Wednesday, June 25, 2014

Videoklipy včerejška a dneška

 Jedním z prvních „nových videoklipů“, který udal směr tohoto žánru byl videoklip skupiny OK Go k songu Here It Goes Again. Video vypadá, že je prací amatérů, kteří se pravděpodobně někde doma ve sklepě u jednoho z aktérů videa bavili s běžeckými pásy a výsledek celodenní zábavy natočili na video a nahráli na internet. Právě tento dojem, že je video rychlé a levné a tudíž každému přístupné je asi nejvýraznější devizou těchto internetových hitů. Diváci video napodobují, upravují, rozvíjejí, předělávají a následně ho opět pouštějí do internetového oběhu. Tato situace by nebyla pochopitelně umožněna bez rozvoje internetu, bez vzniku serverů typu YouTube, bez přístupnosti poloprofesionálního nahrávacího a natáčecího vybavení široké veřejnosti. Není to tak dávno, kdy videoklip stály i miliony dolarů, dnes jsou mnohá videa prakticky zadarmo, protože lepší SmartPhone natáčí videa ve vyšší kvalitě než byla vytvářena v počátcích filmu profesionální zařízením. 

Článek vychází ze studie Maury Edmont „Here We Go Again: Music Videos after YouTube“, který byl původně publikován 27.11.2014  a v dubnu 2014 vyšel pozměněný také v Television & New Media[1].

Maura Edmond současně přednáší na australských School of Culture and Communcation a na The University of Melbourne, zkoumá, jak komunita užívá digitální média ke svému definování se, a píše knihu o pomíjivosti hudebních videí a zábavné kultury.

                Video Here It Goes Again (2006) nebylo prvním počinem americké skupiny OK Go, ta již o rok dřív vytvořila klip A Million Ways s podtitulem In the back yard dancing, tento klip udává směr jejich dalších videí – precizně secvičená choreografie tanečního ražení natáčená na jeden záběr: https://www.youtube.com/watch?v=M1_CLW-NNwc
Bylo to ale až video k písni Here It Goes Again, které si získalo ohromnou popularitu, jenom za první týden po zveřejnění bylo shlédnuto více než milionkrát, kapela své číslo zopakovala živě na předávání MTV Video Music Awards v roce 2006, ve stejném roce za něj OK Go získali ocenění Video Award za kreativní přístup. https://www.youtube.com/watch?v=dTAAsCNK7RA
Video dalo vzniknout mnohým remakům, animacím, parodiím, bylo opakovaně předváděno na recitálech středních a uměleckých škol nebo soutěží talentů, popularitu videa bezesporu potvrzuje i to, že se objevilo i v oblíbeném seriálu The Simpsons v listopadu 2007 https://www.youtube.com/watch?v=q-XlkINX9C0
Klip Here It Goes Again je důležitým hybným momentem v přístupu k vytváření hudebních videoklipů ze dvou důvodů, za prvé se přirozeným domovem videoklipů stal nově internet a éra televizních pořadů založených na count-down pořadech s videoklipy se staly otázkou minulosti. Za druhé se změnilo ekonomické využití videoklipů – ukázalo se, že není potřeba vytvářet drahé projekty, které jsou ve své jednotlivost ztrátové, videa, jejichž výrobní náklady čítají pár dolarů a jejichž popularita je větší se ukazují jako nový jev, který je potřeba nějak ekonomicky uchopit a získat z něj výnos.

