Thursday, April 20, 2017

Hledám, hledáš, hledáme...

Slyšeli jste už také tu historku o tom, jak Henry Ford, zakladatel stejnojmenné automobilky a ve své době nejbohatší člověk ve Spojených státech žaloval noviny The Chicago Tribune za článek, který ho označil, mimo jiné, za ignoranta, hlupáka atd.? V průběhu procesu právní zástupce protistrany prokázal, že Ford není schopen odpovědět správně téměř na žádnou otázku, týkající se dějin USA. Jeho odpovědi se staly předmětem všeobecného lidového veselí. Ukázalo se, že Ford není vzdělaný, nicméně to mu nebránilo vést úspěšně svůj podnik. Při jednom výslechu, kdy se ho opět snažil obhájce deníku nachytat na tom, že nerozumí ani jednotlivým profesím, které se podílely na výrobě automobilů, Ford demonstroval svoji manažerskou metodu tím, že popsal svůj pracovní stůl. Na něm měl tlačítka, kterými byl schopen přivolat šéfy jednotlivých oddělení automobilky. Pokud tedy řešil nějaký odborný problém, obrátil se na způsobilou osobu. „Nerozumím sice všem oborům, ale vím, které tlačítko zmáčknout!“ A to je přesně to, co potřebuje každý z nás.

Zdroj: www.youtube.com

Každý, kdo v dnešní době navštěvuje školu, se s podobnou situací setkává opakovaně. Při psaní úkolů, seminárních prací nebo zpracovávání diplomové práce. Všichni máme pocit, že žijeme v informační společnosti. Objem i dostupnost informací o jakémkoli tématu je dnes vskutku pozoruhodná. Jenže, má to háček. V nekonečném množství zdrojů, které jsou k dispozici, musíme být schopni požadovanou informaci najít. A co je ještě horší, musíme být schopni ověřit, že je správná.

Zdroj: https://www.wikipedia.org/

Znám jen málo pravidelných uživatelů internetu, kteří by čas od času nehledali na Wikipedii. Nebo na ni alespoň během hledání na internetu nenarazili. Pro těch pár jedinců, kteří by snad nevěděli, o co se jedná, uvedu stručný popis. Wikipedia je otevřená encyklopedie, do které může každý člověk na světě napsat cokoli. Tedy samozřejmě po přihlášení. Další kvalifikace se nevyžaduje. A tady může nastat problém. 

Jak rozpoznat, které informace jsou správné a úplné a které nikoliv? Jako první ukazatel se samozřejmě nabízí upozornění samotné Wikipedie, že článek má nedostatečně označené zdroje. Jenže to pro správné posouzení uvedených informací nestačí. Když si popovídáte s učiteli základních a středních škol, mnozí vám potvrdí, že žáci a studenti považují informace uvedené ve Wikipedii za spolehlivý zdroj a vůbec o nich nepochybují. Je to obdoba oblíbené hlášky let minulých, „musí to být pravda, když to psali v novinách (říkali v rozhlasu nebo ukazovali v televizi)!“ Údaje uváděné v žákovských a studentských pracích jsou často z Wikipedie opsané, přestože nejsou pravdivé. Taková bezelstnost je snadno zneužitelná a může sloužit k šíření různých propagandistických materiálů. Až z toho jde strach!

Naštěstí nás ochrání Ministerstvo vnitra. Pod vedením plzeňského bakaláře Chovance zřídilo antipropagandistickou jednotku. Ta nás bude informovat o tom, které zprávy uváděné na internetu jsou pravdivé a které nikoliv. Nepravdivé bude mazat či blokovat. Považte, na sociálních sítích, zejména na Facebooku a Twitteru, si každý může psát, co se mu zachce. A snadné sdílení těchto zpráv mezi další uživatele, situaci ještě zhoršuje. Uživatel se tak stává i spoluautorem a šiřitelem původní zprávy. Sociální sítě si tak v ničem nezadají s výše zmíněnou Wikipedií, i když každá z těchto služeb má zcela jiné zaměření. Otázkou je, zda má i jiné uživatele. Generace lidí, odchovaná informacemi z Wikipedie, může mít samozřejmě problém s rozpoznáním kvality informací, tudíž může poměrně snadno šířit nesmysly dál a dál. Mohlo by se říct, splněný sen každého, kdo Orwellův román 1984 nepovažuje za odstrašující vizi budoucího světa, ale za návod, jak by měl svět fungovat. Ministerská cenzura však určitě není řešením. Právě naopak.

