Monday, February 23, 2015

Svět jakožto velké nákupní centrum bez východu

The Political Economy of Privacy
on Facebook


CHRISTIAN FUCHS


Článek The Political Economy of Privacy on Facebook je příspěvek, který publikoval Christian Fuchs v časopise Television & New Media v roce 2012. Christian Fuchs je profesor sociálních studií na Univerzitě ve Westmistru. Specializuje se především na publikaci článků z oblasti kritických studií médií a společnosti, politické ekonomie komunikace, politické ekonomie Internetu a sociálních sítí a kritiku digitálních médií, Internetu a společnosti jako takové. Své specializace se tento profesor držel i v zmiňovaném článku.

Soukromí na Internetu je veřejně velice diskutovanou otázkou, soukromí na sociálních sítích je pak již věc druhá. Logika sociálních sítí nám dává možnost sdílet své zážitky, pocity, fotografie se svými přáteli, daní za toto všechno je však jakási ztráta soukromí.

Tento článek obsahuje zejména analýzu politické ekonomie soukromí a dohledu na Facebooku. Princip je ve zkratce takový, že akumulace kapitálu na Facebooku je založena na komodifikaci dat uživatelů. Příspěvek v prvé řadě definuje pojem soukromí, posléze následuje analýza politické ekonomie soukromí na Facebooku.

Facebook je podle serveru alexa.com druhá nejčastěji vyhledávána stránka na světě. Slovo soukromí jako takové má mnoho podob. Můžeme mluvit zejména o soukromí finančním, jedná se zejména o bankovní tajemství, které je typické pro země jako Monako, Švýcarsko, Rakousko či Lichtenštejnsko. Ekonomické soukromí je dle Johna Stuarta Milla právo udržovat informace o svých příjmech a finančních tocích v tajnosti. Finanční soukromí je samo o sobě mechanismus, který prakticky umožňuje reprodukovat a prohlubovat nerovnosti. Toto liberální pojetí soukromého vlastnictví kritizuje Karl Marx, jelikož nahlíží na člověka jakožto individuálního jedince odtrženého od společnosti. Člověk podle kapitalistického pojetí nevlastní pouze sebe a své osobní věci, ale také výrobní prostředky, což dle Marxe má vliv na společnost jako takovou.  

Ochranu osobních údajů v rámci kapitalismu lze tedy nejlépe charakterizovat jako antagonistickou hodnotu, která je na jedné straně univerzální hodnotou pro ochranu soukromého vlastnictví, ale na straně druhé trvale narušuje firemní a státní dozor nad lidskými životy za účelem akumulace kapitálu. Kapitalismus chrání soukromí bohatých jedinců a společností, ale zároveň legitimuje porušování práv na soukromí spotřebitelů a občanů.

Socialistické pojetí soukromí chápe soukromí jako kolektivní právo využívaných skupin, které potřebují ochranu před korporátní nadvládou, která využívá sběr dat pro akumulaci kapitálu, pro zvýšení produktivity kapitalistické výroby a reklamy. Liberální pojetí soukromí je individuální právo, které chrání bohaté a jejich hromadění dalšího bohatství před povědomím veřejnosti. Socialistické pojetí naopak soukromí zajišťuje kolektivní práva pracovníků a spotřebitelů, která chrání osoby před zneužitím svých dat společnostmi.

Hovoříme-li o soukromí na Facebooku, měli bychom jít nad rámec buržoazního pojetí Facebooku a snažit se prosazovat socialistické pojetí soukromí, které si klade za cíl posílit ochranu soukromí spotřebitelů a občanů. Uživatelé na Facebooku nevědomky prodávají informace o sobě a svém životě, zájmech či potřebách, aniž by za to vůbec dostali patřičnou peněžitou náhradu. Jedinou kompenzací za to, že se dobrovolně vzdávají svých dat je možnost využívat bezplatně Facebook.

Facebook využívá dva druhy dohledu. První z nich je soukromý dohled, který nám umožňuje „hlídat“ své přátele a zjišťovat si o nich informace. Druhý je pak dohled ekonomický, který naopak slouží společnosti Facebook k shromažďování osobních dat a informací o chování uživatelů.

