipedie, zejména pak jejích systémových administrátorů.
Troll je ve studii definován jako „… normální člověk, který dělá šílené věci na internetu …“[5] a je členem „… rostoucí internetové subkultury s proměnlivou morálkou a pohrdáním pro téměř všechny ostatní online“[6] (překlad autora). Jeho škodlivé chování – trollování – je charakterizováno jako takové, které „… znamená přilákání ostatních do zbytečných, časově náročných debat“ (překlad autora).[7]
Prosím, nekrmte trolly! (Zdroj: SmallWorlds.com)
Studie identifikuje různou škálu chování a motivace trollů na Wikipedii, snaží se je porovnat s počítačovými hackery a prozkoumat podobnosti a odlišnosti mezi těmito dvěma skupinami. Autorky si proto vymezily tři základní výzkumné otázky:
1.      „Jaké je chování trollů na Wikipedii?“
2.      „Jaké jsou ideologie a motivace trollů?“
3.      „Jak se trollové liší od hackerů? (O3a – Reprezentují trollové na Wikipedii jeden (odlišný) typ hackerů?; a O3b: - Existují tam [na Wikipedii – pozn. autora] nějací trollové s ideologií (hacktivisté)?)“[8] (překlad autora).

Výzkumná tradice

            Navzdory faktu, že trollování je poměrně běžný a rozšířený internetový fenomén, byl do roku 2010, kdy byla tato studie publikována, pouze výjimečně předmětem akademického výzkumu. Autorky článku tak navazují na, do té doby, jediný uskutečněný výzkum, týkající se trollování na feministických diskusních fórech, publikovaný v roce 2002.[9] Z této skutečnosti plyne, že bylo nezbytné rozšířit dosavadní znalosti a porozumění trollování.

Charakteristika textu a výzkumné metody

Tento odborný článek, publikovaný v recenzovaném časopisu Journal of Information Science, je zprávou z výzkumu prezentující výzkum autorek.
Výzkum je případovou studií, jejímž cílem bylo analyzovat chování a motivace trollů na Wikipedii. Autorky zvolili k analýze hebrejskou verzi Wikipedie, malou, a přesto aktivní komunitu, která, v porovnání s enormně velkou anglickou komunitou Wikipedie, umožňovala snazší identifikaci aktivních trollů.
Sběr dat potřebných k analýze se skládal z několika částí. Zahrnoval e-mailová interview s osmi systémovými správci hebrejské Wikipedie – otevřené otázky relevantní ke třem výše uvedeným výzkumným otázkám. Odpovědi poskytovali správci systému v angličtině či hebrejštině. Původním záměrem bylo získat pro interview také trolly, nicméně tato ambice nebyl naplněna, vzhledem k tendenci trollů skrývat identitu, operovat anonymně a užívat pseudonymy či falešné účty. Studie analyzuje čtyři konkrétní případy trollování – všichni trollové byli muži, aktivní i na jiných jazykových verzích Wikipedie. K tomuto výběrovému vzorku autorky přistoupily na základě informací poskytnutých systémovými správci.  Vybráni tak byli trollové, jenž byli identifikováni minimálně dvěma správci. Sběr dat dále zahrnoval etnografické pozorování online komunit a trollů na různých stránkách Wikipedie (diskusní stránky k článkům, stránky uživatelů) a také interpretativní obsahovou analýzu stránek Wikipedie (uživatelských stránek trollů a správců, stránek s pravidly Wikipedie a komunitní diskusní fóra týkající se trollů a vandalismu).
K následné analýze získaných dat byla použita jednak interpretativní obsahová analýza, vytvoření souhrnu případů a kódování dat z rozhovorů. Na základě etnografického pozorování a stop, které trollové zanechali na Wikipedii, tak byl nejprve vytvořen přehled chování, interakce s jinými uživateli Wikipedie a časové ohraničení aktivity každého ze čtyř trollů. Tato data byla pomocí systémového kódování zkombinována s analýzou dat z interview. Mezi jednotlivými případy trollů byla provedena komparativní analýza k identifikaci podobností a rozdílností mezi jednotlivými případy. Zároveň autorky provedly obsahovou analýzu osmi rozhovorů se správci a identifikovaly chování a motivace trollů, které byly následně konceptualizovány a seskupeny do kategorií. Tyto kategorie byly poté porovnány s daty ze čtyř případů a byla zhodnocena jejich shoda a platnost. Podobnosti a rozdíly mezi trolly a hackery byly identifikovány z dat získaných z rozhovorů se správci. Tato data byla, společně s chováním a motivacemi, porovnána se zjištěními ze čtyř analyzovaných případů trollů a také s existující literaturou.

Výsledky

Co se týče chování trollů, autorky identifikovaly čtyři druhy trollího chování. Trollové jednají záměrně, opakovaně a způsobem, který poškozuje obsah článků i komunitu Wikipedie jako celek. Přitom úmyslně porušují či ignorují pravidla stanovená Wikipedií (vkládají nevhodný text, nepravdivé informace atd.), což ve výsledku omezuje přesnost a věrohodnost encyklopedie. Trollové se také zapojují do debat a interakcí se členy komunity Wikipedie, se záměrem negativně ji ovlivnit, poškodit či přímo zničit pomocí rozdmýchávání hádek a konfliktů mezi jejími příslušníky, zejména v rámci politických debat. Posledním identifikovaným chováním je jednak izolace trollů, což znamená, že trollové pracují osamoceně a nespolupracují mezi sebou, a také skrývání identity (např. využívání několika různých identit). Autorky tak zjistily, že chování trollů na Wikipedii se podobá chování trollů identifikovanému ve výše zmíněném výzkumu trollího chování na feministických fórech.
            Motivace trollů, tedy to, co řídí a pohání jejich chování, byly zjištěny celkem tři. Jednak prostá nuda, touha po pomstě (administrátorům za blokování) a po přitáhnutí pozornosti. Dále pak zábava a pobavení při interakci s uživateli Wikipedie. A konečně škodolibá motivace jednoduše vytvořit konflikt (např. i vyvolávání konfliktů mezi jednotlivými systémovými správci), poškodit komunitu a ublížit jejím jednotlivým uživatelům (výjimkou nebyly ani hrozby fyzickým násilím správci a jeho rodině). Na základě porovnání s hackerskými motivacemi autorky vyvodily, že motivace trollů na Wikipedii se podobají motivacím hackerů, zejména v touze pomstě a vzrušení.
            Autorky tak dospěly k závěru, že trolly na Wikipedii je možno označit jako součást hackerské komunity, vzhledem ke skutečnosti, že sdílejí určité charakteristiky, jako je pronikání do systému a způsobování škody pro vlastní potěšení. Naopak trolly na Wikipedii nelze zařadit mezi hacktivisty především z toho důvodu, že nejsou motivováni sdílenou ideologií.

Diskuse

            Studie srozumitelně přibližuje chování a motivace trollů na Wikipedii, nicméně je třeba upozornit na jisté slabiny a omezení výzkumu, které objektivně přiznávají i samy autorky. Výzkumný vzorek je poměrně malý (8 interview se správci a 4 trollí případy). Zobecnění výsledků je problematické vzhledem ke skutečnosti, že sběr dat byl proveden v rámci hebrejské Wikipedie. Je možné předpokládat, že chování trollů bude do značné míry kulturně podmíněné, a proto by bylo vhodné pro další výzkum zvolit také jiné jazykové verze. Navíc informace získané z rozhovorů odrážely pouze perspektivu správců systému. Pro komplexnější a objektivnější výsledky by bylo třeba získat také názory druhé strany – těch, kteří jsou označováni jako trollové.