Fenomén videoklipu

První videa již ve 20. letech 20. století zaznamenávala různá hudební vystoupení, tyto nahrávky se dále promítaly a používaly jak k reprezentativním a reklamním účelům, tak k účelům soukromým pochopitelně. Ovšem prvním videoklipem, jak ho chápeme je dnes, je tzv. televizní písnička z roku 1958 Ireny Kačírkové a Josefa Beka Dáme si do bytu režírované Ladislavem Rychmanem https://www.youtube.com/watch?v=lpmAUVchBeg               
Ve stejné době bylo pro francouzskou hudební scénu poměrně typické, že umělci doprovází svá hudební vystoupení krátkými filmy, na kterých se často podíleli výtvarní umělci své doby (např. Serge Gainsbourg a jeho půlhodinový hudební film Historie De Melody Nelson spoluvytvářel surrealistický malíř a sochař Max Ernst). Novinkou, kterou předvedla v roce 1961 Manny Pittson bylo synchronizování audio-stopy a několika video-stop do jednoho celku. The Beatles roku 1964 vydávají černobílý klip k písni A Hard Day´s Night režírovaný Richardem Lesterem https://www.youtube.com/watch?v=70QfHtKdh_0 , o rok později přidávají barevný klip Help! https://www.youtube.com/watch?v=lY3V6ZAb_A0 a přibližně od této doby můžeme mluvit o rozrůstajícím se průmyslu videoklipů.
Videa od 50. do 70. let byla financována a produkovány nahrávajícími společnostmi k různým specifickým reklamním účelům. Často byly klipy promítány přímo v barech, na diskotékách nebo i v nočních klubech. Nebylo výjimkou, že se vytvářely krátké promo hudební filmy, které uváděly na trh nové album. Dnes již legendárním je hudební film skupiny Pink Floyd  The Wall z roku 1979, který diváka provádí labyrintem metafor, expresionistických obrazů a stylizovaných zvuků.
Nejúspěšnější (a jeden z prvních) videoklip distribuovaný na VHS  byl Thriller Michaela Jacksona (1983) https://www.youtube.com/watch?v=hG6oy46qKE4  Videoklipy této doby byly hotové uzavřené umělecké celkyvytvářené skutečnými profesionály svého oboru, natáčené profesionálními režiséry, hrané skutečnými herci a tanečníky. Videoklipy byly málokdy skutečně výdělečné, pravidelnou výjimkou byla bezpečně např. Madonna nebo právě Michael Jackson. Formát videoklipů se s rozvojem technických možností mohl přesunout ze studií na záznamy z koncertů, až k natáčení a fanouškovským komparzem klidně rovnou v ulicích https://www.youtube.com/watch?v=QNJL6nfu__Q (1996)
Toto zapojení fanoušků bylo velice populární a silně je na něm založena současná produkce „moderních“ videí. Dojem videoklipu, který vznikl jaksi samovolně na studentské párty je poměrně zárukou kvality, protože svou (zdánlivou) jednoduchostí vyzývá k napodobování: https://www.youtube.com/watch?v=fLexgOxsZu0 Dalším fenomén, který pochopitelně není nový a originální, ale za to je zaručeně funkční a zaručuje zájem diváků ,je parodie, ironie, nadsázka, pojmenování tabuizovaných témat a jisté dehonestování zaběhlých pořádků, pravidel a autorit:  https://www.youtube.com/watch?v=PuQt9N4Dsok
                VHS kazety byly vystřídány rozšířeným hubebních televizí, „éra MTV“ se označuje za „zlaté roky videoklipů“. Ovšem nejznámější MTV s nápadem na tento televizní formát nepřišla jako první, již 1974 se na australské televizi objevily pořady příznačně nazvané Countdown[2] a Sounds[3], pořady se rychle staly populárními a žánr videoklipů si obratem získal pozornost a oblibu široké veřejnosti. Americké MTV předcházela Video Concert Hall [4]založená 1979, MTV ji následovala o dva roky později[5] a 1985 spustila celodenní vysílání každý den v týdnu, což se symbolicky datuje jako začátek tzv. zlaté éry videoklipů. Nejběžnějším formátem jednotlivých pořadů byly systémy countdown[6], do kterých diváci mohli zasahovat svým hlasováním a posouvat jednotlivé klipy na vyšší příčky. MTV nebyla pochopitelně jediná hudební televize, můžeme jmenovat například MuchMusic[7] nebo Channel V[8], avšak MTV jako první přinesla pouze videa po celý den, až MTV2 program rozšířila o hudební diskuze, dokumenty, přenosy z koncertů a rozhovory se zpěváky. 1988 MTV spustila pořad Yo! MTV Raps a široké laické veřejnosti představila a zpřístupnila hip hopovou hudbu, kterou tím z okrajové záležitosti ghett a slumů „povýšila“ a populární hudbu, která je jedna z nejvýdělečnější v dnešní době. V druhé polovině 90. let na hudebních televizích videa postupně ustupovala právě tomuto zprvu doplňující programu a sama videa se pomalu začala přesouvat na internet, tento přesun završilo právě období kolem roku 2006 a kapely OK Go.

