Největší německou minoritou jsou muslimové, kteří jsou vyloučeni z masových
médií a vlastně i většinové společnosti jako takové. Muslimové nedostávali
prostor ve sdělovacích prostředcích, uchýlili se do světa internetu a blogů.
Zprvu byly blogy psané německými muslimy čteny a sledovány pouze muslimy, ale
vytrvalá práce přinesla své ovoce jak v podobě pozornosti ostatních Němců,
tak i v podobě zájmu médií a uvolnění veřejného prostoru i této
minoritě.
Článek vychází ze studie probíhající na jaře 2012, která se zaměřila na 60
blogů, které byly většinou psané jedním autorem, 28 autorů (ženy mírně
převažovaly) souhlasilo autorkám výzkumu poskytnout přibližně hodinový rozhovor
přes Skype převážně o svých motivacích založit si blog, o jejich hlavních
tématech a o spolupráci v rámci blogerské komunity.
Většina autorů byli Turci, což odpovídá faktu, že v rámci muslimské menšiny
jsou Turci absolutní většina, zajímavé je, že čtyři autoři byli etničtí Němci,
kteří konvertovali k islámu.
Článek vychází ze studie autorů Stine Eckert a Kalyani
Chadha „Muslim bloggers in Germany: an emerging counterpublic“, který
vyšel 5.11.2013 v Media, Culture, Society[1].
Stine Eckert[2] je
rodilá Němka, která po dokončení American Studies na Univerzitě Leipzig
pokračovala se studiem žurnalistiky na Ohio University, nyní žije, studuje
a pracuje v USA na University of Maryland, kde 15.5.2014 obhájila svou
disertační práci na téma“ Rooms of Their Own: Women’s
Voices Online about Women’s, Family and Maternal Politics in Four Western
Democracies“.
Kalyani Chadha[3] se
zaměřuje na globalizaci médií, aplikaci technologií nových médií do
mezinárodního mediálníhokontextu, zvláštní důraz věnuje Indii. Je častým
přednášejícím na konferencích o úloze médií, je spoluzakladatelem
„Journalist interactive konference“ a vede na University of Maryland studijní
program Media, Self and Society.
Migrace muslimů do Německa
Muslimové přicházeli do Německa
v několika vlnách, první „Gastarbeiteři“ přišli krátce po válce,
v 50. letech, kdy výrazně pomohli s novou výstavbou válkou
zdevastovaného Německa. Původně se očekávalo, že se po ukončení „sezónních
prací“ dělníci vrátí do své domoviny, většina dělníků z bývalé Jugoslávie
domů skutečně odešla, většina Turků se k návratu stále neměla, až získala
na počátku 70. let povolení k trvalému pobytu.
Novou vlnu migrace spustilahospodářská krize vyvolaná arabsko-izraelským
konfliktem (říjen 1973) a následný nárůst cen ropy. Humanitární organizace
dovolily spojování rodin, takže muže do Německa postupně následovaly ženy
s dětmi, později rodiče a širší rodiny. Znovu stmelené rodiny hledaly
lacinější bydlení, které by umožňovalo bydlet pospolu, v této době se
objevují v německých městech celá sídliště se silným podílem německého
obyvatelstva, která leckdy připomínají ghetta.
„Spojením rodin se islám zřetelně
zviditelnil. Rodiny začaly dbát na dodržování muslimských zvyků ve stravování a
v oblečení, zvláště žen, rozšířily se muslimské kavárny, restaurace a řeznictví
s islámsky čistou nabídkou (halál).“[4]
Další zlom nastal v 90. letech, kdy získali politický azyl utečenci
z kurdských oblastí v Iráku, Turecku, Iránu nebo Afghánistánu.
Poslední vlnu v migraci z arabských zemí do Evropy vyvolaly demonstrace
označované jako Arabské jaro, obyvatelstvo masivně směřovalo spíše do
sousedních arabských států než do Evropy. Francie, Itálie, Španělsko a Německo
byly vystaveny ale přísunu nových imigrantů také, hlavně proto, že se utečenci
stěhovali ke svým rodinám již obývajícím Evropu. „Došlo ale také k nárůstu nelegální migrace a žadatelů o
azyl. V roce 2011 narostl počet imigrantů z Tuniska o 92,5 %, z Libye
o 76 % a ze Sýrie o 50 %. (v celé Evropě, ne jenom v
Německu)“[5]
Na konci 90. let se ve společnosti objevilo silné napětí, způsobené počtem muslimů
v zemi, které otevřelo politické debaty snažící se najít kompromis mezi
vybudováním „multikulturní německé společnosti“ a nutností vyřešit „problém
s cizinci“ jinak než vyhoštěním osob do jejich rodných zemí. Navíc zobrazování
muslimů v německých masových médiích pouze v kontextu násilí a
jinakosti podporuje a podněcuje separaci obou skupin.
„Asi 8 milionů obyvatel dnešního Německa jsou cizinci, 4 miliony tvoří přistěhovalci
německého původu[6].