Zhodnocení relevance pro aktuální kontext v ČR

            Studie by mohla být inspirací pro podobný výzkum trollů na české Wikipedii. Nicméně s trolly se setkáváme v českém internetovém prostředí i na mnoha jiných webových stránkách než jen na Wikipedii. A tento fenomén má také závažnější důsledky, než „jen“ provokování konfliktů a destrukci diskusí. Například ruský bezpečnostní expert Soldatov hovoří o tom, že ruský Kreml řídí tzv. továrny trollů, kteří, ať už za finanční odměnu či dobrovolně, šíří hoaxy (klamné zprávy) či extrémistické články v České republice a celé Evropě.[10] A tyto zprávy, často publikované pomocí českých webů, mají podle Bezpečnostní informační služby významný vliv na české publikum.[11] Trollové tak slouží mimo jiné i jako nástroj současné ruské zahraniční politiky k šíření propagandy. Pro podrobnější informace o fungování ruské továrny na internetové trolly, doporučuji článek publikovaný na webu lidovky.cz.

Seznam použitých zdrojů

Hara, Noriko; Shachaf, Pnina. Beyond vandalism: Wikipedia trolls. Journal of Information Science. 36 (3), strana 367-370. [online]. [cit. 21. 4. 2017]. Dostupné z: http://journals.sagepub.com.ezproxy.is.cuni.cz/doi/pdf/10.1177/0165551510365390.
Home. Noriko Hara. 17. 4. 2017. [online]. [cit. 21. 4. 2017]. Dostupné z: http://norikohara.org/.
Holecová, Simona. Proruské servery mají na české publikum zásadní vliv, píše BIS. Neovlivní.cz. 6. 9. 2015. [online]. [cit. 21. 4. 2017]. Dostupné z: http://neovlivni.cz/proruske-servery-maji-na-ceske-publikum-zasadni-vliv-pise-bis/.
Pazderka, Josef. Ruských hackerů je hodně, říká bezpečnostní expert Soldatov. Mnozí pro Kreml pracují dbrovolně. Aktuálně.cz. 9. 12. 2016. [online]. [cit. 21. 4. 2017]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/ruskych-hackeru-je-mnoho-rika-bezpecnostni-expert-kreml-je-v/r~074c2e48bd3b11e6b628002590604f2e/?_ga=1.3946101.473706044.1467448341.
Pnina Fischman (Shachaf). Academia.edu.  [online]. [cit. 21. 4. 2017]. Dostupné z: http://indiana.academia.edu/PninaFichman.
Pnina Fischman / Pnina Shachaf. Google Scholar. [online]. [cit. 21. 4. 2017]. Dostupné z: https://scholar.google.com/citations?user=KpiNE84AAAAJ&hl=cs.




[1] Hara, Noriko; Shachaf, Pnina. Beyond vandalism: Wikipedia trolls. Journal of Information Science. 36 (3), strana 367-370. [online]. [cit. 21. 4. 2017]. Dostupné z: http://journals.sagepub.com.ezproxy.is.cuni.cz/doi/pdf/10.1177/0165551510365390.
[2] Pnina Fischman (Shachaf). Academia.edu.  [online]. [cit. 21. 4. 2017]. Dostupné z: http://indiana.academia.edu/PninaFichman.
[3] Pnina Fischman / Pnina Shachaf. Google Scholar. [online]. [cit. 21. 4. 2017]. Dostupné z: https://scholar.google.com/citations?user=KpiNE84AAAAJ&hl=cs.
[4] Home. Noriko Hara. 17. 4. 2017. [online]. [cit. 21. 4. 2017]. Dostupné z: http://norikohara.org/.
[5] ‘… a growing Internet subculture with a fluid morality and a disdain for pretty much everyone else online…’ In: Hara, Noriko; Shachaf, Pnina. Beyond vandalism: Wikipedia trolls. Journal of Information Science. str. 357.
[6] ‘… a normal person who does insane things on the internet.’ In: Ibid.
[7] ‘… entails luring others into pointless and time-consuming discussions.’ In: Ibid.
[8]1. What are the behaviours of Wikipedia trolls? 2. What are the trolls’ ideologies and motivations? 3. How do trolls differ from hackers? (Q3a – Do Wikipedia trolls represent one (distinct) type of hacker?; and Q3b – Are there any trolls with ideologies (hacktivists)?)’ In: Ibid., str. 359.
[9] Herring, S.C.; Job-Sluder, K.; Scheckler, R.; Barab, S. Searching for safety online: managing ‘trolling’ in a feminist forum. The Information Society. 18(5) (2002) 371–383. In: Hara, Noriko; Shachaf, Pnina. Beyond vandalism: Wikipedia trolls. Journal of Information Science. str. 369.
[10] Pazderka, Josef. Ruských hackerů je hodně, říká bezpečnostní expert Soldatov. Mnozí pro Kreml pracují dbrovolně. Aktuálně.cz. 9. 12. 2016. [online]. [cit. 21. 4. 2017]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/ruskych-hackeru-je-mnoho-rika-bezpecnostni-expert-kreml-je-v/r~074c2e48bd3b11e6b628002590604f2e/?_ga=1.3946101.473706044.1467448341.
[11] Holecová, Simona. Proruské servery mají na české publikum zásadní vliv, píše BIS. Neovlivní.cz. 6. 9. 2015. [online]. [cit. 21. 4. 2017]. Dostupné z: http://neovlivni.cz/proruske-servery-maji-na-ceske-publikum-zasadni-vliv-pise-bis/

Saturday, April 22, 2017

Přenos dezinformací na sociální sítě v rusko-ukrajinském konfliktu


Ulises A. Mejias je docentem na Oddělení komunikačních studií State University of New York a zároveň ředitelem Institute for Global Engagement. Ve svém výzkumu se zabývá filozofií a sociologií technologií a politickou ekonomií elektronických médií. V roce 2013 vydal knihu Off the Network: Disrupting the Digital World.

Nikolay E. Vokuev je docentem Oddělení kulturální a edukační antropologie na Syktyvkarské univerzitě.

