Wednesday, November 30, 2016

Haters gonna hate

,,Jsi nechutná", ,,Blbá krávo", ,,No jo no, komerční děvka, tou je a tou zůstane". Takových a podobných prohlášení je v komentářích pod videi méně či více známých blogerů a vlogerů umisťovaných na platformu YouTube velká zásoba. Stačí si rozkliknout diskusi pod kterýmkoli videem známého YouTubera nebo YouTuberky a nenávistné komentáře tu máte jako na dlani.



Sednout si k počítači a naťukat na klávesnici pár sprostých slov, k tomu člověk nepotřebuje zase tak velkou odvahu. Nikdo ho při tom nevidí, nikomu se nedívá přímo do očí, tak proč by se na YouTube nemohl připojit do nenávistné diskuse pod videem a pořádně to nějakému tomu YouTuberovi osolit? Kromě toho, že taková ,,volnočasová aktivita" svědčí mnohé o vychování a charakteru autora útočného komentáře, má i právní rovinu.

Přesto, že některé novější oblasti internetového prostředí nejsou z právního hlediska tak striktně a jasně upraveny jako třeba televize nebo tisková média, i internet má své právní hranice a svá omezení. Velká část lidí si při komentování na internetu připadá anonymní, sedí v teple domova a neuvažuje o možných následcích a povaze svých projevů na internetu. Napadlo vás ale někdy, že pomlouváním, urážením a nadáváním někomu jinému v internetové diskusi byste se mohli dostat do křížku se zákonem? Že ne? Potom zbystřete.

Slova hate a hater pocházejí z angličtiny a jsou v této nepřeložené podobě už docela dobře vžitá i u nás. Hater je v Urban Dictionary popisován jako osoba, která jednoduše nemůže být šťastná a spokojená z úspěchu někoho jiného. Místo toho poukazuje na nedostatky druhého, vysmívá se mu, uráží ho a snaží se ho srazit. Hate je potom výsledek takového jednání - komentář, video, urážlivá poznámka a spousta dalších projevů. V prostředí YouTube, které v tomto článku zmiňuji, se haty projevují jako nenávistné a urážlivé komentáře v sekci pod videi na YouTube určené pro diskusi o daném videu.



Pokud byste hledali ochranu osobnosti v zákoně, měli byste si otevřít občanský zákoník. Občanský zákoník vychází z ochrany přirozených práv člověka z Listiny základních práv a svobod a přímo deklaruje ochranu osobnosti člověka, které je věnováno několik paragrafů. Ochrana se dotýká zejména života a důstojnosti člověka, jeho zdraví, práva žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnosti, cti, soukromí a jeho projevů osobní povahy. Pokud někdo o druhém umisťuje nenávistné komentáře na internet, může se potenciálně jednat o zásah do některého z výše uvedených práv, nejvíce o zásah do důstojnosti, vážnosti a cti. Každý, do jehož práva bylo zasaženo, má možnost se bránit a domáhat se, aby hater od svých zásahů upustil nebo aby odstranil následek zásahu (např. smazal komentář v diskusi). Vyloučen není ani požadavek na omluvu nebo žádost o přiměřené zadostiučinění v podobě finanční kompenzace. Ta se však v případě soudního sporu velmi obtížně odhaduje a vyčísluje.

Poslední dobou se rozmohl i nešvar samotných YouTuberů - haterů, kteří svá videa umisťovaná na YouTube zaměřují na různé ,,kauzy" ze světa YouTube, vyjadřují se vybíravě a někdy i nevybíravě k jiným YouTuberům a pod svými videi zdatně přiživují útoky na ostatní YouTubery. Pokud se takoví YouTubeři - hateři drží v mezích kritiky, nedělají nic, co by bylo v rozporu se zákonem. Dovedu si však představit, že i na takového Youtubera - hatera by mohla být podána žaloba z titulu ochrany osobnosti, pokud by jeho tvrzení byla nepravdivá, urážlivá a pokud by si bral někoho jiného na paškál příliš často. K YouTuberům - haterům se přidávají i někteří blogeři, kteří na svých platformách útočí na známé YouTubery a snaží se z každého detailu udělat velkou kauzu. Více sledovaní mi ovšem připadají YouTube - hateři, hatovací blog, kde by se u nenávistných článků objevovaly komentáře v rámci alespoň desítek, jsem objevila jen jeden. Jeho autor se zaměřuje na jednu z nejznámějších blogerek na české scéně, a to takovým způsobem, že je posedlý každým jejím krokem a cítí potřebu se nenávistně vyjadřovat k čemukoli, co daná blogerka udělá. V takovém případě je už možné o podání žaloby na ochranu osobnosti uvažovat.



A jak se haterům může bránit YouTuber? Snahou většiny YouTuberů a smyslem jejich činnosti na této platformě je, bezesporu, jisté zviditelnění se. To ale kromě výhod v podobě marketingových spoluprací, slávy a možných finančních výdělků přináší do života takového člověka i negativa. Čím je YouTuber známější, tím více sledujících přitahuje a tím více je mezi nimi samozřejmě i tzv. haterů. Těm stačí jen málo a už přidávají svoje nenávistné komentáře, protože mají  potřebu se vyjádřit a mají pro své vyjádření i prostor. Obrana YouTubera proti nenávistným nebo urážlivým komentářům není vůbec jednoduchá. YouTuber může samozřejmě jednání hatera ignorovat, ale co když nastane situace, že zásahy jednoho a toho samého hatera překročí únosnou mez? Pak se YouTuber může soudit, ale ani taková cesta není bez  úskalí. Čeká ho zjišťování identity hatera a časově a finančně náročný proces s nejistým výsledkem. A do takových peripetií se chce pouštět jen málokomu.

Jako nejjednodušší variantu vidím každého hatera poctivě a bez výjimek ignorovat. Ať už jste YouTuber nebo jen další sledující, který má nutkavou potřebu se k nenávistnému komentáři vyjádřit, byť slušně a v duchu obrany napadeného YouTubera. Hateři očekávají pozornost a chtějí, aby na jejich komentáře někdo reagoval. Čím horší, kontroverznější a sprostější komentář hatera je, tím více takový hater žadoní o pozornost. Pokud není hater vyslyšen a není na něj reagováno, nebude ho hatování příliš dlouho bavit.

K tomu všemu jedna rada na závěr. Keep calm...


Foto: KeepCalmAndPosters.com, youtube.com

Jíst, či nejíst? To je oč tu běží!