Nové video – Liking, Sharing, Remaking

Na přelomu 90. let a nového století se výrobní cena videoklipu rapidně propadala, dnes v éře internetu a kanálů YouTube, MySpace nebo VEVO nám již milionové částky na výrobu přijdou špatně srozumitelné. Nejdražší videa vůbec jsou Scream od Michaela a Janet Jacksonových https://www.youtube.com/watch?v=0P4A1K4lXDo z roku 1995 za 7 milionů dolarů, Bedtime Story od Madonny https://www.youtube.com/watch?v=CSaFgAwnRSc také z roku 1995 za 5 milionů dolarů, obě videa jsou režírována Markem Romanekem. Dalšími hvězdami žánru a doby byly například Walter Stern (https://www.youtube.com/watch?v=1lyu1KKwC74 ) nebo Chrus Cunningham. Tento vrchol „starého videoklipu“ je současně úpadkem jednoho žánru a obdobím, kdy se již pomalu video přesouvá na internet a mění svou podobu.
                Roku 2005 vzniká webová stránka YouTube[9] a zásadně mění pravidla hry. Diváci nejsou odkázáni na televizní stanice a jejich nabídku hudby. Mohou si sami aktivně hledat, co chtějí slyšet a vidět, mohou jednotlivá videa přeskakovat, opakovat, zastavovat, pouštět pouze jejich části, vytvářet si konkrétní playlisty a do nich zařazovat jak videa soukromá, tak třeba i parodie na videoklipy známých hvězd; videa si přátelé posílají a doporučují navzájem a pro kapely přestává být důležité „kdo je číslo jedna v hitparádě“, ale „kdo má kolik zhlédnutí“. Vedle hudebních videí se na těchto nových kanálech objevují i skeče, amatérská videa počítačových nadšenců, krátké animace. Nejlépe na tuto novou platformu reagují OK Go, když 2005 vydávají klip A Million Ways a o rok později tolik populární Here It Goes Again. V roce 2009 kapela 30 Seconds to Mars pouští na internet video Kings and Queens https://www.youtube.com/watch?v=hTMrlHHVx8A , které hned v prvním dni pokořuje hranici milionu zhlédnutí a je tím jasně potvrzené, že hudební televize si musí najít jiné zaměření než pasivní předkládání videoklipů. Můžeme na tomto příkladu vidět, že se v dnešní době stále ještě dělají „drahé tradiční“ videoklipy, rozdíl není pochopitelně ve výrobních nákladech, ale právě ve způsobu přístupnosti, prezentace a způsobu jakým jsou videoklipy financovány. OK Go jako první pochopili, že video, které se zdánlivě nezaplatí, je lepší reklama pro jejich hudbu než byla dříve k dispozici – síť fanoušků videoklipu se stává sama o sobě levnou distribuční sítí.
                Akademická obec popisovala videoklipy 80. a 90. let jako „fragmentální“ a také je pro tuto vlastnost kritizovala, zdůrazňovala nelogické propojení vizuálního obsahu (často s erotickým nádechem) se zvukovou stopou. Obecně přijímanému názoru se postavil John Fiske v roce 1986, když videa popsal jako „polysémická“, vyčetl akademikům, že očekávají singulární význam od mnohovrstevného hudebního videa, naopak zdůraznil interpretační otevřenost takovýchto děl. Nová média tuto polysémičnost ještě rozšiřují, jednotlivé předělávky či parodie si z videí berou ten konkrétní význam, který zaujal konkrétního fanouška, tím vzniká na jednom původním videu závislá síť videí dílčí, které jednotlivé rodiny rozvíjí, potvrzují, negují a posouvají dál – přesně v souladu postmoderních principů dnešní doby. Na druhou stranu se videa uklidňují, nepoužívají tolik střihů a skoků v obrazech, jsou koherentnější a lineární a vlastně upouštějí od své fragmentálnosti.
Hranice mezi amatérem a profesionálem se ztenčuje, videa se stávají dialogem mezi umělcem a publikem. Úspěšná videa dneška označujeme za „virální videa“ a jejich úspěšnost se může měřit i podle počtu předělávek. Pochopitelně nalézáme mnoho úspěšných videí ze „staré éry“, které mají silný, a mnohdy zatím nevyužijí, „virální potenciál“. Dnes jsou úspěšná videa, která dodržují základní jednoduchá pravidla (levná produkce, statická kamera, jeden záběr, zesměšňující choreografie) a přidávají něco nového, neotřelého, co „chytne a nepustí“, bohužel je těžké odhadnout, který nápad se uchytí. OK Go změnili estetiku dneška, a představili koncept nových videí, která se šíří jako ta stará kdysi na VHS, můžeme tedy očekávat, že dnešní videa teprve očekává jejich vrchol, jaký si jejich předchůdci zažili na začátku 90. let.
               
