Virtuální děti, aneb bylo lepší být dítětem před třiceti lety?

Virtuální svět je všudypřítomný a v dnešní době ho nelze eliminovat. Možná cíleně ano, ale určitě ne bezděky. A co si s ním mají počít malé děti, když dělá problém mnohým dospělým? Je to sice těžké a pro někoho neuskutečnitelné, ale dospělý jedinec je schopen si logicky odůvodnit, proč do mobilu nebude koukat každých deset minut, ale jen pokud to bude potřeba. Že nebude facebook sjíždět denně a reagovat ihned na každý like, koment nebo přidanou fotku. Že si nezaloží účet na Twitteru, Instagramu i LinkedInu zároveň. Závislost na online světě přichází plíživě, chytře a je zahalena do logicky odůvodnitelných bohulibých důvodů.

A co malé, nevinné děti, jež se s komunikačními a informačními technologiemi potkávají pomalu na každém kroku již od narození? Na téma děti a Internet bylo napsáno nespočet článků a proběhlo mnoho výzkumů. Starší generace tvrdí, že současná mládež žije ve virtuálním světě, je ochuzena o normální běžné zážitky, které nabízí realita, a nedokáže normálně navazovat kontakty se svými vrstevníky. V každodenním využívání internetu a sociálních sítí vidí především nebezpečí číhající na každém kroku: někdo je zneužije, podvede, ublíží jim, nebo přinejmenším ztrátu času.

zdroj: www.google.cz

Nechci v žádném případě podceňovat tuto problematiku a uvědomuji si všechny nástrahy, které dětem a dospívajícím nadměrnou přítomností v kyberprostoru hrozí. Online děti, film, který byl letos uveden v rámci festivalu Jeden svět, přináší na toto téma svědectví tří hrdinů. Setkáváme se s třemi teenagery (12, 13 a 15 let) a se třemi rozdílnými příběhy se společným jmenovatelem, a tím je virtuální svět, ve kterém se všichni většinu svého života pohybují. Každý z nich s ním má ale jiné zkušenosti a věnuje se v něm odlišným aktivitám (Zachy je youtuber o módě, Oskar věčně paří počítačové hry a Nikola ráda komunikuje přes sociální sítě, což pro ni bylo osudným, protože se stala terčem sexuálního agresora). K problematice online světa je potřeba přistupovat jako k faktu, který nikdy nevymizí, naopak bude dále sílit. Měli bychom se soustředit spíše na prevenci a mediální gramotnost než na represi a zákazy. A na tom lze pracovat již od nejútlejšího věku dítěte.

Současní kojenci a batolata jsou dle některých výzkumů vystaveni působení digitálních médií podstatně dříve než generace předchozí a využití online kanálů s věkem stoupá. Prakticky třetina dětí ve věku tři roky a méně tráví čas u počítačů, video her a s mobilními zařízeními. Děti ve věku 4 až 8 let tráví s těmito zařízeními ještě více času, více než 80% dětí ve věku 4-5 let konzumuje digitální média, ve věku 6 a 8 let je to už 90%.

zdroj: www.google.cz

Tyto informace jsou možná zarážející, ale nijak překvapivé. Dvouleté děti běžně vyžadují chytré telefony svých rodičů, baví je prohlížet si videa a fotky, chtějí malovat, poslouchat písničky… Velmi rychle se naučí s telefony manipulovat, to, co jejich prarodiče nezvládnou ani za několik let, ony pochytí během několika minut. Vždycky mě fascinují malinké baculaté prstíčky, které s jistotou sobě vlastní plynulými pohyby po displeji rolují fotografie z dovolené nebo videa z poslední návštěvy parku. Později (nebo zároveň) přichází na řadu tablety a počítače, youtube a pohádky, kterých je tam nespočet. Ze začátku děti způsobně sledují pouze to, co jim rodiče pustí. Po několika dnech přijdou na to, že se jednoduchým klikem dostanou i na jiná videa a nakonec si zapamatují cestu, přes jaké odkazy naleznou obsah, který se jim líbí, i když pro ně zrovna není vhodný. Pokud rodiče včas nezasáhnou, stanou se na těchto technologiích závislí a nebudou rozlišovat mezi realitou a pseudorealitou. Není výjimkou, že se dvouleté dítě hysterickým pláčem dožaduje telefonu nebo tříleté dítě nechápe, že pořad v televizi nejde přetočit dopředu nebo vrátit nazpátek.

Malé děti nemá smysl od počítačů a telefonů izolovat, protože chtějí dělat to, co vidí u svých rodičů nebo starších sourozenců. Nejlepší výchova je nápodobou, proto pokud se rodiče těchto technologií sami nevzdají, nemohou od nich své potomky zcela odstřihnout.

Je tedy potřeba učit děti mediální gramotnosti od nejútlejšího věku. Virtuální svět proměnit ve hru a naučit ho děti využívat. Aby se nestaly jeho otroky, naopak aby on sloužil jim. Na tuto situaci bychom mohli aplikovat staré české přísloví, původně patřící ohni. Online svět je dobrý sluha, ale špatný pán.

Dítě musí dostávat podněty relevantní jeho věku, trávit před počítačem, tabletem, telefonem čas odpovídající jeho schopnosti soustředit se. Mělo by se věnovat činnosti, která vyžaduje jeho aktivitu, pozornost a reakci. Pasivní sledování je sice fajn a dítě zabaví, ale jeho vývoji moc neprospěje. Už z toho důvodu by využívání komunikačních technologií ve vztahu k dětem nemělo být pouze zdrojem zábavy a odpočinku pro rodiče (i když i to je někdy potřeba, především pro duševní zdraví rodičů a následně i dětí), ale především by mělo sloužit ke vzdělávání a hře.

Není nutné dělat z komára velblouda. Současná dětská populace určitě bude mít parádní mládí i virtuální realitě navzdory, ale musí na to jít chytře a musí jim k tomu pomoci i jejich rodiče a učitelé.