Žijeme v 21. století, tedy v době, kde si již málokdo dokáže představit svůj každodenní život bez sociálních sítí, ať už se jedná o Facebook, Instagram, Youtube či další oblíbenosti dnešního online světa. Podíváme-li se právě na tento svět více zblízka, zjistíme, že rozděluje lidi do obrovského množství různorodých komunit, jejichž zájmy se liší, ale i všemožně prolínají. Často jde o vaření, cvičení, cestování, módu, automobily, DIY koncepty, tematická videa, zkrátka bychom mohli vyjmenovávat dál a dál a stejně bychom vzhledem k různorodosti internetového prostředí asi nikdy nedošli ke konečnému výčtu. Každý uživatel sociálních sítí si tak přijde na své, může na Instagramu „follownout“ autora svého oblíbeného blogu, „dát odběr“ pro něj zajímavému Youtube kanálu nebo „hodit lajk“ k nějaké pěkné fotce či příspěvku.
S postupem času se samozřejmě v online prostředí stále více a více rozrůstají nejrůznější trendy. V tomto článku se bude konkrétně jednat o trendy ve stravování, mezi nimiž pořád častěji narazíme na výrazy jako „paleo“, „vegan“, „gluten-free“, „sugar-free“, atd. Jedná se o různé alternativní styly stravování a diety. Označení trendy zde bylo použito záměrně, jelikož ve většině případů se u lidí nejedná o stravovací návyky dodržované ze zdravotních důvodů, popř. etického přesvědčení, ale protože se to teď prostě nosí. Navíc efektivitu můžete zaznamenat i v „honbě na lajky“, kdy s hashtagem #paleo nebo #vegan zaručeně uspějete o něco více, tak proč to nezkusit?!



Alternativních stylů stravování je mnoho, každý má svá pravidla, co se jíst a pít může, co naopak zásadně nesmí. Také je u každého z těchto stylů vždy vyjmenováno mnoho blahodárných účinků na naše zdraví, vzhled a kondici. Otázkou ale zůstává, do jaké míry jsou tyto mnohdy dost extrémní styly obživy opravdu dobré pro naše zdraví? A jsou „vyznavači“ těchto trendů doopravdy tak zásadoví i ve skutečném životě, nebo jen na sociálních sítích? A není zvláštní, že jedna komunita si vychvaluje vyléčení akné, zhubnutí o X kilogramů a naprostou psychickou rovnováhu po vyřazení živočišných produktů z jídelníčku, kdežto druhá komunita hlásá úplně ty samé výsledky díky stravě založené právě na masu a vejcích? Nad tím by se měl zamyslet každý, kdo o nějaké zásadní změně ve svém jídelníčku uvažuje. Rozhodně není od věci něco jako bezlepkové diety nebo vegetariánství vyzkoušet, ale asi by se každý měl poté zamyslet nad tím, co vybraný směr stravování s jeho tělem skutečně dělá a nedržet se toho jen proto, že tak prostě jí jeho oblíbená bloggerka nebo fitness ikona s ukázkovou postavou snů. Protože co si budeme povídat, co člověk, to originál a každému tělu vyhovuje něco jiného.
Pojďme se tedy podívat na to, co vlastně alespoň některé z moderních alternativních stylů stravování znamenají...

#PALEO

Paleo dieta, neboli paleolitická strava, je založená na stravovacích návycích našich nejstarších předků z období paleolitu, jak již samotný název napovídá, tedy „lovců-sběračů“. Ve zkratce jde o konzumaci potravin dostupných v tomto historickém období, což je maso, které si lidé v paleolitu opatřovali lovem, dále je povoleno ovoce, zelenina, ořechy, semínka a vejce. Filozofií paleo diety je tedy vysoký příjem bílkovin ve formě masa a vajec, vyloučení z jídelníčku všech jednoduchých sacharidů a zařazení tuků (samozřejmě těch správných – zdravých) jako zdroj energie. Více o paleo stravě např. zde.


#VEGAN

Veganství, pokud nemluvíme pouze o moderním trendu, je založeno na etickém přesvědčení, že by nemělo být pácháno zlo na jiných živých bytostech. Pro oblast stravování to představuje vyřazení jakýchkoliv produktů a potravin živočišného původu, jedná se tedy o potraviny jako je maso, vejce, mléko, máslo atd. Více o veganství např. zde.


#RAW

U tzv. raw food, tedy syrové či živé stravy, lidé konzumují potraviny v jejich co nejpůvodnější podobě. Znamená to konzumaci syrových nebo čerstvých potravin, jejichž jediné povolené úpravy jsou usušení či ohřev do 42-45 °C, popř. zmrazení. Více o raw stravě např. zde.



#GLUTENFREE

Další oblíbenou dietou je tzv. „gluten-free“, což v češtině označujeme jako bezlepková. Logicky se jedná o stravování s absencí lepku (neboli gluten), jenž je přítomen v obilných zrnech pšenice, ječmene, žita a ovsa. Původně byl tento typ diety nastaven pro lidi se zdravotními potížemi jako jsou autoimunitní onemocnění tenkého střeva (tzv. celiakie) nebo alergie, v dnešní době už je však stále častěji dieta využívána jako cesta ke shození pár kil. Více o bezlepkové stravě např. zde.


#SUGARFREE

Sugar-free stravování má jedno zásadní pravidlo – vyřadit z jídelníčku cukr. A to jako úplně. Tím se tedy nemyslí pouze přestat si sladit čaj, kávu, skoncovat s pitím slazených limonád nebo s konzumací čokolád a sušenek. Myslí se tím vynechat i jakékoliv náhražky (bílého) cukru, např. kokosový/třtinový cukr, nejrůznější sirupy (datlový, javorový, …), med a samozřejmě veškeré potraviny obsahující jakékoliv množství cukru. Zde je potřeba obzvlášť velká pozornost, neboť cukr se objevuje i v potravinách, kde by vás ho opravdu nenapadlo ani hledat. Více o sugar-free stravování např. zde.



#LACTOSEFREE

Česky bezlaktózová dieta vznikla, podobně jako bezlepková, pro lidi trpící zdravotními potížemi, tedy intolerancí laktózy. Laktóza je mléčný cukr, který je obsažen v kravském mléce a vlastně všech mléčných výrobcích z něj (jogurty, kefíry, smetana, sýry). I tato dieta se stala nástrojem k hubnutí, a tak ji v dnešní době využívají lidé, kteří sice intolerancí laktózy netrpí, ale snaží se udržet v kondici a jsou přesvědčeni, že vyřazení mléčného cukru jim v tom pomůže. Více o bezlaktózové dietě např. zde.