               

[3] Countdown (ABC, 1974-87), Video Hits (Channel 10, 1987-2011)
[6] Countdown (ABC, 1974-87), Video Hits (Channel 10, 1987-2011) v Austrálii; Top od the Pops ((BBC, 1964-2006) ve Velké Británii
[8] Dřív než se v České republice objevila MTV Czech v roce 2009, znali jsme již  TV Óčko (od 2002), tak od už od roku 1992 ČT 1 nabízela svým divákům hudební pořad Medúza a TV Nova od 1994 Eso.
Posted by at No comments:

Nenechat si vzít slovo!



Největší německou minoritou jsou muslimové, kteří jsou vyloučeni z masových médií a vlastně i většinové společnosti jako takové. Muslimové nedostávali prostor ve sdělovacích prostředcích, uchýlili se do světa internetu a blogů. Zprvu byly blogy psané německými muslimy čteny a sledovány pouze muslimy, ale vytrvalá práce přinesla své ovoce jak v podobě pozornosti ostatních Němců, tak i v podobě zájmu médií a uvolnění veřejného prostoru i této minoritě.
Článek vychází ze studie probíhající na jaře 2012, která se zaměřila na 60 blogů, které byly většinou psané jedním autorem, 28 autorů (ženy mírně převažovaly) souhlasilo autorkám výzkumu poskytnout přibližně hodinový rozhovor přes Skype převážně o svých motivacích založit si blog, o jejich hlavních tématech a o spolupráci v rámci blogerské komunity.
Většina autorů byli Turci, což odpovídá faktu, že v rámci muslimské menšiny jsou Turci absolutní většina, zajímavé je, že čtyři autoři byli etničtí Němci, kteří konvertovali k islámu.

Článek vychází ze studie autorů Stine Eckert a Kalyani Chadha „Muslim bloggers in Germany: an emerging counterpublic“, který vyšel 5.11.2013 v Media, Culture, Society[1].

Stine Eckert[2] je rodilá Němka, která po dokončení American Studies na Univerzitě Leipzig pokračovala se studiem žurnalistiky na Ohio University, nyní žije, studuje a pracuje v USA na University of Maryland, kde 15.5.2014 obhájila svou disertační práci na téma“ Rooms of Their Own: Women’s Voices Online about Women’s, Family and Maternal Politics in Four Western Democracies“.

Kalyani Chadha[3] se zaměřuje na globalizaci médií, aplikaci technologií nových médií do mezinárodního mediálníhokontextu, zvláštní důraz věnuje Indii. Je častým přednášejícím na konferencích o úloze médií, je spoluzakladatelem „Journalist interactive konference“ a vede na University of Maryland studijní program Media, Self and Society.