Autoři ve svém článku přiznávají, že není jejich cílem dokázat to, že nepravdivé informace na sociálních sítích mají svůj původ ve státním aparátu, neboť takový výzkum by byl velice náročný a míjel by se potřebným oborovým přínosem. Místo toho autoři uznávají obrovský krátkodobý přínos sociálních sítí při usnadňování komunikace mezi aktivisty, při zrychlení komunikace a také zmiňují jejich potenciál pro rychlé svolávání demonstrací, získávání prostředků a podobně. Současně však sami sobě pokládají otázku, jestli v dlouhodobém horizontu tyto komunikační platformy spíše neposilují nedemokratické režimy a nepotlačují občanskou společnost skrze zapojení nejen státních institucí, ale samotných občanů sympatizujících s režimem, do procesu šíření dezinformací.
Autoři v úvodu článku nastiňují mediální realitu v Rusku a Ukrajině po pádu Sovětského svazu. V ocitovaných příkladech uvádějí skupování ruských, k režimu kritických, televizních kanálů státními společnostmi a následné rychlé otupení jejich kritiky. Jako příklad silného ruského mediálního intervencionismu v oblasti nových médií uvádějí útoky na blogovací služby v době voleb a také striktní pravidla pro poskytovatele obsahu na ruském území, které státním organizacím umožňují kontrolu nad jejich obsahem, byť omezenou.
Ukrajinský mediální prostor je v článku zmíněn jen stručně, autoři kladou důraz na silnou oligarchizaci médií, která vyústila v raketový vzestup návštěvnosti nezávislých internetových zpravodajských webů jako Ukrayinska Pravda během událostí Euromajdanu v letech 2013 a 2014.
V hlavní části textu se autoři zaměřují na vyjmenování příkladů šíření falešných zpráv pomocí vzájemného odkazování vysílacích a elektronických médií, stejně jako používání fotografií nebo  scén z filmů v šokujících a nepravdivých kontextech pro získání důkazů pro svůj narativ. Obšírně též popisují ruské "troll factories", tedy místa, odkud najatí zaměstnanci komentují články o rusko-ukrajinském konfliktu především na britských, ukrajinských a ruských zpravodajských webech, Twitteru a Facebooku. Jejich příspěvky vždy zdůrazňují - někdy i fiktivní - zločiny ukrajinské armády a hájí pozici Ruska v celém ozbrojeném konfliktu.
Opačný problém uvádí článek na příkladu Ukrajiny. Po úspěšném protestním tažení, dnes známém jako Euromajdan, měli protestující pocit, že za nimi stojí celá země, sjednocená v odporu proti prezidentu Janukovyčovi. To se však ukázalo jako iluzorní, neboť fakt, že většina populace připojená na sociálních sítích, sdílela podobné názory a motivace, neodpovídala náladám ve zbytku Ukrajiny, kde obyvatelé nemají účet na sociálních sítích, případně ani připojení k internetu.
Jako závěr svého výzkumu autoři shrnují, že nová média mohou být hybnou silou politických změn, ale pouze v případě, že jsou věcí novou, která současnou administrativu zaskočí nepřipravenou a neschopnou dostatečně rychlé reakce. Z toho tedy vychází, že situace jako Arabské jaro, Euromajdan a opoziční protesty v Rusku není jednoduché opakovat. Uvádějí, že v postsovětských zemích se preventivně přechází k trojnásobné kontrole internetu, zákonné, ekonomické a technologické.
Zákonná kontrola umožňuje zablokování opozičních stránek, jsou-li například používány ke svolávání protestů. Ekonomická kontrola se v Rusku projevuje zákonem, podle nějž nesmí podíl zahraničního kapitálu v mediálních organizacích přesáhnout 20%. Technologická kontrola potom znamená možnost aktivně odepřít přístup všech uživatelů na některé stránky. Tento postup je používán i v dnešní Číně a Turecku.
Závěrečné shrnutí uzavírá, že v demokratických společnostech jsou sociální média primárně zdrojem zisku pro své majitele, necítí tedy žádnou odpovědnost za poskytovaný obsah. Masivní šíření dezinformací potom není důsledkem vměšování se státu, ale aktivní snahy sociálních médií o sběr a přímé šíření názorů a pohledů "lidu".
Článku chybějí některé metodologické standardy, sama metodologie není autory vůbec zmíněna. Z obsahu a jednotlivých sekcí se zdá, že autoři provedli důkladnou rešerši zdrojů, které se touto poměrně nově objevenou problematikou zabývají, ovšem příklady a popisy jednotlivých zásahů působí jako náhodně sebraný soubor a rozhodně ne jako vyčerpávající soubor. Autoři také nerozebírají typologii jednotlivých postupů, jakými je propaganda šířena a opět se omezují jen na vyjmenování malé podskupiny možností.
Provázanosti propagandy a nepravdivých informací na sociálních sítích v Rusku a Ukrajině se článek věnuje jen okrajově, jeho závěry se tedy v určitém smyslu dají vztáhnout i na situaci v Česku. Ačkoli je místní mediální trh specifický a nepodobný ani jedné z rozebíraných zemí, je dokázáno, že skupiny placených ruských trollů se pohybují i v komentářích pod články na českých zpravodajských webech a na sociálních sítích. Snaha diskreditovat jednu stranu konfliktu, bez ohledu na to, o jaký konflikt a o jakou stranu se jedná je potom nebezpečná pro svůj potenciál a i přímý cíl měnit veřejné mínění.

 Prameny

MEJIAS, Ulises A a Nikolai E VOKUEV. Disinformation and the media: the case of Russia and Ukraine. Media, Culture & Society [online]. 2017, , 016344371668667- [cit. 2017-04-21]. DOI: 10.1177/0163443716686672. ISSN 0163-4437. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0163443716686672

Kde jsou hranice kolektivní inteligence?


Jednadvacáté století je známo nejlépe jako doba, v níž zastaralá dogmata ustupují novým trendům, přestávají platit staré pravdy a lidstvo se samo sebe musí ptát, zda ve svém pokroku již nezachází příliš daleko a jestli není lepší se na chvíli zastavit a rozmyslet, kterým směrem chceme, aby vývoj pokračoval.
Dogmatem, jenž se v tuto chvíli otřásá v základech bychom mohli shrnout příslovím "Víc hlav víc ví". Odkazuje nás totiž ke skupinové, neboli kolektivní inteligenci. Fenoménu, který se pod jinými jmény vyskytoval již v pracích filozofů a sociologů raného dvacátého století a který se pojí s mnoha nesporně společensky přínosnými jevy.
Sdílená ekonomika, peer reviewed vědecké časopisy, crowdsourcing, open source software jsou jen částí možností, které nám opuštění tradičního formátu získávání a šíření znalostí nabízí. Pokud se zaměříme na šíření informací jako takových, je jasným příkladem Wikipedia. Encyklopedie, jenž vzniká jen díky množství kurátorů doplňujících dostupné informace, ale zároveň ověřujících jejich správnost.
Editorů Wikipedie musí být dostatek na to, aby stíhali držet krok se všemi aktualizacemi, zároveň je však jejich možný počet konečný jednak kapacitou znalostí,  vyjadřovacích schopností a také schopnosti nakládat se zdroji a informacemi. Právě poslední kritérium je klíčové v okamžiku, kdy neexistuje kontrola toho, co jednotlivý autor napíše a spoléhá se tak na jeho vlastní kritické myšlení. Ovšem v jakém prostředí takováto kurátorská praxe neexistuje? Na sociálních sítích.
To, že si sami pečlivě vybíráme, z jakých směrů k nám budou informace na sociálních sítích proudit, se uzavíráme do bubliny, která byla nejlépe popsána před prezidentskými volbami v USA na podzim 2016. Tento výběr činíme odstraňováním nebo skrýváním přátel, jejichž nestejné názory nás většinou popuzují, sledováním opinion leaderů podobného smýšlení, či aktivním výběrem zpravodajských titulů, které mají k našemu světonázoru místo. Potom se ovšem divíme, jak vůbec někdo může zastávat jiný pohled na stejné věci, ve světě tak plném podrobných informací o tom, že náš pohled je ten jediný správný a, nadto logický!
Poptávka po zdrojích informací narůstá a s ním dle platných ekonomických teorií stoupá i jejich nabídka. Bohužel bez jakékoli kontroly nad jednotlivými tituly nastává absolutní demokratizace, nebo spíše anarchie. Chcete-li popustit uzdu své fantazii a založit si stránku s pravdivě působícími denními zprávami ze Středozemě, nikdo vám nebrání. Samozřejmě se dá namítnout, že každému je přeci jasné, že Středozemě neexistuje a že vaše příspěvky se tedy nemohou zakládat na pravdě, ale kde je hranice mezi "očividně smyšleným" a "možná pravdivým"?
Do těchto úvah jsme zatím nepřipustili ani faktor, který, ač potvrzen, je stále zpochybňován mnoha postiženými, ne nepodobně Stockholmskému syndromu. Tím faktorem je připuštění možnosti, že generování nepravdivých zpráv, nebo dokonce vymyšlených interpretací objektivních faktů, není jen zábavou jednotlivců s bujnou fantazií, ale cílenou snahou skupin lidí ve snaze přesvědčit ostatní, nebo alespoň donutit je pochybovat. A v případě, že touto skupinou je jedna ze světových velmocí, je to znepokojující ještě více.
Idea kolektivní inteligence by v těchto případech naznačovala, že různá "alternativní fakta" budou vytrvalou snahou jednotlivců, státem zřízených organizací a sledováním reputace jednotlivých zdrojů informací vytlačována na okraj zájmu. Nicméně v současné podobě, kde o pravdivosti informace (stále ještě) nerozhodují fakta a ověřené zdroje, ale počet sdílení, se musíme nutně ptát, zdali má kolektivní inteligence svůj strop i v této podobě.
Nerozlišují-li někteří uživatelé mezi názorem a faktem, případně pokud považují objektivně dokazatelná fakta za tendenční reprezentaci reality, je třeba aby kolektivní inteligence pracovala i vnitřně. Jinak bude navzdory stále více dostupným faktům o letectví stále stoupat počet lidí, věřící v konspirační teorii chemtrails. Jinak bude navzdory satelitním snímkům Země stoupat počet lidí věřících v to, že je Země placatá.