Výše uvedený výčet některých alternativních směrů stravování nebo diet není zdaleka konečný, ale měl by posloužit alespoň k částečnému náhledu do světa moderních trendů právě v této oblasti. Jak již bylo zmíněno, některé vznikly z etického přesvědčení, některé jako nevyhnutelná cesta pro lidi se zdravotními potížemi, jedno mají ale společné – v dnešní době se čím dál častěji stávají určitou pózou na sociálních sítích, kdy je lidé dodržují ne proto, že by jim skutečně pomáhaly, ale vlastně proto, že pomáhají jiným, ať už po fyzické nebo psychické stránce. Velkou roli zde hraje mediální nátlak ikon a vzorů online světa - bloggerů, celebrit, modelek, ...
Je jasné, že někomu může vyřazení živočišných produktů z jídelníčku pomoci se zdravotními potížemi a ještě jako bonus zhubne několik kilo. Stejná strava ale může jinému člověku pěkně zavařit a napáchat víc škody než užitku. Zkrátka neexistuje žádný univerzální nástroj na nekonečné zdraví a perfektní postavu, a tak je zbytečné sahat k radikálním stravovacím návykům jen proto, aby člověk vypadal jako někdo jiný. Tento článek má tedy posloužit spíše jako námět k zamyšlení, jestli se až moc nenecháváme ovlivňovat tlakem online světa a zda ještě pořád umíme používat zdravý "selský rozum". Takže na závěr si řekněme - zkusit se má všechno, ale zase… Všeho s mírou!



Zdroje:

Karle, hoď na web, jak jsme hráli

Sport – to je velký fenomén. Společenský, kulturní, ekonomický, mediální, v neposlední řadě může být úzce spjatý s politikou, vzdělávacím systémem, ale i s mnoha dalšími oblastmi lidského žití. Sport se stal nedílnou součástí našich životů, ať už jsme to chtěli, nebo nechtěli. V jedné knize (bohužel si nevzpomínám na název ani autora) jsem četl, že se v otázce zájmu o sport jedná o podobný princip, jako je tomu se zájmem o politiku. Přestože se o ní nezajímáte, má na vás vliv. A to samé lze říct i o sportu.
Neopomenutelný význam sportu tkví v jeho sociálním působení. Sport totiž disponuje silnou socializační funkcí. Můžete se stát členem sportovního týmu, ve kterém posléze vzniknou pevné přátelské vztahy. Stejně tak můžete být oddanými fanoušky sportovního týmu, díky čemuž se cítíte jako člen jedné velké rodiny. Stručně shrnuto, vliv sportu na naše životy může být opravdu zásadní.
Pro obrovské masy lidí znamená sport životní styl. Je to něco, bez čeho nedovedou žít. Buď to z důvodu, že ho aktivně provozují, nebo proto, že ho pasivně sledují. Takoví fanoušci nedokážou začít žádný z jejich dní bez toho, aniž by se ráno podívali na zpravodajské servery a zjistili, kolik vstřelil Jágr gólů v nočním utkání NHL nebo jestli se Messimu povedlo vstřelit hattrick.

Zdroj: sport.tn.nova.cz

Ve večerních zprávách se, kromě novinek, důležitých událostí nebo předpovědí počasí, dovídáme se železnou pravidelností o výsledcích důležitých sportovních klání z celého spektra sportovních odvětví, o úspěších sportovců z druhého konce planety, či jiných sportovních novinkách. To, že se ze sportu stala běžná každodenní záležitost, vychází obecně z jeho popularity. Výzkum z roku 2016 říká, že se v České republice o sportovní dění absolutně vůbec nezajímá necelých 13% obyvatelstva. Na druhou stranu každodenní zájem o sport má téměř 45% obyvatel (1). A to už je slušné číslo.

Fanoušek fanouškovi
Aby sportovní fanoušci měli ten nejlepší a nejaktuálnější výsledkový servis ze sportu, existuje na českém internetu hned několik webových portálů, na kterých jsou k dispozici aktuální výsledky a online přenosy. V tomto případě mluvím o přenosech psaných. A zde se uplatňuje fenomén produsage. Obsah těchto přenosů totiž utváří sami sportovní fanoušci. Tito „brigádníci“ (spíše bych volil pojem dobrovolníci) musí mít nepochybně o daný sport zájem a musí mu dostatečně rozumět tak, aby o něm mohli pro veřejnost srozumitelně psát. Ideálně musí bydlet v blízkém okolí místa, kde se konkrétní soutěž v konkrétním sportu odehrává, aby se mohli osobně účastnit utkání přímo na stadionu. Odtud píšou online reportáže, které si může ve stejný okamžik přečíst de facto kdokoliv na světě, pokud umí česky. Takovým portálem je například stránka onlajny.com, kde fanoušci naleznou širokou nabídku sportů na různých výkonnostních úrovních.

Zdroj: http://www.lhkjestrabi.cz

Na podobném principu funguje i portál vysledky.lidovky.cz, zde ovšem ve většině případů nenaleznete psaný online přenos (přestože se odkaz k němu u všech utkání nachází). Ze samotného názvu webu lze odvodit, že jde primárně o výsledky. Výsledky utkání může do stránek jednotlivých soutěží přidávat kdokoliv. Fotbalový brankář se po zápase okresního přeboru, ve kterém vychytal nulu, chce pochlubit svým výkonem. Kromě statusu na Facebooku a vítězné fotky na Instagramu, vloží výsledek svého vyhraného utkání ihned po příchodu do šatny do karty daného zápasu přes mobilní prohlížeč. Tím může kdokoliv utvářet content tohoto portálu, který nabývá na vyšší popularitě logicky zejména v nižších soutěžích.

Zdroj: http://vysledky.lidovky.cz

Kdyby nebylo fanoušků, kteří jsou ochotni věnovat svůj čas psaním online reportáží, stejně jako těch, kteří zveřejňují výsledky utkání i těch nejnižších soutěží, ta větší část fandů by byla o mnoho ochuzena. A za to jim patří velký dík.

Proraď mi. Kdo vyhraje?
Sport v dnešní době není jenom o aktivním pohybu, zápolení, kolektivitě a čisté radosti ze hry. Pro velkou část sportovních fanoušků jsou sportovní výsledky důležité pro jejich živobytí. Stačí totiž několik kliků myší, díky kterým se mohou stát milionáři, nebo naopak skončit v dluzích. Ano, řeč je o internetovém sázení.
Sázky na sportovní výsledky na internetu výrazně ulehčily celý postup při sázení. Zmizela nutnost navštěvovat pobočku sázkové kanceláře a vyplňovat tiket. Stačí si kreditní kartou nadotovat účet a můžete začít. Kromě mnoha dalších funkcí, jako jsou live sázky, apod., přišly internetové sázkové kanceláře s možností, přispívat analýzami utkání od samotných sázkařů.
Díky těmto sázkaři utvářeným analýzám se mohou nechat ostatní tipéři inspirovat při tvorbě vlastních tiketů, mohou je dále komentovat nebo hodnotit jako užitečné, atd. I v tomto případě vidím využití konceptu produsage, kdy je obsah utvářen samotnými uživateli. Částečně však může těmito analýzami vznikat také produkt kolektivní inteligence, neboť sjednocením názorů několika sázkových expertů vznikne analýza s větší pravděpodobností úspěchu, než od jednoho výborného analytika.

Zdroj: https://www.bitedge.com

Jak bylo zmíněno v samém začátku, sport je významný fenomén, který má vliv na mnoho lidských životů po celém světě. Poskytuje obsah pro zpravodajské weby, sociální sítě, ale i další, nejen nová, média.