Migrace muslimů do Německa

                Muslimové přicházeli do Německa v několika vlnách, první „Gastarbeiteři“ přišli krátce po válce, v 50. letech, kdy výrazně pomohli s novou výstavbou válkou zdevastovaného Německa. Původně se očekávalo, že se po ukončení „sezónních prací“ dělníci vrátí do své domoviny, většina dělníků z bývalé Jugoslávie domů skutečně odešla, většina Turků se k návratu stále neměla, až získala na počátku 70. let povolení k trvalému pobytu.
Novou vlnu migrace spustilahospodářská krize vyvolaná arabsko-izraelským konfliktem (říjen 1973) a následný nárůst cen ropy. Humanitární organizace dovolily spojování rodin, takže muže do Německa postupně následovaly ženy s dětmi, později rodiče a širší rodiny. Znovu stmelené rodiny hledaly lacinější bydlení, které by umožňovalo bydlet pospolu, v této době se objevují v německých městech celá sídliště se silným podílem německého obyvatelstva, která leckdy připomínají ghetta.
„Spojením rodin se islám zřetelně zviditelnil. Rodiny začaly dbát na dodržování muslimských zvyků ve stravování a v oblečení, zvláště žen, rozšířily se muslimské kavárny, restaurace a řeznictví s islámsky čistou nabídkou (halál).“[4]
Další zlom nastal v 90. letech, kdy získali politický azyl utečenci z kurdských oblastí v Iráku, Turecku, Iránu nebo Afghánistánu. Poslední vlnu v migraci z arabských zemí do Evropy vyvolaly demonstrace označované jako Arabské jaro, obyvatelstvo masivně směřovalo spíše do sousedních arabských států než do Evropy. Francie, Itálie, Španělsko a Německo byly vystaveny ale přísunu nových imigrantů také, hlavně proto, že se utečenci stěhovali ke svým rodinám již obývajícím Evropu. „Došlo ale také k nárůstu nelegální migrace a žadatelů o azyl. V roce 2011 narostl počet imigrantů z Tuniska o 92,5 %, z Libye o 76 % a ze Sýrie o 50 %. (v celé Evropě, ne jenom v Německu)“[5]
Na konci 90. let se ve společnosti objevilo silné napětí, způsobené počtem muslimů v zemi, které otevřelo politické debaty snažící se najít kompromis mezi vybudováním „multikulturní německé společnosti“ a nutností vyřešit „problém s cizinci“ jinak než vyhoštěním osob do jejich rodných zemí. Navíc zobrazování muslimů v německých masových médiích pouze v kontextu násilí a jinakosti podporuje a podněcuje separaci obou skupin.
                „Asi 8 milionů obyvatel dnešního Německa jsou cizinci, 4 miliony tvoří přistěhovalci německého původu[6]. Po vystěhovalcích představují přistěhovalci z Turecka (2,5 milionu) nejpočetnější skupinu, dalších 1,5 milionu pochází z bývalé Jugoslávie nebo jejích nástupnických států. Počet muslimů žijících v Německu se odhaduje na 4 miliony.“[7]
Počet muslimů v EU se odhaduje ke 13 milionům, číslo je bohužel hodně orientační, protože náboženské vyznání zachycují pouze švýcarské národní statistiky. Údaje jsou tedy založeny na odhadech dle země původu přistěhovalců, které nepočítají s muslimy, kteří od islámu upustili a stejně tak nejsou započítání evropští konvertité k islámu.
V Německu se cesta k integraci muslimů jeví v Evropě jako nejkomplikovanější, protože na islám je nahlíženo jako na cizí a nežádoucí prvek, místní muslimská komunita je zde také nejhomogennější v Evropě, cítí se být spojeni spíše se svou etnickou identitou než se zemí, kde žijí.
„In recent years, the 4 million strong Muslim community, which constitutes Germany’s largest minority, has been routinely stigmatized in media representations and excluded from the mainstream public sphere, with little opportunity to speak for itself in mainstream media.“[8]

