Kde jsou hranice kolektivní inteligence?

Jednadvacáté století je známo nejlépe jako doba, v níž zastaralá dogmata ustupují novým trendům, přestávají platit staré pravdy a lidstvo se samo sebe musí ptát, zda ve svém pokroku již nezachází příliš daleko a jestli není lepší se na chvíli zastavit a rozmyslet, kterým směrem chceme, aby vývoj pokračoval.

Dogmatem, jenž se v tuto chvíli otřásá v základech bychom mohli shrnout příslovím "Víc hlav víc ví". Odkazuje nás totiž ke skupinové, neboli kolektivní inteligenci. Fenoménu, který se pod jinými jmény vyskytoval již v pracích filozofů a sociologů raného dvacátého století a který se pojí s mnoha nesporně společensky přínosnými jevy.

Sdílená ekonomika, peer reviewed vědecké časopisy, crowdsourcing, open source software jsou jen částí možností, které nám opuštění tradičního formátu získávání a šíření znalostí nabízí. Pokud se zaměříme na šíření informací jako takových, je jasným příkladem Wikipedia. Encyklopedie, jenž vzniká jen díky množství kurátorů doplňujících dostupné informace, ale zároveň ověřujících jejich správnost.

Editorů Wikipedie musí být dostatek na to, aby stíhali držet krok se všemi aktualizacemi, zároveň je však jejich možný počet konečný jednak kapacitou znalostí,  vyjadřovacích schopností a také schopnosti nakládat se zdroji a informacemi. Právě poslední kritérium je klíčové v okamžiku, kdy neexistuje kontrola toho, co jednotlivý autor napíše a spoléhá se tak na jeho vlastní kritické myšlení. Ovšem v jakém prostředí takováto kurátorská praxe neexistuje? Na sociálních sítích.

To, že si sami pečlivě vybíráme, z jakých směrů k nám budou informace na sociálních sítích proudit, se uzavíráme do bubliny, která byla nejlépe popsána před prezidentskými volbami v USA na podzim 2016. Tento výběr činíme odstraňováním nebo skrýváním přátel, jejichž nestejné názory nás většinou popuzují, sledováním opinion leaderů podobného smýšlení, či aktivním výběrem zpravodajských titulů, které mají k našemu světonázoru místo. Potom se ovšem divíme, jak vůbec někdo může zastávat jiný pohled na stejné věci, ve světě tak plném podrobných informací o tom, že náš pohled je ten jediný správný a, nadto logický!

Poptávka po zdrojích informací narůstá a s ním dle platných ekonomických teorií stoupá i jejich nabídka. Bohužel bez jakékoli kontroly nad jednotlivými tituly nastává absolutní demokratizace, nebo spíše anarchie. Chcete-li popustit uzdu své fantazii a založit si stránku s pravdivě působícími denními zprávami ze Středozemě, nikdo vám nebrání. Samozřejmě se dá namítnout, že každému je přeci jasné, že Středozemě neexistuje a že vaše příspěvky se tedy nemohou zakládat na pravdě, ale kde je hranice mezi "očividně smyšleným" a "možná pravdivým"?

Do těchto úvah jsme zatím nepřipustili ani faktor, který, ač potvrzen, je stále zpochybňován mnoha postiženými, ne nepodobně Stockholmskému syndromu. Tím faktorem je připuštění možnosti, že generování nepravdivých zpráv, nebo dokonce vymyšlených interpretací objektivních faktů, není jen zábavou jednotlivců s bujnou fantazií, ale cílenou snahou skupin lidí ve snaze přesvědčit ostatní, nebo alespoň donutit je pochybovat. A v případě, že touto skupinou je jedna ze světových velmocí, je to znepokojující ještě více.

Idea kolektivní inteligence by v těchto případech naznačovala, že různá "alternativní fakta" budou vytrvalou snahou jednotlivců, státem zřízených organizací a sledováním reputace jednotlivých zdrojů informací vytlačována na okraj zájmu. Nicméně v současné podobě, kde o pravdivosti informace (stále ještě) nerozhodují fakta a ověřené zdroje, ale počet sdílení, se musíme nutně ptát, zdali má kolektivní inteligence svůj strop i v této podobě.

Nerozlišují-li někteří uživatelé mezi názorem a faktem, případně pokud považují objektivně dokazatelná fakta za tendenční reprezentaci reality, je třeba aby kolektivní inteligence pracovala i vnitřně. Jinak bude navzdory stále více dostupným faktům o letectví stále stoupat počet lidí, věřící v konspirační teorii chemtrails. Jinak bude navzdory satelitním snímkům Země stoupat počet lidí věřících v to, že je Země placatá.

Zdroj: metabunk.com

V úvodu uvedené přísloví o více hlavách, které toho více vědí zde tedy ztroskotává na lidské touze po tom mít pravdu, vyhrát v diskuzi a rozdrtit názorového oponenta, i kdyby k tomu bylo potřeba velice kreativní práce s fakty. Příslovím, které však svou úderností pochmurně rezonuje dnešním diskurzem je "Účel světí prostředky". A je lhostejno, jestli účelem je pouhé "mít pravdu" nebo zdali je účelem destabilizace celé západní společnosti. Přílišná demokratizace kolektivní inteligence je tak vcelku vyloučena svou vlastní definicí, neboť předpokládá, že motivace jednotlivých členů společnosti jsou nesobecké a jejich společným cílem je dosahovat lepších výsledků ekonomických, společenských nebo kulturních.

Kolektivní inteligenci tedy nemůžeme vnímat jako automatický a vždy přítomný očistný koncept, který zaručí konečné vítězství pravdy, ať si pod tímto pojmem představíme cokoli. Tak, jako se mohou mýlit jednotlivci, tak se mohou mýlit skupiny a dokonce i celá společnost. Kolektivní inteligence by nás však měla dovést k diskuzi, jak zařídit, aby nikomu nebylo upřeno právo na interpretaci faktů, avšak aby fakta zůstala fakty a byla vždy jasně rozlišitelná hranice mezi objektivním stavem, názorem a lží. Rok 2017 se k této diskuzi a přijetí patřičných opatření jeví naprosto ideálně.