Zdroje:



  

„Hele není támhleto Shopaholic Nicol?“ aneb youtubeři jako nové české celebrity

Není nejspíše potřeba představovat, že youtuber je člověk tvořící kratší videa zveřejňovaná na webové stránce s názvem YouTube. Ještě před pěti lety byl u nás fenomén youtuberů celkem neznámý pojem. Nyní je zde však nová éra idolů především pro náctileté. Ne, momentálně už mladí nezbožňují sportovce, zpěváky či herce, nýbrž osoby sedící před svou kamerou a mluvící o různých tématech přes hry, kosmetiku, módu, vaření, až po lifestyle a mnohé další.

                                            
Mají své fanoušky, které mnohdy čítají statisícové davy. Nepřeberné množství obdivovatelů, kteří je zbožňují. Ano, můžeme v tomto případě mluvit o nových celebritách. Sledují je, chtějí se jim přiblížit, touží se s nimi setkat či se o nich dozvědět každičký detail jejich života.  A jelikož jsou youtubeři novým zdrojem peněz, je potřeba toho co nejvíce využít, aby tak byly zároveň i uspokojeny touhy všech mladičkých sledovatelů.

Ano, fanoušci i samotní youtubeři jsou většinou lidé spadající pod generaci Z. Řadíme je pod nově příchozí mladičkou vlnu, která nedá bez nových médií ani ránu. V tomto prostředí vyrůstala, proto je její sounáležitost s internetem přirozená. Na internetu se baví, komunikují, čtou si, sledují různé pořady, hledají informace a mnoho dalšího. Tráví na zde zkrátka většinu volného času, někdy i toho školního a pracovního. Proto není divu, že zde hledají i své nové idoly a v případě youtuberů i zaměstnání.

A youtubeři teď nenaplňují pouze svět nových médií, ale pronikají do všech koutů života teenagerů, aby se jim dostali pod kůži co nejhlouběji. A jakým způsobem?

Mnoho firem popularity těchto tváří využívá. Za určitou částku peněz či jen konkrétní produkt poskytnutý od společnosti zdarma zajistí určitě často levnou, ale zároveň velmi úspěšnou reklamu. Pokud však o produktu youtuber nepromluví negativně. To se společnost musí smířit se stagnací prodeje především u mladé generace do dvaceti let. Ale negativní reklama je vlastně také reklamou.

Nejenže mají těchto osob plný internet, teď jich mohou mít teenageři i plnou knihovnu. Youtubeři vydávají své vlastní knihy, ať už jsou to kuchařky, knihy o životním stylu, módě či motivační diáře. Nikdy samozřejmě není zapomenuto na velké autogramiády čítající nejen naše hlavní město a další, ale často i města našich blízkých sousedů – Slovenska, kde mají fanoušci možnost přijít, knihu si koupit, poprosit o autogram a jak už je v dnešní době samozřejmé – udělat si selfie, které během pár vteřin visí na Instagramu, aby ostatní vrstevníci mohli závidět.

A kdyby někdo z mladých, často lehko ovlivnitelných dětí, toužil započít stejně „úspěšnou“ kariéru, může se nechat inspirovat knihou Já, JůTuber, kde svoje tipy a triky sdělují ti nejslavnější ze slavných. A jelikož je to zřejmě republikový bestseller, vzniklo již třetí vydání a bezesporu se můžeme těšit ještě na několik dalších takovýchto „přínosných literárních děl“.


                                         

Nejen knihy jsou momentálně v kurzu, ale rovněž i pravidelné tištěné médium vycházející jako měsíčník od září roku 2016. Časopis JJ prezentující se jako jediné pravidelné tištěné médium psané samotnými youtubery nápadně svými rubrikami připomínající mladistvými oblíbené Bravo, jež před nedávnou dobou po šedesáti letech ukončilo svou produkci. Nesmí chybět plakáty, rozhovory, módní tipy i poradna pro veškeré všetečné a intimní dotazy. Časopis JJ se toho nebojí a vychází v měsíčním nákladu sedmdesáti tisíc výtisků pro Českou republiku. Toto číslo zásadně převyšuje mnoho dalších měsíčníků vycházející na našem území. 


                                             
              A kdyby vám bylo čtení málo, je možnost se s těmito tvářemi české YouTube scény setkat. Je zde festival s názvem Utubering konající se momentálně v Praze a Brně. Zde mohou fanoušci potkat své idoly tváří v tvář. Momentálně tyto festivaly čítají i více než dvacet tisíc návštěvníků.


Výsledek obrázku pro utubering
              

                Jakožto správné celebrity plní youtubeři i bulvární webové stránky či tištěná média. Posledními aféry těchto hvězdiček se týkají nejrůznějších témat. Nahé fotografie youtuberky vzbuzují u mladých fanoušků velké pozdvižení, stejně jako nenadálý konec jedné z nejslavnějších beauty blogerek a youtuberek v České republice spojený s hádkami o tom, jak to s jejím ukončením kariéry vlastně je. A to je pouze minimum afér, které jsou veřejně propírané.

                Stejně jako hudební interpreti mají anketu Zlatý slavík, herci a pořady Českého lva, fotbalisti svou anketu Fotbalista roku, tak i blogerky a blogeři mají svá ocenění s vznešeným názvem Czech Blog Awards, kde samozřejmě nesmí chybět ocenenění pro nejlepší videoblogerku či videoblogera. Fanoušci mají tak možnost na internetu nominovat a následně hlasovat pro svého oblíbence.

Výsledek obrázku pro czech blog awards

                 Náctiletí jsou velmi ovlivnitelnou součástí populace. Dospívající člověk si teprve v tomto věku tvoří svůj osobní pohled na svět, snaží se přijít na to, kým vlastně je. A právě fenomén idolů je v tomto procesu podstatnou složkou. Chtějí se jim podobat, přiblížit se jim, touží vlastnit věci jako oni, ať už z důvodu toho, že když toto používá známá osobnost, tak kvalita produktu zákonitě musí být dobrá, či z důvodu zalíbení se ostatním, protože je to právě moderní, nebo prostě jen proto, že nemají momentálně utvořen vlastní názor na věc a jsou tak jednodušeji ovlivnitelní.


                Ne vždy je však tvorba uveřejněná na YouTube kvalitní. Může děti ovlivňovat i velmi negativně. Z pohledu rodiče by měl být obsah částečně korigován. Ale jak tomu předejít, když internet nám pouze po jediném kliknutí nabízí nepřeberné množství různých informací?



Zdroje:

Já se v tom ztrácím

aneb kolektivní inteligence


„Mami, jaké si měla dětství,“ zeptala se mě má dospělá dcera. Co odpovím? Začnu se rozplývat. Nejdříve povyprávím o zběsilých bojích v rozestavěných panelácích na „Jižňáku“, pak pokračuji o poloprázdných regálech a nekonečných frontách v obchodech a nakonec si vzpomenu na babičku, která denně „hltala“ Televizní noviny.