Pokud se podíváme na obrázek níže, písmeno M znázorňuje investice Facebooku jako takového, tedy náklady na technologie a pracovní sílu. Výsledkem výroby, na niž jsou spotřebovány tyto investice, však v případě Facebooku není komodita, nicméně služba, kterou uživatelé využívají a směňují za opravdové „zboží“, a to za své soukromí (data). Tento mechanismus prakticky využívá socialistické strategie, kdy jsou nám zdarma poskytovány služby či software, výměnou za informace, o kterých si většina uživatelů ani neuvědomuje, že je poskytuje. Facebook tedy vytváří jakousi nadhodnotu v podobě získaných dat od uživatelů, za jejíž poskytnutí uživatelům nikdo nezaplatí. 



Facebook staví na individualistickém majetkově orientovaném chápání soukromí vycházejícím z dominantního liberálního konceptu. Platformy jako Facebook a Google vyvolávají ve svých uživatelích zdání, že jsou nutné pro přežití v dnešním světě, kdy kybernetické vztahy nahrazují ty opravdové. Využívání Internetu je pouze další součástí ekonomie kapitalismu. Pokud se nám nelíbí to, jak kapitalismus zachází s našim soukromím, Fuchs vidí jediné východisko ve vytvoření participační demokracie.

Článek ve svém závěru upozorňuje taktéž na PR strategii Marka Zuckerberga a společnosti Facebook jako takové, která se v médiích prezentuje jakožto firma, která neusiluje o zisk, ale o blaho lidstva a sdílení informací, tedy otevřenou společnost. Autor se táže, proč tedy není Facebook neziskovou organizací a proč využívá cílenou reklamu, kterou nemůže žádný uživatel předem odmítnout.  Prakticky se podle Fuchse jedná o nedostatek demokracie. Nemluvě o již mnohokrát zmiňovaném faktu, že uživatelům za poskytované informace nikdo neplatí. Takzvané „sdílení“ je tedy v očích autora pouze eufemismem pro prodej a komodifikaci dat o uživatelích. Facebook tedy nedělá svět lepším, nýbrž více komodifikovaným, podle Fuchse jej přetváří ve „velké nákupní centrum bez východu“. 

Perspectives of creators and performers on the digital era: Pohled umělců a tvůrců na éru digitálních médií





Tvůrčí – umělecký průmysl se v posledních letech potýká (musí potýkat) s řadou změn. Je ovládán digitálními médii, internetem a sociálními sítěmi. Proces digitalizace – tedy digitální produkce, reprodukce a distribuce děl prostřednictvím placeného i neplaceného downloadu nebo streamovací služby, webové stránky či sociálního média – s sebou přináší pro tvůrce řadu atraktivních nových možností, ale také pocity spojené s ohrožením jejich profese. Na jedné straně digitalizace umožňuje oproštění se od tradičního modelu vytvořeného mediálními a vydavatelskými společnostmi. Umělci se pokouší osamostatňovat, odchází od velkých vydavatelských společností k nezávislým labelům či produkují svou tvorbu sami. Distribuce jejich práce bez prostředníka je dělá méně závislými a poskytuje jim silnější vyjednávací pozici vůči producentům a vydavatelům. Díky internetu mohou umělci komunikovat se svými fanoušky bezprostředně například pomocí sociálních sítí. Na straně druhé dopomohla digitalizace ke ztrátě kontroly nad distribucí vlastní práce a k neoprávněnému šíření tvůrčích děl. Ještě nikdy nebylo pro tvůrce tak snadné oslovit téměř celosvětové publikum, stejně jako nikdy předtím nebylo pro publikum tak snadné získat obsah, aniž by za něj zaplatili.
Kolektiv holandských vědců pod vedením Joost Poorta z  Institute of Information Law, University of Amsterdam se ve své studii zabývá otázkami, jaké má rozšíření digitální reprodukce a distribuce možné důsledky na tvůrčí profese v médiích, umění i zábavě, ale především jak jsou tyto změny reflektovány samotnými umělci. Zda vnímají profesionální tvůrci digitalizaci primárně jako hrozbu, nebo jim otevírá nové obzory? Jak se s érou digitálních médií vyrovnávají jednotlivé profese? Či jestli se liší pohled fotografa na možnosti digitalizace od pohledu muzikanta? Aby mohli výzkumníci odpovědět na tyto a podobné otázky, oslovili domácí nizozemskou tvůrčí a uměleckou scénu napříč širokým spektrem profesí, pro které je uplatňování autorského práva součástí jejich finančních příjmů.