Zrod blogu

“A majority of non-Muslims in Germany haven’t really had any contact with Muslims except at a kebab shop. Many opine that they know Muslims but their knowledge is based on the media.“[9]
Pokud se německá média o muslimech zmiňují v nenásilném a nenáboženském kontextu, stále jsou popisování jako “paralelní společnost” a ne jako “spoluobyvatelé”, a připomínají se jejich odlišnosti jako mnohoženství, ženské šátky a mužské turbany. Ačkoli jsou muslimové stále vyobrazovaní jako imigranti, vyrostla v Německu již druhá a dokonce třetí generace německých muslimů, kteří se cítí být součástí většinové společnosti a ti právě hledají způsoby jak být vidět a slyšet jako plnohodnotní občané.
Druhá a třetí generace muslimů, která se v Německu již cítí být doma se nesmířila s útlakem médii a se zkreslování jejich obrazu pro oči veřejnosti, vysoký počet z nich aktivně hledala způsoby jak nechat slyšet své slovo, jak si vybírat témata sami nezávisle na vnucování médii, kde se mohou pouze bránit, obhajovat a vysvětlovat jak svou víru, tak své zvyky, postoje a názory.
Blogeři se téměř bez výjimky shodují na tom, že problémy mezi dvěma etniky způsobuje absentující komunikace mezi nimi. Muslimové žijí v izolovaných enklávách, až na školní lavice se skupiny nesetkávají, neexistuje dialog, a jak známo, neznalost jde ruku v ruce se strachem. Blog se jeví jako výborná forma, jak dialog nenásilně začít.
První blogy se začaly objevovat bezprostředně po 11. 9. 2011 a celosvětově narůstajícím strachu z islámu a zjištění, že hamburská buňka Al-Kajdy hrála v útoku klíčovou roli. Dalším impulzem bylo publikování „šokující studie“ v novinách Bild (2012), která dokládala, že se až 25 % mladých muslimů odmítá integrovat do většinové společnosti, odmítá západní hodnoty a hlásí se k radikálnímu islámu. Xenofogní atmosféru této doby utvrzovala velmi populární kniha politika Thila Sarrazina Germany Abolishes Itself vydaná v roce 2010 hlásající kritizující selhání německé imigrační politiky a následnou ztrátu národní identity. Sarrazina kritizuje podřizování se početným muslimům, kteří jsou méně inteligentní, neochotní a neadaptibilní na úkor německých hodnot.[10] Muslimové nedostali prostor se k věci vyjádřit a nechtěli pouze pasivně sledovat narůstající nevraživost vůči nim ve společnosti.
Podobnou zkušenost svět již zažil po 11. 9. 2011, když americká média začala zobrazovat všechny Araby jako teroristy a tím podporovala Bushovy razantní kroky na poli bezpečnosti. V reakci na tento mediální útok se v USA vyprofilovala arabsko-americká média, aby mohla udržovat rovnováhu, aby neradikální muslimové mohli promluvit sami za sebe, aby mohli odsoudit teroristický čin i ze svého pohledu běžného muslima a hlavně aby vyvážili informovanost.

Muslimové v německých médiích
               
Blogy se ukázaly být jako příhodná platforma, kde se tito “proroci” mohou ukázat většinové společnosti v jiném světle. Mohou zde zaujímat vlastní stanoviska, stávají se sami tvůrci mediálního diskurzu a přestávají být zkreslovanými “ony”, stávají se identifikátorem komunity, mohou nabízet otázky k diskuzi, stále se ale často stávají “advokáty islámu”, většinou ne z vlastní vůle, ale při obhajování svých stanovisek v komentářích pod příspěvky.
“People have started creating their own media, linking to each other, reading each other’s articles, leading to a self-confident community.”[11]
 Blog vytváří totiž nový druh veřejného prostoru, který nahrazuje literární kavárny století minulého nebo náměstí s řečníky starého Řecka.  Tento prostor ukazuje skutečné obavy, stesky, zájmy a potřeby německých muslimů – zájmy z vnitřku komunity, ne zájmy Německa směrované ke komunitě.
Přesto, že se žádný s dotazovaných blogerů primárně nesoustředí na politická témata, když cítí jistý dluh masových médií, ozvou se všichni jedním hlasem: “When an Egyptian woman scientist working in Germany was killed in a courtroom there was an outcry. Every Muslim blog wrote about it. They were all mad about it. Because politicians didn’t talk about it, the topic of hostility towards Islam was sought to be covered up and media did not report on it.”[12] Je bezesporu vyčerpávající se neustále obhajovat a reagovat na vnucená témata, ale blogeři si uvědomují, že až klidné prostředí umožní formulovat vlastní témata bez vnějšího vlivu společnosti a médií, a trpělivě se přibližují své vizi budoucnosti Německa.
Někteří blogeři se sebeidentifikují jako Němci, jiní jako Arabové, jiní se cítí být Němcem i Muslimem současně, všichni shodně nechtějí být řazeni ke stereopytu muslimského blogera, nemyslí si, že jsou enklávou blogerů, každý z nich obhajuje své individuální pohnutky a svá jedinečná témata. Po zběžném zkoumání je zřejmé, že každý téma naplňuje jinak, ale všichni mají téma jedno a stejné – snaží se definovat a najít si své místo místo ve společnosti, která je k nim v lepším případě pouze lhostejná.
                Náměty jejich článků jsou široké – od osobní zkušenosti s diskriminací či konfliktem žití ve dvou kulturách, o osobním uchopení svého muslimství, přes diskriminac v celé šíři, filosofii, současné politické a společenské aféry (jak německé tak odehrávající se v jejich domovinách), po lidská práva jako taková. Všichni jsou jedineční autoři s jedinečnými tématy, ale všichni jsou vychování ve stejné víře a ve stejné mytologii pohádek a dětských příběhů, všichni jsou vystavováni podobným problémům a všichni mají jeden cíl, tím je dán jejich zájem o podobná témata.