Když se ale nad tím zamyslím... Proč se u nás vždy těsně před půl osmou zapínala televize? Nikdy jsem to nepochopila. Každý den nás hlasatel v obývacím pokoji poučil o raketách středního doletu, pak dlouho mluvil o nějakém významném sjezdu komunistické mládeže, nezapomněl vyzdvihnout obrovské rajče vypěstované u našich bratrů v Sovětském svazu a nakonec, snad aby nám zvedl náladu, ukázal zěmědělské družstvo v Horní dolní, které splnilo plán na 150 %.

Televizní noviny na ČST v roce 1989

Ani dnes se toho mnoho nezměnilo. Můžeme si sice zvolit, kterou televizní stanici naladíme, ale jinak zůstává zpravodajství v podstatě stejné. Třeba v Televizních novinách na Nově se každý den dozvíme, kdo z poslanců usnul při dopoledním jednání Poslanecké sněmovny, který politik je aktuálně nejžádanější, co děsivého se stalo někde hodně daleko, kam můžeme poslat peníze, když jich budeme mít dost a v které zoologické zahradě slaví neočekávané narození mláděte.

Televizní noviny na Nově v roce 2016

Ale co když prahnu po informacích? Dnes už přeci nemusím v určitý čas čekat na známou znělku, dokonce ani nepotřebuji poslouchat rozhlas nebo si kupovat noviny, dnes už si zapnu počítač, tablet nebo telefon a vše si „vygooglím“. Existuje například nepřeberné množství zpravodajských webů, kde si přečtu jen to, co mě zajímá, v klidu a kdy chci.

Ale který si vybrat? Z jedné jednoduché otázky se stala v podstatě detektivní práce.

Půjdu na to vědecky. Pohodlně se usadím, vezmu si notebook a otevřu si internetový prohlížeč. Internet je totiž něco jako „Centrální mozek lidstva“. Nabízí vše – od receptů, přes encyklopedie až po slovník klingonštiny, poskytuje i nevyčerpatelnou studnici konspiračních teorií, bizarních návodů a rad, které nikoho, snad kromě autora samotného, nezajímají. No, to jsem odbočila, tak se vraťme zpět. Do vyhledavače zadám klíčová slova „zpravodajské servery“ a plná napětí očekávám výsledky.

Hned první odkaz je na Wikipedii, ovšem zde je rozcestník, kde sice zjistím, jaké zpravodajské servery existují, kdy vznikly a kdo je provozuje, ale až na výjimky nezjistím, který je nejlepší. Druhý odkaz na Lupa.cz vypadá slibněji. Přečtu si dlouhý článek o provedeném průzkumu s názvem „Zpravodajské servery: nejdůvěryhodnější iDnes, Tn.cz je bulvár“, ale zarazí mě datum publikace – 16. 12. 2008. Proto si raději otevřu link na Mediahub.cz s tabulkou měsíční návštěvnosti internetového zpravodajství. No alespoň něco.

Loga některých zpravodajských serverů

Z ostatních výsledků již nejsem nadšená, a tak zabrousím na Facebook a ptám se přátel. Diskuze se však zvrhne ve vzájemné napadání mých přátel a také jejich přátel mezi sebou. Vytvořím si tedy menší anketu na Googlu a poprosím je, aby hlasovali o tom, který zpravodajský portál je podle nich nejlepší. Překvapivě vítězí poslední možnost: „Zpravodajství nečtu, jsou to samé žvásty“.

Závěrem tedy mohu říci, že internet jako celosvětově sdílená kolektivní inteligence je sice skvělý pomocník, ale trpí s největší pravděpodobností schizofrenií. A mě nezbývá nic jiného, než se sbalit, odjet na Lesbos, dojít pěšky do uprchlického tábora a na místě zjistit, jak je to vlastně s těmi běženci.

Zdroje:
http://mediahub.cz/media-35808/jak-si-v-unoru-vedly-zpravodajske-weby-1056170
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kategorie:Zpravodajsk%C3%A9_weby
http://www.lupa.cz/clanky/oblibenost-internetoveho-zpravodajstvi/
https://www.google.cz/
https://www.facebook.com/

Tuesday, November 29, 2016

Kde načerpat informace o modré krvi?




S fenoménem kolektivní inteligence, jejž přinesl rozvoj počítačových sítí, propojujících i geograficky vzdálené uživatele, se otevřely obzory i těm, kteří mají nějaké neobvyklé hobby. Zajásat mohli například fanoušci royalty. Jednoznačný český ekvivalent tohoto výrazu neexistuje, Velký anglicko-český slovník uvádí významy královská hodnost, královská moc, koruna, žezlo, trůn, majestát, královská osoba, člen/členové královské rodiny, království i smetánka ve smyslu horních deseti tisíc. Pro účel tohoto článku je zřejmě nejvýstižnějším překladem členové královských rodin, ale pro zjednodušení bude v textu uváděn originál – royalty. Ti, kdo sledují royalty, se zkrátka zajímají o členy královských rodin, většinou evropských, ale i asijských či afrických, stále vládnoucích i již nevládnoucích, a vše, co s nimi souvisí.

Royalty nadšenec neměl v Česku před rozvojem internetu mnoho možností, jak svůj zájem živit. Před revolucí prakticky vůbec. Po revoluci se začaly významné události, např. královské svatby či narození následníků, objevovat v bulvárním tisku, ty nejdůležitější události pak i v tisku seriózním. Pamětníci 90. let si možná vzpomenou na rubriku Královské Story v časopise Story, dvoustranu, která se jako snad jediná svého druhu věnovala pouze novinkám z této oblasti. Dnes se se zásadními royalty událostmi (např. svatba prince Williama) setkáme prakticky ve všech médiích, jedná se ale jen o špičku ledovce. Kdo se chce do tohoto tématu ponořit hlouběji, musí procvičit angličtinu a vrhnout se na internet. Českých fór na toto téma je minimum, nejvýznamnější je asi v současnosti pozastavený Blog o současných monarchiích, který nicméně stále funguje na Facebooku. Aktivní komunita je ovšem velmi malá, počty lajků se pohybují v jednotkách. Další blogy jsou už spíš záležitostí jednotlivců, a nejde v nich proto příliš o kolektivní sdílení informací, které nás zajímá především.
 