Efekty, které má sdílení obsahů na výsledky prodeje jsou v posledních letech mezi odborníky velmi diskutovaným tématem, které však nebylo zcela rozřešeno. Odborníci jsou přesvědčeni, jak o negativních, tak pozitivních dopadech sdílení souborů na tržby z prodeje.[1] Ve srovnání s literaturou o účincích sdílení souborů na mediální prodej, jsou studie, které by se zabývaly pohledem tvůrců na dopady digitalizace ojedinělé. Autoři výzkumu uvádí, že většina studií se zabývá uměleckým průmyslem v dobách, kdy ještě nebylo digitální médium přijato jako prostředek k reprodukci a distribuci obsahu. M. Madden se ve své knize Artists, Musicians and the Internet (2004) věnuje přístupu tvůrců k internetu a poukazuje na fakt, že umělci používají internet ve větší míře než široká veřejnost a že především hudebníci jej využívají k propagaci a komunikaci s publikem.

Na přelomu října a listopadu 2010 vytvořili autoři pro účely studie online dotazník, který byl distribuován pomocí emailu, v němž byli tvůrci a interpreti z různých uměleckých odvětví informování o chystaném průzkumu. Každý respondent tak mohl díky přiloženému uživatelskému jménu a heslu proniknout k dotazníku, který obsahoval 54 uzavřených výroků. Tyto výroky stačilo ohodnotit pomocí Likerovy škály počínající odpovědí „rozhodně souhlasím“ až „rozhodně nesouhlasím“ a středovou odpovědí „nevím“.
Kromě otázek týkajících se sociálně-ekonomického a odborného zázemí respondentů, byly hlavními tématy dotazníku především digitální vývoj a preference využití internetu; smlouvy a vyjednávací pozice umělců ve vztahu k producentům a vydavatelům; sdílení souborů, remixing, vymáhání autorských práv a užití DRM (Digital Rights Management – souhrn technologií, které dávají poskytovatelům kontrolu nad obsahem digitálních médií); role a výkonnost „collecting societies“ – organizací pro správu autorských práv.



Celkem odpovědělo na výzvu 6054 osob, z nichž byl pomocí filtrů vytvořen platný vzorek o 4645 respondentech. Většina respondentů byli muži (69%) a průměrný věk vzorku byl 49 let. Většina z tvůrců (80%) byla ve svém oboru aktivní již více než 10 let, polovina více než 20 let. Respondenti byli také požádáni, aby zaškrtli svou profesi v rámci 19 povolání. Největší procentuální zastoupení obsadili fotografové, textaři, skladatelé a výtvarníci.
Na základě kombinace několika výzkumných otázek byl výzkumníky vytvořen index „příležitostí a hrozeb“ (opportunities and threats), které jsou vnímány jako možné důsledky digitalizačního procesu médií.
Podle výsledků výzkumu se tvůrci obecně drží tradičnějších názorů, než je často prohlašováno. Nelegální sdílení souborů je primárně vnímáno jako hrozba, většina autorů také požaduje tvrdší dodržování autorských práv. Rovněž souhlasí, že užívání technologií DRM má značný podíl na udržení kontroly nad autorsky chráněnými díly. Přesto pod těmito konzervativními přístupy ukazuje analýza poměrně různorodý obraz. Někteří umělci vidí v příležitostech vytvořených digitálními médii naopak větší možnost kontroly nad distribucí a z toho vyplývající nezávislou pozici odloučenou od vydavatelů a producentů.
Ačkoli je věk respondentů relevantním vysvětlením pro konzervativní názory týkající se digitalizace, je chápání těchto názorů jako důsledek generačního rozdílu příliš zjednodušující. Vnímané příležitosti digitalizace jsou překvapivě stabilní napříč různými věkovými skupinami. Na druhé straně, vnímání hrozeb má tendenci se zvyšovat s věkem.
Dalším poznatkem studie je vliv profese. Například překladatelé vnímají důsledky digitalizace jako riziková s malým podílem nových příležitostí. Větší kontrola nad jejich prací v důsledku digitální distribuce pro ně nepřináší žádné výhody, neboť překladatelé nevytváří produkty, které by mohly být využity nezávisle na tradičních mechanismech, které poskytují vydavatelé. Na opačném pólu jsou tvůrci využívající video, jejichž práce je, dle grafů, financována především prostřednictvím dotací. Proto se nebojí, že by jim využívání digitálních technologií nějak finančně uškodilo. Právě naopak, vidí internet jako prostředí vyzývající k experimentu.
Mnoho příležitostí poskytuje internet také skladatelům hudby, hudebníkům a hudebním interpretům, podle nichž jsou možné hrozby vnímány jako relativně nízké. Podle autorů studie souvisí tento postoj s optimistickými vyhlídkami do budoucna. Hudební průmysl a ti, kteří v něm pracují, přestály digitální bouři, která se v minulých letech udála „ a nyní se vrací zpátky do formy“.
Naopak fotografové, novináři a spisovatelé stojí soudě podle výsledků průzkumu na odvrácené straně než hudebníci – vidí v digitalizaci větší míru hrozeb než ostatní tvůrci. To vede autory studie k názoru, že přechod sektoru k digitální fázi má vliv na perspektivu tvůrců. U odvětví tvůrčího průmyslu, která jsou více než ostatní spojena s tradičními médii a nezažila plný dopad digitalizace, vede faktor strachu tvůrce k poměrně pesimistickým názorům a k obavám z budoucího vývoje.

