Přenos dezinformací na sociální sítě v rusko-ukrajinském konfliktu

Ulises A. Mejias je docentem na Oddělení komunikačních studií State University of New York a zároveň ředitelem Institute for Global Engagement. Ve svém výzkumu se zabývá filozofií a sociologií technologií a politickou ekonomií elektronických médií. V roce 2013 vydal knihu Off the Network: Disrupting the Digital World.

Nikolay E. Vokuev je docentem Oddělení kulturální a edukační antropologie na Syktyvkarské univerzitě.

Autoři ve svém článku přiznávají, že není jejich cílem dokázat to, že nepravdivé informace na sociálních sítích mají svůj původ ve státním aparátu, neboť takový výzkum by byl velice náročný a míjel by se potřebným oborovým přínosem. Místo toho autoři uznávají obrovský krátkodobý přínos sociálních sítí při usnadňování komunikace mezi aktivisty, při zrychlení komunikace a také zmiňují jejich potenciál pro rychlé svolávání demonstrací, získávání prostředků a podobně. Současně však sami sobě pokládají otázku, jestli v dlouhodobém horizontu tyto komunikační platformy spíše neposilují nedemokratické režimy a nepotlačují občanskou společnost skrze zapojení nejen státních institucí, ale samotných občanů sympatizujících s režimem, do procesu šíření dezinformací.

Autoři v úvodu článku nastiňují mediální realitu v Rusku a Ukrajině po pádu Sovětského svazu. V ocitovaných příkladech uvádějí skupování ruských, k režimu kritických, televizních kanálů státními společnostmi a následné rychlé otupení jejich kritiky. Jako příklad silného ruského mediálního intervencionismu v oblasti nových médií uvádějí útoky na blogovací služby v době voleb a také striktní pravidla pro poskytovatele obsahu na ruském území, které státním organizacím umožňují kontrolu nad jejich obsahem, byť omezenou.

Ukrajinský mediální prostor je v článku zmíněn jen stručně, autoři kladou důraz na silnou oligarchizaci médií, která vyústila v raketový vzestup návštěvnosti nezávislých internetových zpravodajských webů jako Ukrayinska Pravda během událostí Euromajdanu v letech 2013 a 2014.

V hlavní části textu se autoři zaměřují na vyjmenování příkladů šíření falešných zpráv pomocí vzájemného odkazování vysílacích a elektronických médií, stejně jako používání fotografií nebo  scén z filmů v šokujících a nepravdivých kontextech pro získání důkazů pro svůj narativ. Obšírně též popisují ruské "troll factories", tedy místa, odkud najatí zaměstnanci komentují články o rusko-ukrajinském konfliktu především na britských, ukrajinských a ruských zpravodajských webech, Twitteru a Facebooku. Jejich příspěvky vždy zdůrazňují - někdy i fiktivní - zločiny ukrajinské armády a hájí pozici Ruska v celém ozbrojeném konfliktu.

Opačný problém uvádí článek na příkladu Ukrajiny. Po úspěšném protestním tažení, dnes známém jako Euromajdan, měli protestující pocit, že za nimi stojí celá země, sjednocená v odporu proti prezidentu Janukovyčovi. To se však ukázalo jako iluzorní, neboť fakt, že většina populace připojená na sociálních sítích, sdílela podobné názory a motivace, neodpovídala náladám ve zbytku Ukrajiny, kde obyvatelé nemají účet na sociálních sítích, případně ani připojení k internetu.

Jako závěr svého výzkumu autoři shrnují, že nová média mohou být hybnou silou politických změn, ale pouze v případě, že jsou věcí novou, která současnou administrativu zaskočí nepřipravenou a neschopnou dostatečně rychlé reakce. Z toho tedy vychází, že situace jako Arabské jaro, Euromajdan a opoziční protesty v Rusku není jednoduché opakovat. Uvádějí, že v postsovětských zemích se preventivně přechází k trojnásobné kontrole internetu, zákonné, ekonomické a technologické.

Zákonná kontrola umožňuje zablokování opozičních stránek, jsou-li například používány ke svolávání protestů. Ekonomická kontrola se v Rusku projevuje zákonem, podle nějž nesmí podíl zahraničního kapitálu v mediálních organizacích přesáhnout 20%. Technologická kontrola potom znamená možnost aktivně odepřít přístup všech uživatelů na některé stránky. Tento postup je používán i v dnešní Číně a Turecku.

Závěrečné shrnutí uzavírá, že v demokratických společnostech jsou sociální média primárně zdrojem zisku pro své majitele, necítí tedy žádnou odpovědnost za poskytovaný obsah. Masivní šíření dezinformací potom není důsledkem vměšování se státu, ale aktivní snahy sociálních médií o sběr a přímé šíření názorů a pohledů "lidu".

Článku chybějí některé metodologické standardy, sama metodologie není autory vůbec zmíněna. Z obsahu a jednotlivých sekcí se zdá, že autoři provedli důkladnou rešerši zdrojů, které se touto poměrně nově objevenou problematikou zabývají, ovšem příklady a popisy jednotlivých zásahů působí jako náhodně sebraný soubor a rozhodně ne jako vyčerpávající soubor. Autoři také nerozebírají typologii jednotlivých postupů, jakými je propaganda šířena a opět se omezují jen na vyjmenování malé podskupiny možností.

Provázanosti propagandy a nepravdivých informací na sociálních sítích v Rusku a Ukrajině se článek věnuje jen okrajově, jeho závěry se tedy v určitém smyslu dají vztáhnout i na situaci v Česku. Ačkoli je místní mediální trh specifický a nepodobný ani jedné z rozebíraných zemí, je dokázáno, že skupiny placených ruských trollů se pohybují i v komentářích pod články na českých zpravodajských webech a na sociálních sítích. Snaha diskreditovat jednu stranu konfliktu, bez ohledu na to, o jaký konflikt a o jakou stranu se jedná je potom nebezpečná pro svůj potenciál a i přímý cíl měnit veřejné mínění.

 Prameny

MEJIAS, Ulises A a Nikolai E VOKUEV. Disinformation and the media: the case of Russia and Ukraine. Media, Culture & Society [online]. 2017, , 016344371668667- [cit. 2017-04-21]. DOI: 10.1177/0163443716686672. ISSN 0163-4437. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/0163443716686672