Královský informační ráj

Za skutečným poznáním tohoto tématu se musíme vypravit do zahraničí. Jedním z nejvýraznějších royalty počinů je web The Royal Forums, pracující na bázi kolektivní inteligence. Je součástí Social Knowledge, podporovatele on-line komunit sdružujících lidi se společnými zájmy. Komunitní web s přispěvateli prakticky z celého světa, kteří generují obrovské množství informací, je aktivní i na Facebooku. Těžiště jeho aktivity je ovšem na webové stránce Theroyalforums.com. Vzhledem k rozsahu musí být web dobře organizován. Je rozčleněn do několika sekcí – královské novinky, fóra, kde jsou diskuse rozdělené na vládnoucí a nevládnoucí rody a dále na jednotlivé země, články a tzv. portál, kde se objevuje 30 nejčerstvějších diskusí. 

V diskusích je pravý ráj komunity – registrovaných členů bylo k letošnímu 26. listopadu 11 017, diskusních témat jsou stovky, jejich zhlédnutí se počítají v desítkách tisíc, u těch nejexponovanějších i stovkách tisíc, počty příspěvků u jednotlivých témat jdou do stovek až tisíců. Každý z přispěvatelů je uveden pod nickem, má vlastní profilovou fotografii (většinou s royalty námětem) i „hodnost“  z monarchistického názvosloví – od newbie po Imperial  Majesty, odvozenou od počtu poslaných příspěvků, dále se uvádí celkový počet poslaných příspěvků, odkud člen pochází a datum, kdy se k The Royal Forums připojil. Jazykem fóra je angličtina a pro přispívání je nutná registrace, číst příspěvky si ovšem mohou i neregistrovaní uživatelé. Nikde není uvedeno rozdělení registrovaných uživatelů na muže a ženy, ale z diskusí se dá soudit, že většinu přispěvatelů tvoří ženy. Autorů píšících blogy a články je 50, někteří z nich jsou zároveň moderátory diskusí. K týmu patří i technická podpora.


Diskusní témata jsou různá – od módy, kde se probírají jednotlivé členky královských rodin a jejich modely, ale kde můžeme najít spíše osobní názory prozrazující vkus jednotlivých přispěvatelů, přes komentování akcí, kterých se členové královských rodin účastní, až po témata serióznější, politická, historická, vyžadující od přispívajících informovanost „v oboru“. Mnoho členů komunity vykazuje značnou úroveň vědění. Často se jedná o občany konkrétních monarchií, kteří se zajímají o svoji královskou rodinu. Například jejich překlady z místních novin jsou zdrojem, který prakticky není možné jinde najít, neboť ani Google překladač neposkytne tak zasvěcený překlad, navíc spojený s uvedením dalších souvislostí.  Mezi přispěvatele patří pamětníci sledující určité královské rodiny již desítky let (obzvláště věrnou komunitu fanoušků má na tomto webu Monako, především princezna Caroline, kterou některé členky sledují už od dob, kdy byla svobodnou dívkou, až do dnešní doby, kdy je již trojnásobnou babičkou). Tito nadšenci neváhají sdílet fotografie i z desítek let starých časopisů a poskytnout veškeré informace ze svých bohatých domácích sbírek.


Každá diskuse má svého moderátora, který má někdy přiděleno více diskusí a dbá na dodržování pravidel fóra. Vzhledem k tomu, že se v diskusích scházejí relativně kultivovaní lidé, nejčastější zásahy moderátorů jsou kvůli odchýlení se od tématu či opakování příspěvků, případně odkazují pisatele na diskusi lépe odpovídající povaze jejich příspěvků. Vzhledem k rozsahu disponuje web funkcí vyhledávání dle klíčového slova či slov, kde je možné najít i starší diskuse, jejichž téma čtenáře zajímá. Vyhledávat se dá i v seznamu registrovaných uživatelů. Web má mnoho dalších funkcí, např. kalendář královských akcí, kam patří i narozeniny či výročí úmrtí členů královských rodin, soutěže o fotky měsíce či roku nebo soutěž o nejlepší model měsíce. Členové se mohou stát přáteli v obdobě facebookového přátelství.

Německý příspěvek royalty nadšencům

Ne tak objemný, ale rovněž velmi zajímavý je soukromý anglickojazyčný web Nobiliana, kterému vládne architektka Anuschka z Dortmundu. Je majitelkou i administrátorkou webu a spolu se svým mezinárodním minitýmem – Nizozemkou Netty (která je zároveň spoluadministrátorkou) a Dánem Stigem – rovněž diskuse moderuje. Především Netty, novinářka na volné noze se specializací na royalty, na Nobilianu píše příspěvky a moderuje diskuse prakticky na plný úvazek, vše samozřejmě bez nároku na honorář. Komunita je menší než u The Royal Forums, v současné době čítá 679 členů, z nichž aktivně přispívajících je cca desetina. Jedná se ale o lidi skutečně zapálené pro tuto oblast, publikující na royalty zaměřené knihy či periodika, vytvářející podrobné rodokmeny, někteří členové komunity Nobiliany se s aristokraty osobně znají, či dokonce přátelí. Často unikátní a jinde nedohledatelné informace z jejich soukromí však sdílejí pouze po předchozím souhlasu dotyčných. V průzkumu z roku 2006, kterého se zúčastnilo 83 členů, vyšlo najevo, že 59,04 % hlasujících je z Evropy, 2,41 % z Austrálie, 33,73 % ze Severní Ameriky a 4,82 % z Jižní Ameriky. Třebaže výzkum již není aktuální a ani množství hlasujících není příliš vysoké, dá se předpokládat, že poměry zastoupení jednotlivých světadílů budou zhruba takové.

Web, zřejmě díky své majitelce, vyzařuje německou preciznost a smysl pro pořádek.  Je také jen pro registrované uživatele, ale na rozdíl od The Royal Forums si neregistrovaní uživatelé nemohou diskuse ani číst. Je rovněž rozdělen na několik sekcí – diskuze se rozdělují podle geografického umístění a vedou se na různá témata, většinou ale spíš seriózní, genealogická, móda ani šperky se zde téměř neprobírají. Každý registrovaný uživatel má možnost nejen přispívat do již existujících vláken, ale i začít nové téma, což ostatně platí i pro The Royal Forums.  Pro diskuse na jiné než royalty téma je vytvořena sekce Komunikace mimo téma. 


Vévoda a vévodkyně ze Södermanlandu Princ Wilhelm Švédský a jeho manželka Marie Pavlovna, ruská velkovévodkyně, převzato z Fotogalerie Nobiliany

Unikátnost Nobiliany ale spočívá v její druhé části, nazvané Genealogické novinky z Gothy a Genealogické novinky mimo Gothu. Rozdělení vychází z uvedení či neuvedení šlechtických a královských rodin v tzv. Gothajském almanachu, historickém soupisu šlechty. Obě tyto sekce obsahují podsekce Narození, Zásnuby, Svatby, Úmrtí a Historická oznámení. Každá podsekce je dále rozdělena podle let, začínají rokem 2000, který je zároveň rokem vzniku Nobiliany. Starší události se uvádějí v sekci Historické. V těchto fórech vytvářejí přispěvatelé snad nejkompletnější přehled tohoto typu událostí z královských a šlechtických rodin, jaký lze na internetu najít. Někdy se jedná o rodiny téměř neznámé či nepříliš medializované, o nichž se přispěvatelé dozvědí z místních novin, lokálního webu či ze soukromého zdroje a sdílí tuto informaci jen na Nobilianě. 

