Fans or friends?: Seeing social media audiences as musicians do

Fanoušci a jejich aktivita jsou nejvýraznější a nejefektivnější PR pro jakéhokoliv muzikanta. Podpora hudebního interpreta patřila k hudební kultuře snad od jejího vzniku, jen její podoba se značně mění a vyvíjí. Od ručně malovaných transparentů a vyrobených triček s podobiznami, vylepování plakátů a finanční podpory v podobě nakupování LP, kazet a CD jsme se dostali k fanatickému sledování každého kroku konkrétního umělce, k nakupování písniček online a ke sdělování vřelých citů skrz sociální sítě. Hudební business byl v posledním desetiletí výrazně rozšířen o sociální sítě, které v něm začaly hrát jednu z hlavních rolí. Muzikanti skrz nová média oznamují fanouškům novinky, zvou je na koncerty a nechávají je nahlédnout pod pokličku svých soukromých životů. Fanoušci jim na oplátku „lajkují“ fotky, sdílejí informace a propagují svého oblíbence. Zároveň mají pocit, že jsou součástí interpretova života a že se z nich teď vlastně stalo něco víc, než jen pouhý podporovatel. 

Studie Američanky Nancy K. Baym, s názvem Fans or friends?: Seeing social media audiences as musicians do, řeší otázky, kde je vlastně ta pomyslná hranice, kdy je jednotlivec fanouškem a kdy přítelem? Je možnost snadněji komunikovat s fanoušky skrz sociální sítě vždy jen výhodou, nebo se tento pokrok stal noční můrou umělců? Kolik zveřejněných informací je tak akorát? A vnímají to samotní hudebníci jako pozitivní změnu nebo by se raději vrátili v čase a Myspace, Twitter a Facebook by nechali daleko za sebou? Aby byly tyto otázky zodpovězeny, byl třiceti šesti muzikantům z celého světa předložen dotazník, týkající se této problematiky. Ve skupině respondentů byly i tři hudební manageři a producent. Většina odpovídajících se věnuje alternativnímu a indie rocku, přesto se v dotazníku objevili i interpreti reggae, jazzu či country.

Sociální sítě umožňují lidem spojit se s jejich oblíbenými celebritami. Rozdíly mezi nimi do určité míry mizí a možnost komunikace ve fanouškovi snadno vyvolá pocit, že je si se svým oblíbencem roven, a že ho vlastně velice dobře zná. Tento dojem se ještě umocňuje u veřejně známých osobností, které na sociálních sítích pravidelně sdílejí střípky ze svého soukromého života, díky kterým mají sledující dojem, že jsou vlastně s těmito lidmi kamarádi. Nikdo cizí by jim přeci neukázal fotku novorozené dcery nebo dnešní snídaně. Je to chytrý marketingový tah, nebo chybný krok, který by mohl dostat do nebezpečí samotnou celebritu i její rodinu? To je rozpor, se kterým se tito lidé setkávají dnes a denně.

Tento novodobý způsob komunikace s celebritami začala sociální síť Myspace, která umožnila fanouškům nahlédnout na profily jejich oblíbenců a dokonce jim zanechat vzkaz. Takových zpráv bylo sice na každé stránce na tisíce, přesto však jen ta představa, že by si konkrétní interpret mohl přečíst zrovna ten váš vzkaz vyvolávala vlnu nadšení a miliony odeslaných příspěvků. Novější sociální sítě, jako je Twitter a Facebook zase pro změnu hrají do karet novým a méně známým interpretům. Ti mohou skrz tato média s podporovateli reálně komunikovat, vyzývat je k různým sdílením a propagaci nebo vyhlašovat soutěže, které mohou oslovit nové potencionální fanoušky. Twitter a Facebook navíc posunuli hranice kontaktu mezi fanoušky a muzikanty, je tak celkem obvyklé, že muzikanti na příspěvky skutečně reagují, nebo minimálně udělí „like“ a tím se imaginárně s obdivovatelem souzní.

Většina muzikantů se k možnostem sociálních sítí vyjádřila pozitivně. Možnost komunikovat s fanoušky je pro ně příjemná a to i přesto, že ne vždy se jedná o příspěvky nesoucí pozitivní sdělení, často se jedná o kritiku, ve které se negativitou nešetří. Sdílení obsahů s fanoušky upevňuje jejich popularitu a jistým způsobem je polidšťuje, dělá z nich obyčejné smrtelníky a nechává obdivovatele na mžik nahlédnout „pod pokličku“. Zároveň mají interpreti pocit, že jim sociální sítě umožňují ovlivnit názor sledujících, vyzývají je tak skrz příspěvky například k politické, ekologické či charitativní aktivitě.

Další oblíbenou součástí sociálních sítí je diskuze nad autorovou tvorbou. Muzikanti mají rádi debaty o jejich hudbě, zapojují se do nich a z hodnocení a dojmů berou inspiraci k nové produkci. Část respondentů řekla, že když jim někdo napíše, že je nějaká jejich skladba významně ovlivnila, nebo jim pomohla v těžké životní situaci, umocňuje to v nich pocit, že jejich práce má smysl.

Vše má ale samozřejmě i své stinné stránky. Někdy je velice těžké poznat, kde je správná hranice toho, co uveřejnit a co ne. Většina respondentů uvedla, že se obávají odhalení soukromých informací, které by mohly dostat do nebezpečí je samotné, jejich rodinu a blízké. Proto si umělci dávají velký pozor na to, jak moc jsou aktivní a komu odpovídají. Když je jim otázka nepříjemná nebo mají dojem, že by jim odpověď na ní mohla uškodit, raději mlčí a příspěvek ignorují.

Dochází zde k takzvané parasociální interakci (Marwick and Boyd). „Zatímco ze strany původce se vyznačuje manipulací a "sváděním k intimitě", z příjemcovy strany do ní vstupuje například sebeobelhávání a podléhání iluzi vzájemnosti.“ (http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=5427)

Podstatou parasociálního lidského vztahu je upínání se na osobu, která je ve skutečnosti nedostupná nebo nereálná. Může jít o oblíbeného herce nebo hudebníka, nebo o postavu ze seriálu, která jedince okouzlí svým charakterem či vzhledem, ale ve skutečnosti neexistuje. Příjemce sám v sobě vytváří iluzi, že je vztah založen na skutečných základech, přitom se většinou jedná o pouhou projekci nebo touhu po kontaktu a pozornosti.

Bylo čerpáno z tohoto článku