Zdroj: metabunk.com
V úvodu uvedené přísloví o více hlavách, které toho více vědí zde tedy ztroskotává na lidské touze po tom mít pravdu, vyhrát v diskuzi a rozdrtit názorového oponenta, i kdyby k tomu bylo potřeba velice kreativní práce s fakty. Příslovím, které však svou úderností pochmurně rezonuje dnešním diskurzem je "Účel světí prostředky". A je lhostejno, jestli účelem je pouhé "mít pravdu" nebo zdali je účelem destabilizace celé západní společnosti. Přílišná demokratizace kolektivní inteligence je tak vcelku vyloučena svou vlastní definicí, neboť předpokládá, že motivace jednotlivých členů společnosti jsou nesobecké a jejich společným cílem je dosahovat lepších výsledků ekonomických, společenských nebo kulturních.
Kolektivní inteligenci tedy nemůžeme vnímat jako automatický a vždy přítomný očistný koncept, který zaručí konečné vítězství pravdy, ať si pod tímto pojmem představíme cokoli. Tak, jako se mohou mýlit jednotlivci, tak se mohou mýlit skupiny a dokonce i celá společnost. Kolektivní inteligence by nás však měla dovést k diskuzi, jak zařídit, aby nikomu nebylo upřeno právo na interpretaci faktů, avšak aby fakta zůstala fakty a byla vždy jasně rozlišitelná hranice mezi objektivním stavem, názorem a lží. Rok 2017 se k této diskuzi a přijetí patřičných opatření jeví naprosto ideálně.

Friday, April 21, 2017

Iniciativa Mít svůj domov jako pozoruhodný případ na cestě ke kolektivní inteligenci



Martin Špaček[1]

V lednu tohoto roku vznikla (pozoruhodná) iniciativa s názvem Mít svůj domov, která je, dovolím si tvrdit, v Českém prostoru unikátní. Sama je bytostně zakotvena v neziskovém sektoru – je tvořena neziskovými organizacemi, bez projektu, bez financování EU či grantem, bez jakékoliv institucionalizované formy, která by ji ustavovala spolkem, organizací, „něčím“. Formálně, institucionálně není něčím, je „jen“ registrovanou doménou na webu a sociálních sítích Facebooku a Twitteru, však opět „bez nároku“. Krom nároku prvního. Jako taková však směle vstupuje do veřejného prostoru, kde oslovuje veřejnost, ale i jiné kolektivy, jako jsou média, poslanecké kluby, koaliční radu vlády a další. Co bych však chtěl vyzdvihnout je její v českém prostředí originální charakter, ve kterém nalézám četné paralely k utopickému modelu Lévyho kolektivní inteligence.

Iniciativa Mít svůj domov vznikla zhruba v polovině prosince 2016, kdy začala působit téměř výhradně prostřednictvím nových technologií. Registrovala si doménu, na které byl uveden jediný odstavec, úvodní, rámcový statement, který představoval hlavní cíl domény a odpočet na 5. ledna. V té době sdílela příspěvky Humans of Prague, které se věnovaly osudům lidí, kteří neměli bydlení. A to bylo v té době vše.

Na 187 tisíc lidí v Česku nemá skutečný domov. Žijí v azylovém domě, na ubytovně nebo na ulici bez perspektivy získat vlastní bydlení.  Nejvíce ohrožení jsou senioři, matky samoživitelky, oběti domácího násilí, lidé s postižením nebo v dluhové pasti a děti odcházející z dětských domovů. Bytovou nouzi je třeba řešit systémově. Vládní strany ANO, ČSSD a KDU-ČSL se zavázaly, že přijmou účinný zákon, který bude splňovat Koncepci sociálního bydlení. Pokud ale vláda takový zákon neschválí v lednu, odloží se řešení bytové nouze na neurčito. 
Připojte se a podepište petici za přijetí zákona. Seznamte se s dvanácti tématy, na které bude mít přijetí zákona pozitivní dopad a s osobními příběhy lidí se zkušeností s bytovou nouzí. Sledujte naše stanovisko vždy k aktuální verzi zákona a šiřte informace dál. 
Každý potřebuje mít svůj domov.

Ráno 5. ledna iniciativa odstartovala svou „kampaň“ happeningem před Úřadem vlády, kde iniciovali divadelní představení, ve kterém herci převlečeni za obchodníky s chudobou oslavovali neschválení Vládou připravovaného zákona o sociálním bydlení, a tedy dalších 10 možných let pokračujícího obchodu s chudobou. Tento happening, na který byla pozvána různá média, však měla především upoutat pozornost na jejich, ten den zahájené, působení prostřednictvím nových médií. Po tomto happeningu následovala tisková konference, kde všechny proslovy řečníků směřovaly zaprvé k potřebě zákona, který by měl ukončit bytovou nouzi a zadruhé, k nově spuštěnému webu www.mitsvujdomov.cz a k němu přidružené kanály na Facebooku a Twitteru.

V poledne 5. ledna doména odkryla, o jaký typ iniciativy se jedná – Mít svůj domov představovala volné sdružení více než 110 organizací z neziskového a akademického sektoru, které se sdružily s jediným cílem, prosazení dobrého zákona o sociálním bydlení, který má ukončit bytovou nouzi 187 000 lidí v České republice. K tomuto zákonu a prosazovanému cíli se dle iniciativy Vláda zavázala v předvolebních slibech, programovém prohlášení i schválené koncepci, která v té doby přípravu zákona neustále prodlužovala kvůli obstrukcím hnutí ANO a jejich ministerstev (pro místní rozvoj a finance).