Splněné sny?

Avšak to hlavní téma je budovat a identifikovat komunitu svým blogem. Snaží se ukázat muslimy jako jednotlivce se zájmem o politiku, společnost, kulturu, ne jako masu náboženských fanatiků. Výjimkou z toho diskurzu je skupina Salafi Muslim Bloggers, která je silně a čistě teologicky orientovaná. Skupina je dobře organizovaná, vystupuje jako jednen celek s různými mluvčími, soustředí se na své souvěrce a ne majoritní společnost, podněcují diskuze o náboženských otázkách.
Blogeři se vzájemně sledují  bez výjimky shodují, že blogy spojily prostor, kde se vyskytovali skuteční izolovaní jednotlivci a vytvořili jednotlivce neizolované, propojené v názorové komunitě. Silným motivátorem všech blogerů bylo spojit v očích veřejnosti muslimy i s jinými tématy než jenom s “Ehrenmorde” a “Kopftuchstreit” a dokázat, že životní prostory nemuslimských a muslimských Němců si nejsou tak vzdálené, jak jsou prezentovány.
“There is a general need to express ourselves, because we don’t feel represented by the mainstream.”[13]
                Úspěšnou odpovědí na tyto blogy jsou muslimští blogeři žádaní novinamy Die Welt, Die Zeit, Hamburger Abendblatt nebo švýcarskými Neue Zürcher Zeitung o dodání článků a komentářů k různým tématům a událostem. Tímto dělají noviny blogům veřejnou reklamu, blogy navštíví více členářů a jako kruhem se plní cíl blogerů – oslovovat nemuslimské Německo.

Zdroje

http://ceskapozice.lidovky.cz/nemecky-islam-nebo-islamske-nemecko-d6w-/forum.aspx?c=A120820_105207_pozice_75456
http://mcs.sagepub.com/content/35/8/926
http://muslimove.cz/migrace-muslimu-do-evropske-unie-pohledem-statistik/
http://tvn.sagepub.com/content/15/4/305
http://www.dw.de/study-finds-non-german-muslims-more-reluctant-to-integrate/a-15777049
http://www.europeum.org/cz/integrace/34-integrace--12/821-muslimove-v-dnesni-evrope
http://www.merrill.umd.edu/deadline/index.php/2014/05/16/eckert/
http://www.merrill.umd.edu/directory/kalyani-chadha
http://www.muslimkarneval.de/
http://www.scribd.com/doc/197002598/Eckert-Muslim-Bloggers
http://www.spiegel.de/politik/deutschland/integrationsthesen-umstrittenes-buch-macht-sarrazin-zum-multimillionaer-a-735182.html
http://www.tatsachen-ueber-deutschland.de/cz/spoleenost/main-content-08/migrace-a-integrace.html
http://zabrodsky.wordpress.com/referaty/migrace-muslimu-do-evropy/

[6] Vystěhovalci z Německa žili po několik generacích v republikách bývalého Sovětského svazu, vRumunsku a Polsku dostali možnost k re-patriaci po válce a následně po pádu komunistického režimu.
[9] Citovaný 28 letý bloger: http://mcs.sagepub.com/content/35/8/926 Strana 11
[11] Citována 24 letá blogerka: http://mcs.sagepub.com/content/35/8/926 Strana 9
[12] Citovaný 29 letý bloger: http://mcs.sagepub.com/content/35/8/926 Strana 12
[13] Citována 24 letá blogerka: http://mcs.sagepub.com/content/35/8/926 Strana 9
Posted by at No comments:
Subscribe to: Posts (Atom)