Zdroj: http://www.zdnet.com
Jak z této šlamastiky ven? Jak se bránit propagandě, kterou ve virtuálním prostoru vedou různé zájmové skupiny, firmy, politické strany, (ne)ziskové a (ne)vládní organizace nebo dokonce jednotlivé státy? Stručná odpověď je jednoduchá. Používejme zdravý rozum! V praxi to ale tak jednoduché není. To nám dojde ve chvíli, kdy se pokusíme zdravý rozum definovat. Kde bychom tak mohli nějakou pěknou definici najít… No ano, ve Wikipedii! V ní pod heslem „zdravý rozum“ nalezneme toto: „Výraz zdravý rozum (či prostý rozum a tak dále) se v češtině používá jako ekvivalent latinského výrazu sensus communis tj. obecné smýšlení (řecky koiné aísthesis (ϰοινὴ αἴσθησις), angl. common sense, fr. bon sens), označujícího filosofický princip počítající s rozumem (smýšlením), vycházejícího z praktických soudů a hodnocení, postavených na empirických zkušenostech, bez vlivu vědomostí a znalostí získaných studiem či školním vzděláním, a který je přirozený všem lidem.“ WikiRozum Podle mého zdravého rozumu je to definice poměrně povedená. Jediné, s čím bych v souvislosti se schopností rozpoznat nepravdivé informace nesouhlasil, je její samotný závěr. Bez vědomostí a znalostí získaných studiem se v tomto případě těžko obejdeme.

Jak posoudíme informaci, když nemáme žádnou povědomost o dalších souvislostech, které se k ní vztahují. Takový přehled získáme pravděpodobně jen studiem. V souvislosti s novými médii by se dalo říci „ústním podáním.“ Pokud si někde na internetu například o Hitlerovi přečteme, že to byl typický představitel árijské rasy, vysoký modrooký blonďák, kulturista-intelektuál, a za celý život bychom neotevřeli učebnici dějepisu, nezhlédli nějaký filmový dokument nebo alespoň neposlouchali při hodinách dějepisu, mohli bychom takové blbosti uvěřit. To je samozřejmě hodně za vlasy přitažený příklad. Nicméně schopnost zařadit si hledanou informaci do časového rámce může být jednou z cest, jak neuvěřit hlouposti.

2 + 2 = 5

Další možností, kterou nám paradoxně velmi usnadňuje internet, je vyhledání dané informace ve více zdrojích. Dříve to bylo velmi pracné. Když bylo třeba jít více do hloubky, vyžadovalo ověření informace a nalezení dalších zdrojů například návštěvu knihovny. Dnes stačí najít více internetových zdrojů a porovnat údaje v nich uvedené. Pokud se čtyři z pěti zdrojů shodnou, pak lze předpokládat, že pravdivá je ta informace, na které se shodují.

Zdroj: www.seznam.cz

O kvalitě předkládaných informací vypovídá i samotný zdroj. Jestliže informaci nalezneme na webu renomované univerzity, lze předpokládat, že je důvěryhodnější, než webová stránka, u které ani nevíme, kdo ji provozuje. Jemnou nápovědou může být i použitý jazyk. Čteme-li informace například na výše uvedené Wikipedii, tedy encyklopedii, mělo by být heslo popsáno věcně, s použitím odborných výrazů a neutrálně. Pokud se v textu vyskytují gramatické chyby, nesprávná či špatně použitá terminologie nebo hovorové výrazy, měl by to být pro čtenáře signál, aby byl opatrný. Takové věci prostě do encyklopedie nepatří.

Jak tedy postupovat, aby byl internet a nová média dobrým sluhou a nikoli špatným pánem? Gůglujme, fejsbůkujme, tvitrujme, ale občas bychom prostě měli otevřít knihu. Nebo alespoň více webových stránek.

Daniel Petruška

1 comment:

  1. Do you need free Twitter Followers?
    Did you know that you can get these AUTOMATICALLY & ABSOLUTELY FREE by using Like 4 Like?

    ReplyDelete