Co je však pozoruhodné, je specifická agency a obsah působení iniciativy na nových médiích. Mít svůj domov zveřejnila velice komplexní doménu, na které deklaruje, že obsah stránek, koordinace jejího vzniku a jednotlivé, četné materiály vznikly ve spolupráci řadou jednotlivců a členských organizací.

Webové stránky na hlavní stránce obsahují video, které na sociálních sítích dosáhlo téměř 2 000 sdílení a 130 000 shlédnutí, které vizuálně-narativní formou ukazuje na výňatcích z rozhovorů potřebu sociálního bydlení. 


Webová stránka dále obsahuje medailonky lidí v bytové nouzi, které nabízejí jak videorozhovory s danými osobami, tak i jejich argumentační, teoreticko-systémové zasazení. Na těchto medailoncích spolupracovala řada organizací a jejich členů a textace k daným medailonkům byly vypracovávané v širokém kolektivu odborníků na daná témata. Stránka tak nabízí relevantní rámování osudů lidí v nouzi, na kterých působily desítky lidí. Společně pak nabízejí obraz bytové nouze, na příkladech osudů lidí, od lidí bez domova žijících na ulici, po osoby s hendikepem či matky samoživitelky.










V dalších částech pak nabízejí prostor k vyjádření odborníkům, ale i zástupcům veřejnosti, jako je Petr Pithart, Eliška Wágnerová, Jiří Lábus a další, ale nabízejí i prostor veřejnosti, petentům, kteří se staví za stejný cíl.

U zmíněné iniciativy nalézám četné paralely ke kolektivní inteligenci, nejzřetelněji patrně v definici Crouzeta (2009), který píše: „Kolektivní inteligence je tam, kde jedinci spolupracují a společně vytvářejí něco, co by samostatně nemohli zrealizovat.“ Iniciativa představuje v Česku nebývalé komplexní sdružení, které se deklaratorně a eticky semklo k jedné věci; bez větších finančních prostředků, motivování vzestupem důstojenství humanity, které k jeho vytvoření vztáhlo mnoho členů mnoha organizací a dalších osob, které by samy o sobě slyšet nebyly.

Patrné jsou však paralely i ke kolektivní inteligencí Lévyho, zejména k jejímu předstupni, kyberkultuře, která chápe uskupení jako určitý „…soubor technik, praktických zvyklostí a postojů, způsobů uvažování a hodnot, které se rozvíjejí vzájemně s kyberprostorem,(Lévy, 2000). Individuality sdílející své mentální kapacity se spojily v kolektiv, iniciativu Mít svůj domov, která komunikuje navenek, prostřednictvím sítí a domény k dalším subjektům, uživatelům sítí, ale i kolektivům (Lévy, 2000). Naslouchá členům kolektivu a dává jim, samostatně neslyšitelný, artikulovaný, již patrný hlas. Pokud Lévy vychází ze svého techno-optimistického pojetí, že kyberprostor a evoluce člověka bude vázaná na síť rozvoje kolektivní inteligence, prosazující etické principy a vzestup humanity bez sobeckých pohnutek, je, jak se domnívám, tato iniciativa dobrým reprezentantem v procesu Lévyho evoluce (Lévy, 2000).

Zdroje 

CROUZET, Thierry. Finkielkraut: le net, lieu de la liquéfaction. 2009 Dostupné z: <http://blog.tcrouzet.com/2009/10/13/finkielkraut-le-net-lieu-de-la-liquefaction/>.

LÉVY, Pierre. Collective Intelligence: Mankind’s Emerging World in Cyberspace. Cambridge (MA): Perseus Books, 1999. 277 s. ISBN 0-7382-0261-4.

LÉVY, Pierre. Kyberkultura: zpráva pro Radu Evropy v rámci projektu „Nové
technologie: Kulturní spolupráce a komunikace“. Praha: Karolinum, 2000. 229 s. ISBN 80-246-0109-5.




[1] Autor působil a nadále působí jako člen úzkého kolektivu, který koordinoval vznik iniciativy Mít svůj domov a zde čestně prohlašuje, že předkládá pravdivé informace, které volně kontextualizuje uvažováním konceptu Kolektivní inteligence.

Víc než hashtag #

V dubnovém online vydání odborného časopisu Television & New Media byla publikována studie švédské profesorky Ǻsa Kroon s názvem More than a Hashtag: Producers' and Users' Co-creation of a Loving "We" in a Second Screen TV Sports Production on-line zde.

Studie se zaměřila na chování tvůrců a uživatelů webcastu na webové stránce švédského bulvárního večerníku Expressen, který ve své online verzi provozuje vysílání různých programů pod značkou Expressen TV. Během mistrovství světa ve fotbalu, pořádaném v roce 2014, zahájil Expressen přenosy z této sportovní události. To by samo o sobě nebylo nic, co by si zasloužilo samostatnou odbornou studii. Zajímavé na celé události byla skutečnost, že Expressen neměl vysílací práva na přenos zápasů. V současné době je běžné, že webové portály komentují sportovní události on-line, přestože nemohou vysílat samotné zápasy. V České republice takto pracuje například portál Sport.cz. Ve svých on-line komentovaných programech popisuje formou průběžně doplňovaného textu vývoj daného sportovního utkání.

Webcast PTVM

Expressen ovšem tuto formu zpravodajství posunul na zcela novou úroveň. Rozhodl se komentovanému utkání dodat podobu živého vysílání ve formě přímého přenosu. Za tímto účelem vytvořil speciální kanál a pojmenoval jej PrimetimeVM (dále PTVM). Obrazovka PTVM zobrazovala během komentovaných fotbalových zápasů moderátora, přizvaného odborníka a oba byli doplňováni ještě "živými" vstupy dalších reportérů, kteří se skutečně nacházeli v místě konání mistrovství světa v Brazílii. Aby byla iluze přímého přenosu dokonalá, bylo na obrazovce možné vidět i další atributy, které si divák spojuje s tímto typem vysílání. V levém horním rohu bylo označení Live včetně aktuálního času, ve spodní části obrazovky pak byla umístěna informační lišta. Samozřejmostí bylo, že aktéři vysílání PTVM na svých počítačích sledovali skutečný přímý přenos zápasu a on-line jej komentovali způsobem, který je běžný při rozhlasovém nebo televizním vysílání. Pro lepší pochopení celé dramaturgie je přiložen snímek níže.

figure
Zdroj: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/1527476417699708

Je zřejmé, že tuto dramaturgii PTVM připravila s cílem oslovit co nejširší publikum sportovních fanoušků, kteří by aktivně sledovali její webcast a stali se tak pravidelnými diváky její produkce. Jednou z cest k získání většího publika je samozřejmě ve světě nových médií využití technologií, které umožňují nejen aktivní oslovení diváka, ale jeho zapojení do vysílání v reálném čase. K tomu byla využita sociální síť Twitter a jako spojující prvek byl vytvořen hashtag #expressenvm, který odkazuje na spojení názvu deníku Expressen a zkratku mistrovství světa VM (švéd. världmästerskap).