Nobiliana velmi dbá na dodržování autorských práv, takže není možné tam přeposílat fotky z jiných médií ani kopírovat texty článků z jiných stránek, ale uvádí se pouze odkazy. Mnozí přispěvatelé se však rádi vydávají na různé královské události, např. svatby, a vždy sdílejí své fotografie v sekci Archiv. Ve Fotogalerii lze najít několik set retro fotografií ze sbírky starých královských pohlednic majitelky webu. Nobiliana rovněž klade důraz na uvádění zdrojů, proto je pokládána za velmi relevantní web, kde lze najít skutečně spolehlivé a ověřené informace. Mezi její praktické funkce patří samozřejmě vyhledávání či nepřečtený obsah, kde se objeví všechna témata, která si registrovaný uživatel ještě neotevřel. Je možné určit dobu, za kterou se témata zobrazují – např. za poslední týden, měsíc, rok či od poslední návštěvy webu. Uživatelé mezi sebou mohou komunikovat interním messengerem, každý příspěvek je vybaven tlačítkem Report, kde je možné upozornit administrátorky na umístění příspěvku v jiné sekci, chybu či nevhodnost obsahu. Nobiliana uvádí spoustu statistických údajů – celkový počet témat, příspěvků, kolik členů je právě online, jaký byl nejvyšší počet členů online a kdy, kolik členů čte právě jaké téma… Každý přispěvatel si může zobrazit pouze své příspěvky či témata, která založil. 

Dva zmíněné weby patří v dané oblasti, která je samozřejmě mnohem rozsáhlejší, a nikoliv pouze anglickojazyčná (i když angličtina je dominantní), na internetu k nejvýznamnějším co do velikosti, množství informací, profesionalizace zpracování a vedení i erudice a úrovně přispívajících. Oba jsou výbornou ukázkou kolektivní inteligence, kdy se určitá komunita spojí a sdílením svých znalostí vytvoří obsahově bohatý celek, který slouží jako relevantní a často unikátní zdroj informací nejenom svým členům, ale svou kvalitou může vzbudit zájem i v ostatních.

Petra Helikarová, JJB341

Zdroje:
“Facebooková bublina“ jako prostředek vidění světa
„To není možné, kdo toho člověka volil?“
„No z mého okolí nikdo, vůbec to nechápu!“
„Ale vždyť podle toho, co jsem četla na netu, to měl jasně vyhrané…“



V současné době má Facebook kolem 1,7 miliardy uživatelů (pravda, můžeme se bavit ještě o tom, kolik procent z těchto profilů je skutečně platných - samotný Facebook přiznává, že 5 až 6% profilů je pravděpodobně pouze virtuální, další část uživatelů zase již nějakou dobu není mezi živými…nicméně to není předmětem tohoto článku a i po odečtení všech mrtvých a imaginárních uživatelů se bude stále jednat o obrovské číslo). Vzhledem k tomu, že na celé planetě má alespoň nějaký přístup k internetu něco kolem 3,2 miliardy lidí, profil na sociálních sítích má tedy zhruba každý druhý člověk, který může. Kdo z mladých lidí není vyhledatelný na Facebooku, jako by snad ani nebyl (proč se ptát na telefonní číslo, když kdekoho najdu na netu a jako bonus si ho ještě mohu prolustrovat). Slovo mladý používám záměrně – skladba facebookových uživatelů sice pomalu ale jistě stárne, přesto je stále valná většina uživatelů ve věku zhruba do 35 let. Ti starší se navíc ještě pořád jednoduše smíří s tím, že někdo profil na sociální síti nemá (a prostě si na něj vezmou to telefonní číslo). Pro “moderního“ člověka vlastnícího chytrý mobilní telefon a počítat je zkrátka naprosto běžné být “online“. A nejen to, ale také sdílet se svými internetovými přáteli různorodé obsahy – od statusů přes fotky až ke zpravodajství.

Málokdo si však uvědomuje, jak může Facebook ovlivňovat naše vidění světa i aktuálního dění. Od nepaměti měli lidé automaticky blíže k těm, kteří sdíleli podobný pohled na svět, stejné názory i myšlení a vědomě i nevědomě se zase vyhýbali těm, se kterými nesouhlasili. Tento jev psychologové nazývají konfirmačním či potvrzujícím zkreslením (z anglického confirmation bias).


  Jev popisuje tendence člověka upřednostňovat ty informace a interpretace, které podporují jeho vlastní názor a naopak ignorovat nebo podceňovat ty, které jsou v rozporu s jeho přesvědčením. Většina lidí tedy ani tak netouží po nových informacích, spíš prahnou po tom, aby jim někdo potvrdil to, co už si myslí. Lidé tudíž často vykládají nejednoznačné informace tak, aby byly v souladu s jejich vlastním názorem. 



Efekt tohoto zkreslení je ještě silnější u emočně podbarvených záležitostí a u silně zakořeněných názorů. Toto zkreslení ovlivňuje také samotnou paměť – člověk má tendenci pamatovat si spíše to, co je v souladu s jeho vlastními. Vztáhnout se jev dá také na výběr zdrojů (aneb  přece nepoužiji jako zdroj to, s čím nesouhlasím). Například v roce 2008 před prezidentskými volbami lidé, kteří již byli rozhodnuti podporovat Obamu, nakupovali knihy, ve kterých byl Obama prezentován v pozitivním světle. Lidé, kteří však byli odpůrci Obamy, kupovali knihy, které jej popisovaly negativně. Lidé si tedy kupovali knihy, které již potvrzovaly jejich názor.



Lidé se tedy často i na sociálních sítích obklopují takovými názory a tedy i uživateli, s nimiž mohou v klíčových (například politických) otázkách souhlasit. Tato selekce probíhá na několika úrovních. Částečně tak činíme aktivně – vědomi si svého počínaní. Částečně tak ale činíme podvědomě a jistou část za nás dokonce převezme internetová aplikace sama.

Skladbu své facebookové zdi mohu jednoduše ovlivnit tím, kdo se mým internetovým přítelem stane a kdo ne. Dotyčné (tedy - ve většině případů) musíme odněkud znát. A už na této úrovni probíhá první výběrový algoritmus. S jistým okruhem známých a “přátel“ se sice seznámíme například na základě stejného lokačního určení – sousedé, spolužáci ze základních (a tedy spíše spádových škol) škol, maminky ze stejného dětského hřiště - lidé s nimiž kromě podobného místa výskytu nic moc společného sdílet nemusíme, další okruh našich známých je už nějakým způsobem ovlivněn naším rozhodováním – volbou střední školy, vysoké školy, práce či zájmů. Dá se předpokládat, že lidé, kteří vykonali podobná rozhodnutí jako my, budou mít alespoň v některých otázkách společné názory.

