Novinář 21. století bez sociálních sítí je jako bez ruky

Vypracoval Petr Jadrný

Sociální sítě jako jsou Facebook, Twitter nebo třeba Instagram ovlivňují život většiny společnosti. Každou chvíli vidíme někoho, jak si na svém chytrém telefonu prohlíží, co se děje nového. Čím dál častěji vidíme přátele, jak sedí u jednoho stolu nebo třeba na lavičce v parku a místo toho, aby se bavili navzájem, jsou na internetu a často se baví třeba s někým úplně jiným.

Svou stránku na sociálních sítích má dnes téměř každá osobnost, úřad nebo třeba instituce. Zveřejňují na nich nové informace, upozorňují nebo oznamují různé změny nebo propagační akce, reagují na nové události, seznamují příznivce se svými názory. Slouží jim jako informační a hlavně sebepropagační kanál.

Pro novináře se tak stalo nejen nutností, ale přímo povinností sledovat účty a stránky jednotlivých politiků nebo institucí, případně jejich tiskových mluvčí. Často se totiž stává, že o schválení návrhu nového zákona informuje předseda vlády Bohuslav Sobotka nejprve na svém Twitteru a pak až na tiskové konferenci následující po skončení jednání vlády, nebo že mluvčí Pražského hradu Jiří Ovčáček odmítne odpovědět na otázku s odůvodněním, že na ni již odpověděl na svém Twitteru.

Doba se v tomto směru posunula. Už i příslušníci hasičského sboru se stávají aktéry produsage a o svých zákrocích neinformují ani tak prostřednictvím tiskových zpráv jako spíš pomocí sociálních sítí.

Politikům i institucím to dává nové možnosti. Ministr obrany Martin Stropnický už nemusí svolávat tiskovou konferenci o tom, že navrhne na povýšení do hodnosti brigádního generála první ženu v historii armády. Musel by totiž odpovídat na nepříjemné otázky novinářů a nechtíc se prořeknout. A sama informace je příliš krátká na nějakou tiskovou zprávu. Jeden krátký tweet bohatě stačí. Veřejnost se dozví to, co dotyčný chce, a na nějaké komentáře nebo dotazy nemusí politik vůbec reagovat. A novináři mají o čem psát a na další detaily musí nějakým způsobem přijít sami.

Hlavně pro politiky se ale jedná o způsob do jisté míry velmi problematický. Někteří z nich, kteří umějí krátce, rychle, ale hlavně vtipně a trefně reagovat na prakticky cokoliv, získávají velmi snadno politické body na úkor těch, kteří to neumí. Lidé se totiž chodí na sociální sítě především bavit. A pokud je bude někdo nudit strohým popisováním a komentováním faktů, spíše si uškodí. Někteří politici se to snaží naučit, což často působí velmi strojeně, a nebo se jedná o výstřelky, které jim spíš uškodí, jako Sobotkův komentář o ojeb… státu, jiní si platí mediální odborníky, aby jim jejich účty na sociálních sítích vedli.

Všechny tyto aspekty musí novinář sledovat, aby mu nějaká důležitá událost neunikla. Mnoho článků nebo reportáží je založeno na tom, že někdo něco zmínil na sítích a novinář to pouze zpracoval. Problémem těchto příspěvků je ale jejich nespolehlivost. Příspěvky nejsou žádným způsobem ověřovány. Na to také hlavně politici často spoléhají. Zveřejní něco, co nemají potvrzené, nebo úmyslně zamlčí nějakou souvislost nebo fakt, který by jejich sdělení úplně změnil, a myslí si, že tak získají body. Je pak na každém, aby nevěřil všemu, co si přečte a fakta si ověřoval. Někteří se pak ohrazují, když je novinář nachytá při zveřejňování nepravdivých informací a ještě ho obviní ze lži.

Mnoho politiků se domnívá, že jejich účet všichni sledují natolik, že považují vše zveřejněné za známé a tudíž nepotřebující další propagaci. Příkladem je třeba kauza dluhopisů ministra financí a šéfa hnutí ANO Andreje Babiše. Podle stížnosti, kterou poslal Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, vše vysvětlil v pořadu, který zveřejňuje na svém Facebooku. To pak může způsobit novinářům problémy, protože není v silách žádného člověka sledovat všechny účty a pořady.

Pro novináře jsou ale sociální sítě neocenitelným pomocníkem i při různých katastrofách. Sociální sítě na rozdíl od telefonů se nepřehlcují, takže jsou dostupné stále, pokud nevypadne internetové připojení.

Lze pak snadněji kontaktovat spolupracovníky, případně nějaké kamarády, kteří se nacházejí v místě teroristického útoku, povodní, zemětřesení, požáru a dalších katastrof. Také ale umožňuje získávat informace od lidí na místě, se kterými se nikdy nesetkal a pravděpodobně s nimi ani nikdy nebude mluvit. Uživatelé se totiž naučili používat takzvaný hashtag, který je označený #, vznikl na Twitteru, ale používají ho už prakticky všechny sociální sítě.

Pomocí sledování správného hashtagu se může novinář dozvědět čerstvé informace přímo z místa, protože lidé mají potřebu se o své zážitky dělit. Také se tak dotyčný žurnalista může dostat k unikátním videím nebo fotkám, které žádná oficiální tisková agentura nemá. Ty pak zcela legálně může nasdílet ve svých článcích.

Příkladem je třeba čtrnáct dní starý útok ve Švédsku. Terorista najel ve Stockholmu náklaďákem do nákupního centra. Všechny velké české zpravodajské servery přenášely situaci na místě činu on-line. Ten plnily příspěvky lidí z místa neštěstí. Lidé sdíleli unikátní videa s hořícím autem ve vchodu do nákupního centra nebo řítící se nákladní automobil, který projel kolem vchodu do nějakého butiku.

Problémem ovšem je, že tyto informace jsou neověřené, příliš bezprostřední, vytvářené v emotivním stavu krátce po incidentu. Může tak dojít ke zveřejňování nepravdivých informací. Na stockholmském teroristickém útoku lze podobné  příklady najít hned dvakrát. Švédský ministerský předseda Stefan Löfven zveřejnil krátce po incidentu informaci, že policie již útočníka zadržela. To však nebyla pravda. Toho chytila policie až později. Ve stejnou dobu se po sociálních sítích šířila videa, na kterých bylo údajně zachyceno zatýkání dotyčného. To však nebyla pravda. Není zcela jasné, koho švédská policie ve skutečnosti zatýkala.

Sociální média jsou pro každého novináře velmi užitečný nástroj, kterým může nejen propagovat své články, ale také z něj získávat informace pro svou práci. Každý si jen musí dávat pozor na nepravdivé informace. Pak by se z něj velmi snadno mohl stát šiřitel hoaxů a dezinformací.