Další výsledky byly získány pomocí clusterové neboli shlukové analýzy, díky níž bylo vytvořeno sedm skupin umělců s podobnými postoji k digitalizaci. Zajímavou skupinou je „analogová generace“. Výzkum členy charakterizoval jako starší tvůrce, kteří pracují relativně vysoký počet hodin, ke své práci sociální média spíše nevyužívají a velkou část svých příjmů získávají z autorských práv a licenčních poplatků, což vysvětluje jejich věrnost organizacím zpravující autorská práva, pevný postoj podporující tradiční systém a také vysokou míru obav z procesu digitalizace.



Na druhém konci spektra najdeme skupinu pojmenovanou podle vstřícného postoje k webu - „generace 2.0“. Jak vyplývá z výsledků, jde o poměrně mladou skupinu lidí, kteří pracují ve své tvůrčí profesi méně hodin, než generace analogová a následně vydělávají větší podíl svých příjmů mimo tento obor. Také jsou kritičtí k formě kolektivní správy autorských práv. V oblasti digitalizace vidí mnoho příležitostí a jen málo hrozeb. K propagaci své práce využívají umělci „generace 2.0“ především sociální média.
Mezi umělci nalezli autoři studie také tzv. Non-Affected, tedy „neovlivněné“, kteří v digitalizaci nevidí mnoho možností, ale ani neočekávají žádné hrozby. Vývoj digitálních technologií je, zdá se, vůbec neovlivnil.

Autoři studie jsou přesvědčeni, že postavení tvůrců, umělců a interpretů k procesu digitalizace je výsledkem kombinace profesního odvětví, věku a závislosti na příjmech z autorských práv. Tento výsledek ovlivňuje také tvůrcův názor na přístup v oblasti autorského práva a jeho dodržování v digitální oblasti.

zdroj: Joost Poort, Ilan Akker, Paul Rutten, and Jarst Weda: Perspectives of creators and performers on the digital era. New Media & Society, 1461444813511309, first published on November 21, 2013
 

[1] Smith MD, Telang R:Assessing the academic literature regarding the impact of media piracy on sales, 2012

Belfast Exposed. Digitální vývoj komunitního archivu: od amatérské produkce k umělecké galerii

V roce 2013 oslavila galerie Belfast Exposed 30 leté výročí od svého vzniku. Původně vznikla jako uskupení amatérských fotografů, z nichž většina byla nezaměstnaných. Postupně se etablovala jako jedna z hlavních galerií současné fotografie, představující práci umělců a fotografů ze Severního Irska po celém světě. Za dobu existence se tak významně proměnila její funkce. Velkým důsledkem proměny této funkce byl přechod z analogového archivu galerie k digitálnímu. V roce 2007 galerie otevřela dvě digitální knihovny, jednu v režimu offline a jednu v režimu online. 



