Já se v tom ztrácím

aneb kolektivní inteligence

„Mami, jaké si měla dětství,“ zeptala se mě má dospělá dcera. Co odpovím? Začnu se rozplývat. Nejdříve povyprávím o zběsilých bojích v rozestavěných panelácích na „Jižňáku“, pak pokračuji o poloprázdných regálech a nekonečných frontách v obchodech a nakonec si vzpomenu na babičku, která denně „hltala“ Televizní noviny.

Když se ale nad tím zamyslím... Proč se u nás vždy těsně před půl osmou zapínala televize? Nikdy jsem to nepochopila. Každý den nás hlasatel v obývacím pokoji poučil o raketách středního doletu, pak dlouho mluvil o nějakém významném sjezdu komunistické mládeže, nezapomněl vyzdvihnout obrovské rajče vypěstované u našich bratrů v Sovětském svazu a nakonec, snad aby nám zvedl náladu, ukázal zěmědělské družstvo v Horní dolní, které splnilo plán na 150 %.

Televizní noviny na ČST v roce 1989

Ani dnes se toho mnoho nezměnilo. Můžeme si sice zvolit, kterou televizní stanici naladíme, ale jinak zůstává zpravodajství v podstatě stejné. Třeba v Televizních novinách na Nově se každý den dozvíme, kdo z poslanců usnul při dopoledním jednání Poslanecké sněmovny, který politik je aktuálně nejžádanější, co děsivého se stalo někde hodně daleko, kam můžeme poslat peníze, když jich budeme mít dost a v které zoologické zahradě slaví neočekávané narození mláděte.

Televizní noviny na Nově v roce 2016

Ale co když prahnu po informacích? Dnes už přeci nemusím v určitý čas čekat na známou znělku, dokonce ani nepotřebuji poslouchat rozhlas nebo si kupovat noviny, dnes už si zapnu počítač, tablet nebo telefon a vše si „vygooglím“. Existuje například nepřeberné množství zpravodajských webů, kde si přečtu jen to, co mě zajímá, v klidu a kdy chci.

Ale který si vybrat? Z jedné jednoduché otázky se stala v podstatě detektivní práce.

Půjdu na to vědecky. Pohodlně se usadím, vezmu si notebook a otevřu si internetový prohlížeč. Internet je totiž něco jako „Centrální mozek lidstva“. Nabízí vše – od receptů, přes encyklopedie až po slovník klingonštiny, poskytuje i nevyčerpatelnou studnici konspiračních teorií, bizarních návodů a rad, které nikoho, snad kromě autora samotného, nezajímají. No, to jsem odbočila, tak se vraťme zpět. Do vyhledavače zadám klíčová slova „zpravodajské servery“ a plná napětí očekávám výsledky.

Hned první odkaz je na Wikipedii, ovšem zde je rozcestník, kde sice zjistím, jaké zpravodajské servery existují, kdy vznikly a kdo je provozuje, ale až na výjimky nezjistím, který je nejlepší. Druhý odkaz na Lupa.cz vypadá slibněji. Přečtu si dlouhý článek o provedeném průzkumu s názvem „Zpravodajské servery: nejdůvěryhodnější iDnes, Tn.cz je bulvár“, ale zarazí mě datum publikace – 16. 12. 2008. Proto si raději otevřu link na Mediahub.cz s tabulkou měsíční návštěvnosti internetového zpravodajství. No alespoň něco.

Loga některých zpravodajských serverů

Z ostatních výsledků již nejsem nadšená, a tak zabrousím na Facebook a ptám se přátel. Diskuze se však zvrhne ve vzájemné napadání mých přátel a také jejich přátel mezi sebou. Vytvořím si tedy menší anketu na Googlu a poprosím je, aby hlasovali o tom, který zpravodajský portál je podle nich nejlepší. Překvapivě vítězí poslední možnost: „Zpravodajství nečtu, jsou to samé žvásty“.

Závěrem tedy mohu říci, že internet jako celosvětově sdílená kolektivní inteligence je sice skvělý pomocník, ale trpí s největší pravděpodobností schizofrenií. A mě nezbývá nic jiného, než se sbalit, odjet na Lesbos, dojít pěšky do uprchlického tábora a na místě zjistit, jak je to vlastně s těmi běženci.

Zdroje:
http://mediahub.cz/media-35808/jak-si-v-unoru-vedly-zpravodajske-weby-1056170
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kategorie:Zpravodajsk%C3%A9_weby
http://www.lupa.cz/clanky/oblibenost-internetoveho-zpravodajstvi/
https://www.google.cz/
https://www.facebook.com/