Médium tvořené médii – dnešní online společnost

Dnešní děti vyrůstají v online prostředí, s vrostlými – možná brzy ani nebudeme říkat chytrými – telefony v ruce. Na internetu a konzumací médií obecně tráví dnešní teenageři podle různých výzkumů v Evropě i USA mezi 3,5 a 9 hodinami denně a sociální sítě kontrolují i 100 krát za den.

Check your FB 100x times a day! (The Common Sense Census: Media Use by Tweens and Teens)

Když mluvíme o konzumaci, lze to jen těžko v dnešní době vnímat jako pasivní příjem zpráv. Dokonce už nemluvíme primárně ani o talk-talk rádiích, do kterých volají posluchači aby světu sdělovali, jak se věci mají. Sociální sítě nás totiž staví do situace, kdy se konzumenti stávají zároveň tvůrci zprávy, tedy produsery – produce & use.

Paradoxem ale je, že digitálnímu vzdělávání a oblasti médií se v rámci základního vzdělávání věnuje jen mizivé procento pedagogů. Situace naráží zejména na neutěšený stav celého školského systému: ten nepřipravuje na život člověka, který bude v produktivním věku za 10 či 20 let, tedy na dobu, jež bude charakterizovat, že člověk v životě vystřídá pravděpodobně dvě až tři povolání. A podle některých prognóz i dvě až tři rodiny. Vzdělávání stejně tak nepřináší hlubší vhled do problematiky dnešních médií, tedy ani sociálních sítí a internetu.

Bedroom culture, stroj na nový svět

Přitom právě taková generace mladých lidí zavdala vzniku youtuberingu a fenoménu Bedroom culture. Fenomén, který u lidí narozených před rokem 1990 nachází jen pramalé pochopení, protože odráží jiné hodnoty, technologie a dost možná úplně jiný způsob života: obrázek světa prožívaného dítětem nebo teenagerem skrze mobilní telefon či počítač ze svého vlastního pokoje.

Snaha dětí uniknout z dohledu rodičů, kteří se je bojí pustit samotné ven, zároveň ale potřeba být s kamarády a k tomu vývoj digitálních technologií – právě tolik stačilo, aby vzniklo nové mediální prostředí, pocházející z ložnic či pokojů dětí. Právě jemu vděčíme za zrod těch nejúspěšnější YouTube kanálů či permanentní přítomnosti mladých na sociálních sítích. Bedroom culture je popisována jako protiklad kultury televizní domácnosti, tedy místa, kde se sejde celá rodina, aby sledovala oblíbený Step by step. Mediovaný svět tak prožívají již zcela odlišně.

V dětských pokojích obsah nejen sami konzumují a prožívají, ale zároveň ho sami tvoří. Žijí v něm. Často žijí v domnění, že to co prožívají v mediovaném prostředí, je realitou. Pokud se ohlédneme, v posledních letech prožitků v takovém prostředí rapidně přibývá, jak kvůli vzniku sociálních sítí, rozvoji médií v minulém století obecně, tak i rozvoji moderních technologií. Tito příjemci/tvůrci ale neumějí číst souvislosti ani nahlížet obsah kriticky. Orientovat se v takovém prostředí bez návodu, který může poskytnout základní vzdělání, je těžké či nemožné. Přitom právě toto nahlížení reality naprosto zásadně ovlivňuje naši společnost. Jsme uzavřeni ve světě mediované reality, v sociálním konstruktu reality, který dále prohlubujeme. Spirála se roztáčí a přenastavují se společenské normy.

V takovéto společnosti mají mnohem větší prostor dezinformace, populismus, zkratka a zjednodušení, stejně jako nekritické přijímání předložených zpráv i další projevy oligarchických sklonů vlastníků médií. Nejlepším protilékem na takovou situaci je znát kontext, protože nám umožňuje důvěřovat médiím se znalostí jejich fungování, vlastnických vztahů i dalších vazeb a s tímto vědomím jejich obsah číst. Je zároveň velmi zřejmé, že jde o svého druhu metacíl, který nebudeme sto nikdy naplnit.

Život v klastru bublin sociálních sítí

Pokud přistupujeme na to, že mediální domy mají pravidla a zákony, dle kterých smějí noviny vydávat, nezbývá než přijmout, že i sociální sítě – respektive jejich vlastníci, vydavatelé – musí podobným pravidlům podléhat. Samoregulace může fungovat jen do té míry, dokud nebudeme uměle vytvářet systém, který za nás vybírá, jaký obsah se nám zobrazí. Nejčastěji zmiňované Facebookové algoritmy třízení a výběru obsahu jsou na jedná straně zdrojem zisku, zvyšování návštěvnosti média, zároveň ale nejsou transparentní a silně podporují homogenní názorové bubliny, ve kterých žijeme.

Před volbami tak máme pocit, že všichni naši přátelé budou volit námi preferovanou politickou stranu, v případě Brexitu všichni jednoznačně podporujeme jednu z možných budoucností Velké Británie a Evropy, stejně jako při volbě amerického prezidenta máme stejně jako všichni naši facebookoví kamarádi jasno v tom, koho by nevolili či koho podporují. U ostatních sociálních sítí, které mladí využívají intenzivněji než Facebook, je to obdobné.

Nemůžeme pochopitelně vše svalovat na vlastníky sociálních sítí: věděli jste například, že v případě Brexitové kampaně byl poměr počtu tweetů pro odchod Británie z EU sedm krát vyšší, než počet hlasů pro setrvání v Unii? Sedm ku jedné! V tomto případě se naopak ukazuje, že schopnost mobilizovat ty, kteří chtějí změnu, je daleko snazší a pak se stávají levným multiplikátorem v on-line prostředí.

Leave vs. Remani: 7:1
(Impact of social media on the outcome of the EU referendum)

Jako by už tak nebylo dost těžké naše bubliny opouštět a názory konfrontovat v reálném životě, ocitáme se najednou v prostředí, které je opět jen virtuální realitou. A bez znalosti a uvědomění o fungování takového mechanismu, nemůžeme např. Facebook jako médium odpovědně konzumovat – tedy číst obsah v kontextu a tak, aby nás neutvrzoval v tom, že žijeme v mediované realitě, které bezmezně věříme. Navíc takovou realitu obsahem, který sami vytváříme, stvrzovat.

Jakkoliv je ta či ona sociální síť přelomovým momentem v dějinách komunikace, slouží, stejně jako většina ostatních médií, postupně primárně ekonomickým a mocenským zájmům vlastníka. A to bohužel i v případě zdání, že přístup do síťových médií je umožněn rovně všem a bez ohledu na to, zda je producentem obsahů mediální dům či dítě našeho souseda streamující ze svého pokojíku.