Tweetuju, tweetuješ, tweetujeme.

         

Twitter je v roce 2017 pro novináře neopomenutelným nástrojem. Využívá se při hledání témat, při rešerších, on-line reportážích, shánění kontaktů i obrazového a video materiálu. Chtělo by se říct, že ten z novinářů, kdo není na Twitteru, jako by nebyl. Fenoménu Twitteru se v kontextu vývoje novinářské práce a technologického pokroku věnuje i text Stephena Barnarda.

Autor Stephen Barnard je odborný asistent Ústavu sociologie na Univerzitě St. Laureance, věnuje se médiím, kultuře, technologiím a společenským změnám. Vztahu sociálních sítí a médií se věnoval i v disertační práci s názvem „Twitter and the Journalistic Field: How the Growth of a New(s) Medium is Transforming Journalism“. Autor publikuje například v Journalism: Theory, practice and criticism. Zkoumá například sociologický význam fenoménu „selfies“ a další jevy, které lze zařadit do „digitální sociologie“.

Jeho text „Tweet or be sacked’: Twitter and the new elements of journalistic practice“ se věnuje tématu využívání sociální sítě Twitter v novinářské praxi. Autor popisuje Twitter jako populární všudypřítomnou a interaktivní platformu a zkoumá, jakou roli hraje ve vývoji žurnalistky v digitální době, která s sebou nese rozsáhlé technologické inovace, které v souvislosti s rozmachem sociálních sítí umožňují podílet se na novinářské práci nejen profesionálům, ale i každému, kdo má k takové technice přístup. Barnard vytváří typologii novinářské práce a demonstruje roli Twitteru v době proměny novinářských norem a hodnot. Článek má za cíl ozřejmit změny, které s sebou digitální éra (a Twitter) nese a jaké možnosti, například pro výměnu informačního kapitálu, přináší.

Jak už bylo zmíněno, autor sám sebe řadí do oboru digitální sociologie, které se primárně věnuje. Autor využívá směs kvalitativních metod: součástí textu je analýza etnografického obsahu (ECA), která analyzuje individuální žurnalistické příspěvky individuálních na Twitteru. Součástí výzkumu jsou navíc on-line metody pozorování účastníků v průběhu tříletého období (2009-2012) s cílem hlouběji prozkoumat žurnalistické postupy. Analyzována byla i samotná struktura Twitteru. 

Analýza digitálního etnografického obsahu (DECA) pak poskytla vhled do toho, jak novináři Twitter používají Twitter stejně jako do toho, jak o své práci na Twitteru hovoří. K analýze byly vybrány příspěvky na Twitteru s hashtagem #journalism, #journchat a #wjchat. Wjchat je zkratka pro „web journalist chat“, kterou ve zkoumaném obdob novináři používali pro diskuse a klábosení. Během tří týdnů v roce 2011 bylo nasbíráno 27 045 tweetů, ze kterých byly podle metody Altheida and Schneidera redukovány na 1044.

Studie v teoretickém rámci vychází z práce Pierra Bourdieu¹, ovšem na rozdíl o od Bourdieua se věnuje dynamice žurnalistiky na mikro a mezzo úrovni. Barnard si od Bourdieua vypůjčuje rovněž pojmy jako kapitál a habitus a doxa. Celá analýza pak vychází z výzkumu prostředí americké žurnalistiky.

Barnard vyjmenovává i okamžiky, které využívání sociálních sítích ve zpravodajství „nakoply“ – mělo jít o Arabské jaro v v případě amerického rádia National Public Radio (NPR) či nepokojích ve Velké Británii v roce 2011 v případě The New York Times a Guardianu.

Na základě analýzy nasbíraných dat Barnard definoval osm typů novinářské praxe na Twitteru:

1.       Získávání informací. Důležitou funkcí Twitteru je pro novináře jeho využívání jako zdroje námětů na zpravodajské příspěvky a získávání aktuálních informací.

2.       Šíření zpráv, tedy jeden z nejčastějších důvodů, kvůli kterému novináři Twitter využívají. Ve 140 znacích se napoutá příspěvek s odkazem, který pak vede ke zpravodajskému článku – praxe, kterou využívá každý novinář, pokud chce odkázat na svůj výtvor, sdílet zprávu kolegy či jinou informaci, která se do tweetu nevejde.

3.       Kontaktování zdrojů, respondentů. Twitter umožňuje spojit se s individuálními uživatel, potenciálními respondenty po celém světě.

4.       Veřejné poznámky. Novináři často na Twitter píší zápisky z běžících projevů i událostí často pro svou osobní potřebu „poznámkového bloku“, ale i formu vzkazu, která může obsahovat osobní postoj – to může činit potenciální problém pro novináře veřejnoprávních médií.

5.       Public engagement. Barnardův výzkum ukázal, že novináři Twitter oceňují za to, že je přístupný veřejnosti a různým skupinám – umožňuje diskusi a boří bariéru mezi novinářem a čtenářem, kterému umožňuje vyjádřit a poskytnout autorům zpětnou vazbu.

6.       Novinářský diskurz. Kromě možností Twitteru zaměřených na produkci novinářského obsahu, Barnard upozorňuje i na přítomnou debatu o povaze žurnalistiky a změn, která se na síti mezi novináři vedla.

7.       Další profesní interakce. Novináři si po Twitteru také radili, posílali avíza a doporučení.

8.       Osobní interakce. Twitter umožňuje novinářům ukázat „lidskou tvář“, v komunikace na Twitteru jsou mnohdy osobnější a navazují nové kontakty a přátelství. Novináři se zároveň na Twitteru často věnovali i jiným než pracovním tématům – například z osobního života.

Barnard jasně pojmenoval přínosy Twitteru pro novinařinu, které z jeho výzkumu vyplývají a zařadil je do přehledných kategorií. Sám autor ale uvádí, že existuje část novinářské obce, která sociální sítě odmítá a je k nim skeptická. Hlavními zmiňovanými klady Twitteru tak, jak je popsali sami američtí novináři, jsou jeho rychlost, stručnost, interaktivita a potenciál dosahu umožněný jeho všudypřítomností a popularitou v oboru.

Domnívám se, že podobný výsledek by se opakoval i v evropském a českém prostředí. Zpravodajství se neustále zrychluje a Twitter je efektivním nástrojem jak pro domácí, tak hlavně zahraniční zprávy. Jeho přínos je patrný zejména při mimořádných událostech, kdy je často pro novináře prvním zdrojem informací, tweety jsou citovány v článcích, rozhlase i televizi.

Přínos textu spatřuji v tom, že reagoval v době svého vzniku na aktuální vývoj v médiích a věnoval se přímo zkušenosti novinářů s Twitterem a nabídl typologii využívání Twitteru, která se neomezuje pouze na získávání informací, ale poukazuje i na komunikaci novinářů.

BARNARD, Stephen, R.: ‘Tweet or be sacked’: Twitter and the new elements of journalistic practice, Journalism, 2016, Vol. 17(2), s. 190–207

¹ BOURDIEU, Pierre: The Logic of Practice. Stanford, CA: Stanford University Press, 1990.