Případová studie, ze které vychází tento článek, se snažila prozkoumat proces změn, jak co se týče samotné organizace, tak i proces změn jejich původních analogových archivů a nových digitálních archivů. Autorem studie byly Patricia Prieto-Blanco, Phd; která se momentálně věnuje výzkumu nových médií a digitální fotografii na University of Ireland Galway; MA. Mirjami Schuppert, zabývající se fotografickou teorií na University of Ulster ve Velké Británii. Posledním a nezávislým vědcem byl pak Jake Lange z Velké Británie, který se zabývá zejména fotografickými postupy.
Cílem výzkumu bylo zmapovat tento archiv a lépe porozumět jeho fungování a prozkoumat jeho digitalizaci. Metodou výzkumu byly rozhovory s pracovníky a obsahové analýzy digitálních knihoven. Analyzováno bylo i několik uměleckých děl, která byla vystavena v Belfastu před a po jejich digitalizaci.

Belfast Exposed vznikla v roce 1983 jako komunitní, grass roots fotografická iniciativa, která měla za cíl povzbudit občany k fotografování jako prostředku dokumentace. Dalším efektem byla snaha stírat rozdíly ve společnosti, která byla silně rozdělena na protestanskou a katolickou část s pomocí fotografických workshopů. Zájemci se učili základy fotografie. Snaha organizátorů byla, aby lidé fotili svoje běžné životy a životy komunit ve kterých se pohybují. Organizace měla ze začátku problémy se širším přijetím a v průběhu let vytvořila 3 základní pilíře své činnosti: komunitní část, kontroly a oblasti vlastnických práv. Na těchto pilířích se pak vyvíjel původní analogový fotografický archiv, který se soustředil na skladování velkého množství fotografického materiálu. Během prvních 20 let se archiv rozrostl až na počet vice jak půl milionu fotografií, líčících převážně příběhy dělníků a momentky z velkého množství sporů různých komunit, kterými Severní Irsko prošlo. Významným posunem se pro archiv stal rok 2001, kdy se objevila digitální technologie fotografie a zároveň se galerii významně zvedla finanční podpora. Nosná myšlenka projektu se rozšířila i do ostatních měst a města ji přijala jako jednu z možností rozvoje měst a společnosti. V této době vzniká myšlenka na digitální archiv. Tento archiv by pak působil jako jakési pojítko mezi jednotlivými komunitami. Do roku 2007 byly zahájeny 2 projekty digitalizace archivu - jeden offline a druhý online. Od této doby je pak možno pozorovat odklonění od původního komunitního zaměření a větší soustředění se na legitimizaci svého fungování jako formální, i když především politicky a sociálně zaměřené galerie současného umění v rámci celé Velké Británie. Organizace začala oslovovat i profesionální umělce na volné noze, aby přidali i oni svá díla do galerijního archivu. Poslední korekce zaměření galerie proběhla v březnu 2013, kdy galerie, po přezkoumání své činnosti, plánuje opět se více zaměřit na komunitní workshopy a opětovně větší zapojení i jednotlivých komunit a jejich děl do digitálního archivu. 

Výzkum, který je zdrojem tohoto článku proběhl přímo v archivu komunity. Proběhl formou rozhovorů se zaměstnanci i umělci do archivu přispívajících. Dále proběhly rozhovory s ostatními zaměstnanci, dobrovolníky, účastníky workshopů a návštěvníky galerie. Výzkumníci byly také přítomni stěhování části analogového archivu a jeho třídění, prováděli dobrovolnickou činnost a osobně byli přítomni několika akcím v galerii. K těmto metodám se uchýlili proto, že se potřebovali dostat přímo k vývoji archivu a to šlo pouze pomocí přímého a osobního zapojení zaměstnanců i samotné organizace. Ve výzkumu bylo také příhlíženo k tezi Jacquese Derridy, ve které prozkoumává roli archivů a která navazuje na Lacaniestickou psychoanalytickou sociální teorii. Derrida se skrze starší spisy Freuda snaží odhalit roli archivů při tmelení a udržování sociální autority a moci.

