Jiří Fiala v lednu 2012 publikoval v časopise Mediální
studia svůj článek Nelegálně distribuované video z hlediska mediální etnografie.
Autor vystudoval na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity mediální
studia a žurnalistiku. Zabývá se především vlivem nových médií a technologií na
každodenní život, založil propagační agenturu Filmochod, která se věnuje také
video brandingu. A právě vlivu nových médií na každodenní život se věnuje také
ve svém článku Nelegálně distribuované video z hlediska mediální etnografie.
Hned v úvodu zmiňuje, že v dnešní době se vnímá problematika
nelegálně stahovaných, čili pirátských videí především z legislativního pohledu
a téměř žádná práce, zabývající se tímto tématem, se nevěnuje motivacemi lidí,
kteří si nelegální video stáhnou a způsobu zapojení technologie do každodenního
života. Jiří Fiala poukazuje na to, že neexistuje ucelený přehled o tom, jakým
způsobem uživatelé tyto data konzumují.
Vydavatelské společnosti v nelegálním stahování videí
vidí především hrozbu klesajících tržeb v hudební a filmové oblasti. Autor
nepopírá, že k takovým změnám dochází a dále říká, že práce, které se
touto problematikou zabývají, na ni nahlížejí ze strany uživatelů a tuto
skupinu charakterizují jako skupinu na okraji společnosti, jako hackery a
piráty. Jiří Fiala říká, že právě takovýmto způsobem zkoumá tuto problematiku
většina prací, nikdo se však nezabývá postoji, které lidé k technologiím mají,
jaký prostor jim věnují ve svém každodenním životě a jaký význam jim přisuzují.
Proto se rozhodl pro tento výzkum.
Po úvodu vysvětluje obecně používané termíny jako „downloading“,
„filesharing“ nebo „peer-to-peer“ a zdůrazňuje, že použití těchto termínů
automaticky neznamená, že je popisovaný čin nelegální. Jako příklad uvádí
služby typu iTunes Music Store, Hulu či Netflix, které lze využít k legální
distribuci obsahu. Pro tuto práci proto volí konkrétnější termín „nelegálně
distribuované obsahy“. Dále v článku autor popisuje aspekty televizního
vysílání, tedy časovou, prostorovou a obsahovou dimenzi, která umožňuje divákovi
sledovat vysílání jen v určitém čase na určitém místě. Tyto aspekty však
diváky nelegálně distribuovaných obsahů nelimitují. Dalším limitem, který se u
nelegálně distribuovaných obsahů na rozdíl od klasického televizního vysílání
nevyskytuje, je možnost sledovat v daný čas jen konkrétně stanovený obsah.
Popisuje termín „kurace“, tedy výběr obsahů a vedení spotřeby, což
charakterizuje aktivní diváky.
Metoda k tomuto výzkumu pochází z teorie domestikace
Rogera Silverstonea a také z teorie mediální etnografie, která využívá
možnosti získání kvalitativních dat přímo v domácnostech respondentů. Těm
bylo v průměru 29 let. Jednalo se tedy o polostrukturované rozhovory,
hlavní otázkami výzkumu byly tyto: Čím se divák NDO, u kterých neexistuje
institucionalizovaná expertní kurace, řídí při výběru a získávání obsahů? Jaké
jsou spotřební vzorce uživatelů NDO a jak souvisejí s vlastnostmi NDO? Jaká je
genderová a sociální struktura uživatelů?
Výsledy výzkumu ukázaly, že nelegálně distribuované obsahy pro
diváky plní především funkci alternativy k televiznímu vysílání. Autor
zjistil, že i přestože je pirátské stahování videí považování za jednání
nestandardní, nedá se říci, že by respondenti k němu byli nějak zvláštně
motivováni. Zdálo by se, že je k takovému jednání vede například finanční
situace, výzkum to však nepotvrdil. Respondenti, tedy konzumenti nelegálně
distribuovaných obsahů, si navykli na výhody, které tyto obsahy mají, na rozdíl
od obsahů v klasickém televizním vysílání. Vyzdvihují právě možnost výběru
obsahu, možnost zvolení konkrétního času sledování a v neposlední řadě
také možnost sledovat vybraný obsah odkudkoli.
Záměrem této práce rozhodně není obhajovat nějaký druh
protiprávního jednání, ani zjistit míru takovéhoto jednání obecně. Jiří Fiala
pouze zkoumá problematiku nelegální distribuce obsahů z pohledu každodenního
využívání technologie nových médií. Tento přístup podle něj v akademických
pracích chybí.