A pokud zjistíme, že nás něčí profil a nebo příspěvky z nějakého důvodu štvou, není nic snazšího, než si dotyčného na zdi zablokovat, nebo se s ním jednoduše přestat “kamarádit“.



 Další vlnu selekce názorů však už Facebook provede bez našeho vědomí. Jeho aplikace samozřejmě umí sledovat (a také tak činí) co se nám líbí, co ne, jaké stránky vyhledáváme, jaké statusy a fotky přátel “lajkujeme“ na jakých příspěvcích se pozorností zasekneme na nejdelší dobu.
A Facebook samozřejmě chce, aby jsme mu zůstali věrní a kontrolovali a zírali do něj co nejčastěji (inu – to mu totiž vydělává). A proto Vám ze stovek příspěvků vašich přátel ukáže právě ty, které by vás podle něj měli nejvíce potěšit. Jisté statusy či sdílené články se tedy na vaši hlavní stránku vůbec nedostanou a vy byste je měli šanci vidět pouze v případě, že si profil daného člověka sami aktivně rozkliknete (a těchto příspěvků je dokonce zhruba 80%).To co, se nakonec dostane na vaši zeď ovlivňují i další algoritmy – roli hraje “lidský prvek“ (je to přeci jen zajímavější než fotka s knihou), emoce, klíčová slova, čas zveřejnění….a mnoho a mnoho dalšího.



My a Facebook samotný se tedy uzavíráme do jakési bubliny názorů, které jsou nám blízké. To ovšem neznamená, že by člověk jiné názory zcela eliminoval. Pouze se utvrzuje v tom, že právě ty jeho názory jsou jediné správné a dobré – vždyť je sdílí i celý zbytek jeho přátel. Skrze tuto názorovou bublinu pak uživatel vidí okolní svět, hodnotí jej a vyvozuje tvrzení o názorovém konsenzu. Například – člověk, který ze své vlastní iniciativy žádné zpravodajství nevyhledává, je díky sociální síti s aktuálním děním seznamován. Ovšem – skrze statusy a sdílené články a videa svých oblíbených přátel. No a pokud tito přátelé sdílí například zprávy z nevěrohodných či neobjektivních zdrojů…



Podle aktuální studie Reuters institutu se ukázalo, že téměř pro polovinu lidí jsou sociální sítě, především Facebook, YouTube a Twitter významným zdrojem informací, pro 19% uživatelů internetu jde dokonce o hlavní zdroj zpráv. Lidé také chtějí čím dál méně za zprávy a zpravodajství platit. Zprávy sdílené na Facebooku jsou zadarmo. V poslední době také klesá oblíbenost „klasických“ zpravodajství a médií (například večerního televizního zpravodajství). Být informován pouze prostřednictvím Facebooku je prostě snadné – článek mi sám vyskočí na zeď, protože někdo důležitý z mého okolí jej považuje za důležitý.

To, že mi můj Facebook v současné době ukazuje miminko na každém rohu, není tedy způsobeno tím, že by nikdo nic jiného nesdílel a všichni z mého okolí měli děti. Jen to znamená, že na základě mojí pozornosti věnované fotografiím novorozeňat mých kamarádek (které se na mou zeď jakožto nejvíce komentované a lajkované fotografie samozřejmě dostaly) Facebook usoudil, že příspěvky mých známých týkajících se dětí,  by mě měly zajímat patrně více, než fotky těch bezdětných a nezadaných z poslední dobré pařby. Navíc Facebook také zná můj věk, z čehož pravděpodobně usoudil, že mě tyto věci již mohou zajímat. Za třetí jsem také kamarádce z e-shopu objednávala dárek pro její novorozeně a protože internetový prohlížeč a Facebook spolu kamarádí, společně si nejsou tak zcela jistí, jestli se i já do klubu matek v brzké době nepřidám. Posledním hřebíčkem je pak fakt, že již po dobu 7 let můj partnerský status konstantně hlásí jediné slovo “zadaná“. V mé nabídce reklam se tedy čím dál častěji objevují snubní prstýnky, svatby i dětská výbavička. Internet usoudil, že už mám možná načase a reklamou se mě (jakožto potencionální prvorodičku) snaží nalákat k zakoupení těchto produktů (protože ukořistit prvorodičku se prostě vyplatí – většina jich u daného produktu zůstane i u dalších dětí…ale to už zas odbočuji).


Ale to hlavní, co mě motivovalo k výběru tématu, je totiž právě ono zkreslené vidění obecného konsenzu například před volbami. Zajisté se nejvíce nabízí nedávná volba amerického prezidenta, či volba českého prezidenta z roku 2013 – tedy spíše volby, kde se do konečného finále dostávají pouze dva kandidáti. Taková volba má totiž ještě větší šanci obyvatelstvo polarizovat. Voliči jednotlivých kandidátů jsou od sebe v těchto případech často i místopisně vzdálení (demokratická Kalifornie a republikánský Texas, Schwarzenbergova Praha a Milošovo Vysočina). I v rámci jednotlivých míst jsou lidé stratifikováni a ne všechny skupiny bývají hojně propojeny. Vrcholový manažer pravděpodobně nebude obklopen skupinou dělníků a naopak. Názory jiných skupin k nám tedy často skrze sociální sítě nemusí téměř vůbec pronikat. A pokud proniknout, svým zkreslujícím pohledem na svět snížíme hodnotu tohoto opačného názoru. Obzvláště v Americe toto může časem vést až k naprosté politické polarizaci – lidé nejsou (a dle prognóz nebudou stále víc) vystavování tématům  a názorům protistrany. Američané si také často svou politickou příslušnost (na rozdíl od Čechů) na svém profilu přímo deklarují. Čímž si nakročují k rozdělení se do dvou skupin, které nebudou s tématy protistrany konfrontovány v rámci běžného komunikování a které budou stále utvrzováni ve své pravdě. Až do chvíle, než ony volby skutečně nastanou. A když jsem opravdu přesvědčený, že můj kandidát má výhru tak jistou, tak se přece bez toho mého jednoho hlasu obejde, protože mě se nechce do fronty/vstávat/dojet tam….Padají názory toho typu, že i toto pomohlo Donaldu Trumpovi americké volby vyhrát.




Na vyvozování závěrů o vývoji Facebookových bublin je však stále ještě příliš brzy. Z pohledu dějin je Facebook velmi mladá platforma, která navíc prochází neuvěřitelně rychlým vývojem. Kromě bublin se musí Facebook vypořádat i s dalšími tématy jako zával reklamy či zvyšování počtů mrtvých či falešných účtů (věděli jste, že podle propočtů by v roce  2098 bude na Facebooku více mrtvých nežli živých? Ale o tom zas někdy příště).