Belfast Exposed archiv je poměrně běžným archivem, ve kterém musí mít každý návštěvník bílé rukavice. Často je kontrolována vlkhost v místnosti. Analogový archiv má však nedostatek spisových značek a tak je navigace daná pouze složitým systémem umístěným na hřbetech složky, ve kterém je velmi téžké se vyznat i s pomocí zaměstnanců archivu. Některé značky a data jsou nečitelná. Archivu také chybí komplexní katalog. Jak již bylo zmíněno s rozvojem digitálních technologií se představitelé galerie rozhodli kromě analogového archivu vytvořit archiv digitalizovaný, který by mohly otevřít široké veřejnosti. V letech 2001-2005 bylo naskenováno asi 3000 snímků. Belfast Exposed předběhl svou dobu zavedením formy sociálního tagování. To vytvářeli účastníci workshopů a další potenciální uživatelé. V této době, ještě před masovým rozšířením internetu, Facebooku a chytrých telefonů, si zájemci digitální archiv prohlíželi nejčastěji ve veřejných knihovnách či internetových kavárnách. Digitální archiv je tříděn do třech hlavních oblastí: politika, portréty a komunity.V současné době lze snímky vyhledávat podle klíčových slov či kategorií.

Analogový archiv Belfast Exposed se jako spousta dalších soukromých archivů, které vznikaly poměrně spontánně a organicky, nepředstavuje ucelenou metodologií, tak jako některé větší a ucelenější archivy. Větší archivy mají většinou plně indexované a přehledněji označené sbírky. Obsah sbírky Belfast Exposed (ať již v digitální nebo analogové formě) nebyl určen k použití v médiích, je určen k samostatnému vystavování a archivování. Základní motivace amatérských fotografů bylo zachytit své město, sociální skupinu a okolí pro ostatní. Účastníci workshopů jsou nejčastěji součástí komunitních skupin a semináře jsou zaměřeny přímo na tyto skupiny. Belfast Exposed snímky těchto účastníků v současné době archivuje ve svém digitálním archívu. Co se týče psychoanalytického hlediska výzkumu se dá obsah tohoto archivu označit jako Freudův „ztracený objekt“, dle Lacana pak „objet petit A“ i když se zdá, že původní význam archivních materiálu, dle těchto popisů, se již ztratil. Derrida pak toto pojetí archivu označoval jako Arkhe, tedy jako „místo kde věci začínají, odkud pochází moc, kde je síla neoddělitelná a navždy.“ 


Co se týče českého kontextu je projekt Belfast Exsposed natolik specifický a natolik navázaný na sociální vývoj města a země, že by jen těžce šel přenést do tuzemských podmínek. Původní vznik byl totiž velmi úzce spjat s velkou nevraživostí mezi protestanty a katolíky a zároveň s velmi specifickým sociálním prostředím a komunitami. V současné podobě, kdy galerie funguje již více jako klasická galerie, by se podobný koncept jistě (bez vývoje, který současné podobě předcházel) přenést dal. 

Zdroj: 
  • Patricia Prieto Blanco
  • Mirjami Schuppert
  • and Jake Lange

The digital progression of community archives, from amateur production to artistic practiceA case study of Belfast Exposed

Convergence: The International Journal of Research into New Media Technologies February 2015 2158-77doi:10.1177/1354856514560299

The Youtube Reader


Je těžké uvěřit, že je to teprve 10 let, kdy bylo na stránku Youtube.com nahráno první video s názvem „Me at the zoo“. Přitom se to zdá jako věčnost, jako by tu Youtube s námi bylo vlastně od vždycky. Nevinně vyhlížející projekt se stal obrovskou bombou na poli internetu a pouhý rok po vzniku této stránky, bylo zakladateli Jawedem Karim, Chadem Hurleym a Stevem Chenem oznámeno, že práva na Youtube byla prodána společnosti Google za více než jeden a půl miliardy dolarů.