Profesorka Kroon se ve své studii zaměřila na tyto výzkumné otázky:

  1. Jak je formát PTVM nastaven a nejprve přijat, aby umožnil společenské vztahy s publikem ve srovnání s běžným televizním komentářem fotbalu?
  2. Jak se Twitter používá k rozvoji společenských vztahů mezi uživateli a producenty a jak twitterová interakce ovlivňuje tyto vztahy?
  3. Jaké jsou charakteristiky komunikačního vztahu mezi uživateli a producenty, jak se vyvíjí v průběhu měsíčního mistrovství (a poté)?

Sběr dat a metoda

Pro provedení výzkumu byla zvolena kvalitativní metoda výzkumu - analýza jazyka, který byl při vysílání používán. Sledování byli jak aktéři vysílání, tak jejich diváci, resp. uživatelé počítačů, kteří webcast sledovali. Data byla získána tak, že výzkumný tým sledoval reakce studia a tweety, které byly vyvolány odezvou uživatelů.

Základní podmínky pro vznik komunikačního vztahu: Nastavení PTVM

Studie popisuje formu webcastu se všemi atributy tak, jak jsou uvedeny v úvodní části této recenze v oddílu Webcast PTVM. Studie dochází k závěru, že vytvoření vztahu mezi producenty a diváky by bez takového nastavení webcastu nebylo možné.

Použití Twitteru jako nástroje pro vytvoření vazby producent - uživatel

Základním předpokladem bylo, jak uvádí studie, že moderátor i expert, kteří byli ve studiu PTVM, byli oba skutečnými fotbalovými odborníky. Moderátor byl sám bývalým hráčem, studiový expert se dlouhodobě specializoval na komentování italské fotbalové ligy. Asi nejdůležitějším faktorem však byla skutečnost, že zároveň byli oba zkušenými uživateli sociálních sítí a měli sami široké publikum.

PTVM seznámil své uživatele s hashtagem #expressenvm s tím, že k tomuto hashtagu neuvedl žádné další informace. Ponechal tak otevřené pole pro jednotlivé účastníky celého procesu, aby s ním naložili dle své úvahy.

Narůstající aktivita uživatelů

Na začátku vysílání povzbuzoval moderátor a další aktéři vysílání z Expressenu diváky, aby v průběhu webcastu aktivně hledali například statistiky hráčů a mužstev a výsledky svého hledání zveřejnili na Twitteru pod hashtagem #expressenvm. S postupujícím časem však začali s iniciativou přicházet i sami diváci a publikovali zajímavé údaje či fotografie, týkající se zápasů. Počet aktivních diváků se zásadním způsobem zvyšoval.

Fenomén second screen

V průběhu šampionátu se ukázalo, že diváci PTVM sledují současně webcast i televizní vysílání, jak dokládá přiložený obrázek.

figure
Zdroj: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/1527476417699708

PTVM a #Expressenvm - láskyplný komunikační vztah

Studie dále ukázala, že uživatelé si vytvořili k používanému hashtagu vztah a i po skončení šampionátu v Brazílii jej chtěli používat. Tato skutečnost vyplývá z následné komunikace během webcastů, při kterých se diváci ptali, proč by nemohli používat oblíbený a zavedený hashtag #expressenvm.

Závěr

Autorka studie v závěru uvádí, že problematika second screeningu byla diskutována provozovateli televizního vysílání již před pěti šesti lety. Tento jev byl vnímán spíše negativně, neboť tříštil pozornost diváka. V současné době se televizní společnosti snaží samy zaujmout diváka na svých webových stránkách tak, aby jim z hlediska prodeje inzerce "neutíkal" ke konkurenčním webcastům.

Případ PTVM je však ojedinělý v tom, že není spojen s žádnou televizní společností. Ukazuje se, že second screening se stává běžnou součástí sledování sportovních přenosů.

Profesorka Kroon zároveň tvrdí, že webcast má potenciál nahradit klasické televizní vysílání sportovních přenosů u značného množství sportovních fanoušků, kteří byli doposud zvyklí sledovat pouze televizní přenosy. Sílu tohoto fenoménu současnosti dokládá i tím, že diváci se plně ztotožnili s tím, že sami sebe označují zájmenem "my". Považují se za součást komunity, tvořené nejen jimi samotnými, ale i produkcí webcastu.

Television & New Media je mezinárodní odborný časopis publikovaný vydavatelstvím SAGE Publishing, největším nezávislým vydavatelstvím zaměřeným na odborné a akademické tituly na světě se sídlem v Los Angeles, USA. Titul vychází osmkrát ročně a jeho cílem je mapovat nejnovější trendy v oblasti studia televize a nových médií.

Profesorka Ǻsa Kroon je korespondentkou časopisu Television & New Media. Její domovské působiště je na Örebro University ve švédském městě Örebro, kde působí na Fakultě humanitních a sociálních věd a vzdělávání. Jejím oborem jsou média a komunikace. Ve svých výzkumech se zaměřuje na jazyk, užívaný během vysílání, formy vedení rozhovorů, sportovní žurnalistiku a mediální technologie. V současné době vede výzkumný projekt, zaměřený na nové formy komunikace v závislosti na rozvoji švédského, výhradně webového televizního vysílání, který financuje Švédská nadace pro humanitní a sociální vědy.

KROON, ǺsaMore than a Hashtag: Producers' and Users' Co-creation of a Loving "We" in a Second Screen TV Sports Production, Television & New Media 1-19, April the 3rd, 2017, SAGE Publishing, DOI: 10.1177/1527476417699708, eISSN: 15528316

Autor: Daniel Petruška

Skeptický pohled na český politický youtubering. Altruismus Feriho a Kovyho


            Postava Dominika Feriho je českým mediálním fenoménem poslední doby. Nelze ho přehlédnout. Skryjete ho na Facebooku, skryjete ho na Twitteru, stejně si vás excentrický mladý politik najde na Instagramu, Snapchatu, obálkách magazínů, titulkách novin, zpravodajských portálech nebo jako častý host internetových televizí a komentátor veřejného dění. Už před časem člen TOP 09 oznámil, že bude se bude v Praze ucházet o mandát poslance – tedy kandidovat do Poslanecké sněmovny.

Je to influencer, vlivník – chcete-li, a politik, který se proslavil zejména svou vizáží a obsahem, který přidává na sociální sítě. Exoticky působící ambiciózní mladík s afrem a oblečením ve stylu Rakouska Uherska sbírá mezi mladou generací lajky jako málokterý z politiků. Otázkou je, zda Feri svou popularitu na sociálních sítích a v médiích dokáže přetavit v reálný politický úspěch. Tak trochu se mu to povedlo i nepovedlo při krajských volbách loni na podzim v Ústeckém kraji. Byl vykroužkován z posledního místa kandidátky, ovšem ani hlasy jeho fanoušků na úspěch jeho strany v kraji nestačily.

Na začátku roku 2017 začal Feri vytvářet obsah na YouTube. Na účet nesoucí jeho jméno nepravidelně nahrává několikaminutová videa stylizovaná do podoby příspěvků klasických youtuberů – střihem, volbou jazyka, grafikou. Liší se ovšem obsahem – Feri se i přes občasné tlachání o ničem („shitposting“) snaží na YouTube srozumitelným způsobem (pravděpodobně pro svou cílovou skupinu) přinést politický obsah. Sám Feri v rozhovoru pro Markething.cz řekl: „Když jsem to chtěl nějak vzít do české podoby, tak jsem věděl, že to bude muset být kompilát více věcí – vtipný jak obsahem, tak formou, vzdělávací, a to nejenom z hlediska společenského prospěchu a nějakého mého altruismu a s ohledem na vzdělávací aktivity, ale musí to být vzdělávací, aby lidi pochopili i nějaký vtipy, který tam velmi často říkám. No a zároveň by to mělo být nějak názorový. Z počátku jenom trochu, ale časem by to mělo být názorový víc.“ Podle Feriho se česká YouTube scéna liší od americké, tam jsou podle něj politické příspěvky běžné.