Dnes si uživatelé Youtube denně přehrají více než 2 biliony videí, každou minutu je nahrán 24 hodinový materiál a žádný globálně známý hudební umělec už bez Youtube neexistuje a nefunguje. Probíhají zde premiéry videoklipů, nahrávají se pozvánky na velké události, dokonce se zde veřejně známé osoby často vyjadřují k aktuálním problémům nebo k osobním selháním. Propásli jste předávání Oscarů nebo chcete vidět poslední přehlídku vašeho oblíbeného návrháře? Na Youtube najdete všechno! Jak dlouho tomu tak však ještě bude?
 
Youtube se stala neodmyslitelnou součástí online světa. Díky vlivu a počtu návštěvníků, které tato stránka má, se postupně začala využívat jako ostatní média a logicky se začala zkoumat aktivita uživatelů. Zrovna tak vznikla i studie švédských profesorů Pelleho Snickarse a Patricka Vonderaua The Youtube Reader, která umožňuje čtenářům nahlédnout pod povrch a zapojit se ke kritice tohoto serveru a od které se tento článek odvíjí.


Snickers a Vonderau ve své studii uveřejňují hned několik esejí od předních mediálních a filmových vědců z celého světa, kteří o Youtube pojednávají jako významné nové formě masmédií a moderní kultury. Od začátku se snaží poukázat na dvě tváře Youtube – tu, která demokraticky umožňuje komukoliv nahrát nebo zhlédnout video, na druhou stranu také tu, která poskytuje možnosti virálního marketingu, podprahových reklam a industriálního použití. Youtube samo sebe nazývá „fórum pro lidi, kteří se chtějí spojit, informovat a inspirovat napříč celým světem a distribuční platformou pro tvůrce originálního obsahu a malé i velké inzerenty“. Důležitou součástí Youtube je však i možnost sdílení a kooperace s dalšími sociálními sítěmi a blogy, které z něj tak dělají mnohem větší a významnější součást nových médií.

Studie je rozdělena na 6 částí, ve kterých se k dané problematice vždy vyjadřuje několik odborníků. Kapitoly se dělí na Mediality (tato část hovoří převážně o tom, jak se Youtube propojuje s ostatními novými médii a jaké jsou jeho možnosti. Jsou to předpovědi, jak si Youtube povede v budoucnu, čím se může stát a jakou bude mít pozici na mediálním poli), Usage (neboli používání – zde se jedná o konkrétní postupy, výhody a nevýhody serveru, hodnocení pro denní uživatele), Form (zkoumající estetiku a kvalitu videí, která se na Youtube objevují a rozdělení podle obsahu), Storage (tento oddíl se věnuje ekonomickému pohedu na věc, probírá potenciální zisky i ztráty atp.), Industry (zamřeno na zpoplatnění služeb) a Curatorship.

V sekci Mediality se Richard Grusin (60-67) vyjadřuje k tomu jaký má on sám postoj k Youtube a zda se dá, nebo nedá tato platforma považovat za médium. Čerpá z práce mnoha specialistů, kteří se k problematice vyjadřují z různých postojů a s rozličnými argumenty.


Je Youtube medium, nebo není? Záleží na tom, jestli je Youtube pouze bohatým archivem, sociální sítí nebo komunikačním kanálem, skrz který probíhá mezi uživateli a médiem samotným nějaká interakce. Je Youtube pouze poskytovatelem a spojovatelem, nebo aktivním mediátorem?

Někteří profesoři, věnující se novým médiím, považují Youtube za pouhý remediační kanál TV. Skupina expertů, kteří s tímto názorem nesouhlasí, se zase naklání k tomu, že Youtube není pouze formou remediace, ale že samo poskytuje rozšíření příběhů, možnost nahlédnout na různé komentáře, vyjádření či rozšiřující zprávy. Youtube by se se svým množstvím uživatelů (a to nejen těch, kteří mají na Youtube svůj kanál, ale i bloggeři, uživatelé sociálních sítí sdílející videa atd.) navíc splňuje McLuhanovu extrémní podmínku fungujícího média, kterou je, že médium je schopné poskytnout uživateli možnost dostat se myšlenkou mimo své tělo a napříč vesmírem, do jiných zemí atd. Je pravdou, že s Youtube se dá cestovat po celém světě nezávisle na tom, jestli jste se rozhodli podívat se na 7 divů světa, mládě opice či hokejový zápas probíhající na druhé straně polokoule. Ve vzduchu však stále poletuje otázka, zda je tato podmínka opravdu adekvátní a korektní a co vlastně McLuhan svým „nervovým systémem“ myslel? Je to opravdu tak, že skrz Youtube dokážeme kulturně obohatit náš život a vzdělat se, nebo spíš fakt, že nás média silně psychicky ovlivňují?


Americký historik a teorietik Kazys Varnelis se k Youtube jako k médiu staví velice kriticky. Považuje ho za médium, které globálně způsobuje sociální změny a které značně ohrožuje televizní vysílání. Youtube má totiž tu výhodu, že na něm sledujete jen to, co opravdu chcete, odebíráte jen kanály, které vás skutečně zajímají a spotřebitelé se tak vždy dostávají k tomu, co skutečně hledají. Zároveň je ale Youtube atraktivní spíše pro aktivní uživatele, kterým nevadí vyhledávat, z čehož vyplývá, že je to medium natolik pokrokové a moderní, že není přístupné pro všechny věkové kategorie. Je to médium 21. století. Dáte přednost pohodlnému přepínání programů s hrozbou, že nenajdete nic, co by vás zajímalo, nebo si raději sednete k počítači, strávíte čas nad vyhledáváním přesně toho materiálu, který chcete?

Studie, kterou Snickers s Vondreauem provedli, se zabývá různými směry, ve kterých se Youtube angažuje. Ať už se jedná o různé herní konzole nebo možnost sdílení libovolného videa na všechny dostupné sociální sítě, marketingové zastoupení Youtube ví, jak na to. V dnešní době je tato stránka s videi tak populární a tak využívaná, že je standardně používána během výuky na středních i vysokých školách, jako součást prezentací velkých firem a videa na ní dohledávají uživatelé všech věkových kategorií, čímž se výrazně liší od jiných podobných platforem. 

Youtube má skutečně bohatý obsah. Primárně je plný hudebních videoklipů, ať už amatérských nebo profesionálních (naleznete zde také mnoho cover verzí různých písniček – ty jsou obecně velice zajímavou součástí této platformy. Nejeden umělec, jež nahrával na YT covery se stal díky němu veřejně známou osobou či uznávaným umělcem.) Dále je to zdroj trailerů, sneak peaků, promo videí a pozvánek do kina či ke sledování populárního seriálu v TV. Méně obvyklé (stále však hovoříme v řádu miliard) jsou pak taneční videa a různé tutoriály a na neposledním místě dokumenty a domácí tvorba.


V současné době se velice často hovoří o zpoplatnění Youtube. Není jisté, zda to nejsou jen plané poplachy, jako tomu bylo již několikrát například na Facebooku,  ale vzhledem k tomu, že reklamy jsou dnes standardní součástí snad každého videa, nebylo by se čemu divit. Z této platformy se stal velký business, na kterém vydělávají producenti a majitelé labelů a profilů z celého světa. Je jasné, že z těchto stránek neprosperují uživatelé, ale především investoři a majitelé stránek a oficiálních profilů VEVO. Proto na vzniká konflikt, zda je Youtube vlastně ještě otevřenou komunitou pro veřejnost, nebo spíše marketingový tah a reklama. Tak či tak, popularita Youtube a nadšení uživatelů stále roste a „kliky“ na videích den ode dne rostou.

Tato konkrétní studie pochází z roku 2009 a tak v ní není zahrnuta spousta informací, novinek a proměn, kterými Youtube prošlo. I přesto, že publikace je v podstatě novou záležitostí, vývoj v této sféře je tak rychlý, že by se dala považovat za zastaralou a neaktuální. Svět nových médií jde kupředu rychleji, než jsou odborníci schopni reagovat, otázkou zůstává, jak dlouho budou tato media ještě „openspace“ a kdy se stanou pouhým strojem na vydělávání peněz? A pokud ano, budou to uživatelé trpět, nebo vznikne úplně nová platforma s novými možnostmi a podobou?

Bylo čerpáno z tohoto článku a této publikace