Feri své vlogy prezentuje jako mix osvěty u mladé generace – za kterou svůj politický program dlouhodobě vydává – a zábavný obsah. Motivaci vzbudit zájem o politiku u mladých lidí prostřednictvím videí na YouTube má i youtuber Kovy, uvedl to například v rozhovoru pro DVTV. Youtuber Kovy v jednom ze svých příspěvků například snažil objasnit snaží svým kauzu kolem nákupu dluhopisů ministra financí. Časopis Forbes jej označil 17. nejvlivnějším Čechem na sociálních sítích, objevil se třeba i v Kanceláři Blaník.

Oba autoři došli k politice na YouTube jinou cestou. Kovy se na rozdíl od Dominika Feriho stal populárním prostřednictvím nahrávání videí v typickém youtube stylu, a až po získání fanouškovské základny prošel obsah jeho videí proměnou: Kovy se vyjadřuje k aktuálním společenským tématům i politice – aktuální kauzy i mezinárodního prostřední zasazuje do komických mikropříběhů, které mají jeho cílové skupině materiál podat srozumitelně. „Třeba nedávno jsem mluvil o nebankovních půjčkách. Říkal jsem, že toto je téma, které je podceňované, ani na školách se nemluví moc o finanční gramotnosti. Zkusil jsem to tedy nakousnout. Myslím, že lidem se to líbilo, ale asi nejlepší pocit mám, když jim zároveň můžu něco předat,“ řekl loni na podzim pro Radio Wave.

Dominik Feri naopak začal videa s politickým obsahem na Youtube publikovat až poté, co se stal veřejně známým a vybudoval svou politickou značku zejména na sociální síti Facebook. Důležitým rozdílem mezi Ferim a Kovym je i to, že zatímco Feri Youtube využívá jako další komunikační platformu politického marketingu, Kovy téma politiky zvolil v rámci vývoje svého kanálu (a díky tomu se mu dostalo jisté pozornosti i mimo skupiny, na které youtubeři obvykle primárně cílí). Rozdílem je i počet shlédnutí videí obou autorů – zatímco youtubové příspěvky Dominika Feriho sledovalo od 8200 do 33 000 lidí, první „politický“ příspěvek Kovyho shlédlo přes 445 tisíc diváků.



Nehledě na to, že oba autoři jako důvody svého publikování na youtube o politice uvádí jakousi formu altruismu a snahy o informovanost mladých, což je samo o sobě ušlechtilé, nelze opomenout, že YouTube je hlavně jejich nástrojem pro získání osobního zisku. Můžeme věřit Ferimu, že objíždí školy a publikuje na sociálních sítích hlavně z edukativním a jakýmsi buditelským záměrem, nelze však opomenout, že jako aktivní politik, který kandiduje do zákonodárného sboru, jsou sociální sítě jeho hlavním marketingovým nástrojem a mladí voliči jeho hlavní cílovou skupinou.

Altruismus v podobě obohacení svého běžného obsahu můžeme věřit i Kovymu, nesmíme však opomenout, že i on z politického obsahu může těžit – jak už bylo zmíněno například odlišením se na české scéně, případně proniknutím do médií, kam běžný youtuber neproknikne, a tím rozšíření publika (případně zvýšení příjmů) apod.

Využití Youtube v české politice youtuberingovou formou je stále v plenkách, s určitou generační obměnou politiků ale může dojít k rozmachu a zajímavé bude sledovat, jak tato sociální síť (případně i samotní youtubeři) bude figurovat v blížící se volební kampani před volbami do Poslanecké sněmovny.
Zdroje:

BIRICZOVÁ, Hana: Youtuber Kovy: Teenagery zajímají i vážná témata, jejich pozornost udržíte humorem. Radio Wave. [online]. 6. 9. 2016. Dostupné z http://www.rozhlas.cz/radiowave/rozhovory/_zprava/youtuber-kovy-teenagery-zajimaji-i-vazna-temata-jejich-pozornost-udrzite-humorem--1647523

DOSKOČIL, Ondřej, HRIVŇÁK, Adam, ed. Dominik Feri: První český politický youtuber. Markething.cz [online]. 5. 2. 2017 Dostupné z: http://www.markething.cz/?p=24384&preview=true


HORKÝ, Filip: Youtuber Kovy: Chci přivést mladé k politice, teď o ni nemají zájem, to je problém. DVTV [online]. Dostupné z https://video.aktualne.cz/dvtv/youtuber-kovy-chci-privest-mlade-k-politice-ted-o-ni-nemaji/r~b3701cde1e8011e682380025900fea04/

Prostředí nových médií: Jak dnešní televizní žurnalisté recyklují dřívější pracovní postupy?

Článek Reporting in the 'New Media' Environment: How Today's Television Journalists are Recycling Work Practices of the Past publikovaný v časopise Global Media Journal v roce 2009 se zaměřuje na televizní zpravodajství, konkrétně na praktikování pracovních postupů televizních žurnalistů v kontextu nových médií. Jak se nová média podepsala na práci reportérů? Museli si adaptovat nové pracovní praktiky, nebo recyklují praktiky televizních reportérů z dob minulých?

Autorkou článku je Australanka Barbara Alysen, která je docentkou žurnalistiky na University of Western v Sydney a také autorkou knihy The Electronic Reporter. Alysen je zároveň bývalou reportérkou a zpravodajkou ve veřejnoprávních i komerčních televizích a rozhlasech. Pracovala také na několika federálních volbách. Alysen je rovněž členkou skupiny Filmového a rozhlasového průmyslu, která radí NFSA (National Film and Sound Archive). V oblasti médií jde tedy o zkušenou autorku, jež má mnoho poznatků z dlouhodobé praxe, které může ve svém zkoumání zužitkovat. Text je psán odborným stylem.

Barbara Alysen se ve svém článku zaobírá otázkou, zda praktikování současné žurnalistiky[1] v kontextu nových mobilních platforem a nových médií obecně představuje ostrý rozchod s minulostí, nebo adaptaci již existujících praktik. Tato otázka zůstávala před začátkem bádání v rámci studií australské žurnalistiky nezodpovězena. Někteří analytici viděli v tehdejším zpravodajském prostředí nutnou revoluční změnu. Například v televizním zpravodajství vzniklo s nastoupením nových médií hned několik problémů. Vzrostla konkurence a online portály nastolily hned první verze příběhů. Na to museli televizní reportéři nějak reagovat, tudíž byli nuceni být více produktivní a mnohem víc své práce museli přesunout do „živého“ prostředí. Zároveň museli začít sbírat informace především na veřejnosti, v terénu, aby se nějak odlišili od klasických agenturních zpráv. Bylo potřeba, aby se divák v televizi dozvěděl něco nového, co ještě nezná z internetových portálů a sociálních sítí – to ostatně platí i u nás v České republice dodnes. Ovšem představa, že by žurnalistika procházela skutečně revolučním posunem v praxi, může být dle autorky způsobena především relativním nedostatkem historických analýz pracovních postupů v rámci australské žurnalistiky obecně. Zatímco některé postupy mohou ve skutečnosti představovat něco nového v souvislosti se změnami ve sdělovacích prostředcích, ostatní postupy jsou evoluční.

Autorka článku prozkoumala archivní výzkumy televizního zpravodajství od 50. let 20. století v Austrálii a poté předložila vlastní výzkum, jehož cílem bylo porovnat povahu práce dřívějších televizních reportérů a dnešních televizních reportérů v kontextu současné mobilní platformy a 24hodinového dodávání zpráv. Ukázalo se, že ve sdělovacích prostředcích byla „potřeba rychlosti zpráv“ úplně v každém období. V éře mobilní komunikace je několik vzájemně provázaných faktorů kombinováno k vytvoření měnícího se pracovního prostředí pro televizní novináře. Tyto faktory mohou být rozděleny do čtyř skupin, skládajících se z:
a)     výrobních technologií
b)    distribuce technologií
c)     ekonomických omezení
d)    měnící se chuti a očekávání publika

Mezi výrobní technologie, které změnily novinářskou praxi, můžeme zahrnout šíření satelitních a mikrovlnných spojů, mobilní telefony, schopnost dodávat text, video a audio do redakce prostřednictvím webu, uživatelsky přívětivé lehké videokamery či desktop na střih videa. To všechno změnilo novinářům práci a také jim ji to ulehčilo. Produkce zpráv je tak od tohoto výrobního pokroku snazší. Mezi dodací technologie patří počítače, mobilní telefony a další přenosné platformy. Jejich největší význam je, že tyto technologie nabízejí dodávku i 24 hodin denně a umožňují snadnější přístup.

Metodologie
Co se týče historického bádání nad vysíláním zpráv v Austrálii, autorka upozorňuje na to, že se musí začít s vědomím, že vědci mohou čerpat pouze to, co jim zůstává k dispozici. A v případě australského komerčního televizního zpravodajství je toho k dispozici do konce roku 1980 velmi málo. Jediný, kdo pokrývá celou historii televize, je NSFA (National Film and Sound Archive). Pět desetiletí zpravodajství bylo rozděleno do tří ročních úseků a pro každý z nich bylo vybráno několik položek. V každém úseku se zkoumaly prvky novinářské praxe spíše než samotný obsah. Zkoumané novinářské praktiky zahrnovaly produkční médium, délku příběhů a prvky v nich, včetně segmentů rozhovorů a zda reportérova otázka byla do reportáže zahrnuta, nebo byla vystřižena. Dále se zkoumala také poloha reportéra na kameře, okolní zvuk, grafika a text na obrazovce. Zmíněno bylo i zastoupení mužů a žen mezi reportéry, přechody mezi příběhy a také styl jazyka.

Změny a proměny ve zpravodajství
Televizní zprávy v Austrálii byly utvářeny čtyřmi různými dobami výrobní technologie, které ovlivnily styly zpráv a novinářských pracovních postupů. Tato období jsou následující:
a)     filmová éra od roku 1956 do přibližně 1977
b)    éra analogových videí od roku 1977 do poloviny roku 1990
c)     éra digitálních videokazet od poloviny roku 1990 do počátku roku 2000
d)    nelineární období od počátku roku 2000 a dále

Také mnoho dalších faktorů samozřejmě ovlivňovalo způsob, jakým novináři pracují. Jak jsme již zmínili výše, patří mezi ně další technologie, jako jsou dostupnost satelitního přenosu, tlaky na rozpočty redakce, zavedení lehkých poloprofesionálních fotoaparátů a editace desktop videa, stejně jako vlivy televizní konkurence a konkurence jiných médií, nejnověji sociálních médií. Na začátku televizního vysílání byli novináři součástí reportážního příběhu, ale byli „neviditelní“ (v reportáži zněl jen jejich hlas). Až od roku 1970 se reportáže začaly podobat těm dnešním. Jde v podstatě o „video balíčky“, ve kterých je nějaké vyprávění doplněno o dostupné obrázky a segmenty rozhovorů. Od 70. let se také uplatňuje role reportéra, který je najednou vidět.
Za padesát let fungování australských televizních zpráv se odehrála spousta změn. Metropolitní televizní novináři jsou stále mezi nejvíce privilegovanými reportéry, pokud jde o plat a prestiž. Nicméně povaha jejich práce a jejich postavení se mění. S nástupem nových médií musejí více času pracovat v prostředí, kde je velký stres – např. v přímém přenosu. A v nadcházejících letech se očekává, že převezmou více technických funkcí média – např. budou sami editovat videa s příběhy, které natočí.

Mnoho změn, ke kterým dochází ve zprávách, je způsobeno novými technologiemi a současnou obchodní situací. Přesto mají prvky „nových“ žurnalistických praktik v minulosti ozvěny. V mediálním prostředí, v němž někteří reportéři vytvářejí „blogy“ pro svou online stanici, je třeba připomenout, že v každém jiném mediálním prostředí a době byla novinářům dána svoboda vyjadřovat své názory. V době, kdy 24hodinové zpravodajství na internetu a interaktivní zpravodajské formáty dávají veřejnosti větší přísun zpráv, můžeme také připomenout, že tradiční televizní zprávy vždy daly veřejnosti mnohem větší dávku příběhů a působily na emoce a příjemce celkově víc než novinové články. A v době, kdy jsou peníze na zpravodajskou produkci vymačkány, je důležité připomenout, že se to stalo i dříve a že médium se přizpůsobilo a obnovilo.

Co se týče aplikace tohoto výzkumu na Českou republiku, v mnohém se jistě shoduje. Domníváme se, že tlak nových médií je obrovský, a tak je v televizním zpravodajství skutečně potřeba provázat zábavu se zpravodajstvím a využívat čím dál více tzv. infotainmentu. Této metody si již můžeme mnohdy všímat i u veřejnoprávní televize. Reportéři a televizní tvůrci si moc dobře uvědomují, že téměř vše, co v televizních zprávách divák uvidí, už během dne vysledoval na internetu. Proto musí být zprávy oživené a divák se z nich musí dozvědět něco navíc. Je nutné také zmínit fakt, že článek byl napsán v roce 2009 a od té doby technika opět hodně pokročila. Předpoklad autorky, že se v budoucnu budou reportéři více věnovat technickým funkcím, se u nás již v současné době naplnil. Např. nová funkce na facebooku umožňuje živé vysílání, které alespoň zatím velmi dobře funguje. Jelikož jde o novou aplikaci, kterou facebook propaguje, má takové živé vysílání obrovský dosah. Vysílat živě nyní může každý reportér, aniž by potřeboval kameramana. Stačí mu k tomu pouhý mobilní telefon. V dnešní době existují také mobilní newsroomy – pojízdné kamiony, které si kdekoli mohou vytvořit studio a vysílat. Nicméně i když se čím dál více obsahu přesouvá na internet, televizní zpravodajství stále dobře funguje a večerní zprávy stále otvírají prime time.


Zdroj: 
Alysen, B.: Reporting in the 'New Media' Environment: How Today's Television Journalists are Recycling Work Practices of the Past. IN: Global Media Journal: Australian Edition. 2009, Vol. 3 Issue 2, p1-12. 12p. 1 Chart.
[1] v roce 2009