Po vystěhovalcích představují přistěhovalci z Turecka (2,5 milionu)
nejpočetnější skupinu, dalších 1,5 milionu pochází z bývalé Jugoslávie nebo
jejích nástupnických států. Počet muslimů žijících v Německu se odhaduje
na 4 miliony.“[7]
Počet muslimů v EU se odhaduje ke 13 milionům, číslo je bohužel hodně
orientační, protože náboženské vyznání zachycují pouze švýcarské národní
statistiky. Údaje jsou tedy založeny na odhadech dle země původu přistěhovalců,
které nepočítají s muslimy, kteří od islámu upustili a stejně tak nejsou
započítání evropští konvertité k islámu.
V Německu se cesta k integraci muslimů jeví v Evropě jako nejkomplikovanější,
protože na islám je nahlíženo jako na cizí a nežádoucí prvek, místní muslimská
komunita je zde také nejhomogennější v Evropě, cítí se být spojeni spíše
se svou etnickou identitou než se zemí, kde žijí.
„In recent
years, the 4 million strong Muslim community, which constitutes Germany’s
largest minority, has been routinely stigmatized in media representations and
excluded from the mainstream public sphere, with little opportunity to speak
for itself in mainstream media.“[8]
Zrod blogu
“A majority of non-Muslims in Germany haven’t
really had any contact with Muslims except at a kebab shop. Many opine
that they know Muslims but their knowledge is based on the media.“[9]
Pokud se německá média o muslimech zmiňují v nenásilném a nenáboženském
kontextu, stále jsou popisování jako “paralelní společnost” a ne jako
“spoluobyvatelé”, a připomínají se jejich odlišnosti jako mnohoženství, ženské
šátky a mužské turbany. Ačkoli jsou muslimové stále vyobrazovaní jako
imigranti, vyrostla v Německu již druhá a dokonce třetí generace německých
muslimů, kteří se cítí být součástí většinové společnosti a ti právě hledají
způsoby jak být vidět a slyšet jako plnohodnotní občané.
Druhá a třetí generace muslimů, která se v Německu již cítí být doma
se nesmířila s útlakem médii a se zkreslování jejich obrazu pro oči
veřejnosti, vysoký počet z nich aktivně hledala způsoby jak nechat slyšet
své slovo, jak si vybírat témata sami nezávisle na vnucování médii, kde se
mohou pouze bránit, obhajovat a vysvětlovat jak svou víru, tak své zvyky,
postoje a názory.
Blogeři se téměř bez výjimky shodují na tom, že problémy mezi dvěma etniky
způsobuje absentující komunikace mezi nimi. Muslimové žijí v izolovaných
enklávách, až na školní lavice se skupiny nesetkávají, neexistuje dialog, a jak
známo, neznalost jde ruku v ruce se strachem. Blog se jeví jako výborná
forma, jak dialog nenásilně začít.
První blogy se začaly objevovat bezprostředně po 11. 9. 2011 a celosvětově
narůstajícím strachu z islámu a zjištění, že hamburská buňka Al-Kajdy
hrála v útoku klíčovou roli. Dalším impulzem bylo publikování „šokující
studie“ v novinách Bild (2012), která dokládala, že se až 25 % mladých muslimů
odmítá integrovat do většinové společnosti, odmítá západní hodnoty a hlásí se
k radikálnímu islámu. Xenofogní atmosféru této doby utvrzovala velmi
populární kniha politika Thila Sarrazina Germany Abolishes Itself vydaná v roce 2010 hlásající kritizující
selhání německé imigrační politiky a následnou ztrátu národní identity.
Sarrazina kritizuje podřizování se početným muslimům, kteří jsou méně
inteligentní, neochotní a neadaptibilní na úkor německých hodnot.[10]
Muslimové nedostali prostor se k věci vyjádřit a nechtěli pouze pasivně
sledovat narůstající nevraživost vůči nim ve společnosti.
Podobnou zkušenost svět již zažil po 11. 9. 2011, když americká média začala
zobrazovat všechny Araby jako teroristy a tím podporovala Bushovy razantní
kroky na poli bezpečnosti. V reakci na tento mediální útok se v USA
vyprofilovala arabsko-americká média, aby mohla udržovat rovnováhu, aby
neradikální muslimové mohli promluvit sami za sebe, aby mohli odsoudit teroristický
čin i ze svého pohledu běžného muslima a hlavně aby vyvážili informovanost.
Muslimové v německých médiích
Blogy se ukázaly být jako příhodná platforma, kde se tito “proroci” mohou ukázat
většinové společnosti v jiném světle. Mohou zde zaujímat vlastní stanoviska,
stávají se sami tvůrci mediálního diskurzu a přestávají být zkreslovanými “ony”,
stávají se identifikátorem komunity, mohou nabízet otázky k diskuzi, stále se ale
často stávají “advokáty islámu”, většinou ne z vlastní vůle, ale při
obhajování svých stanovisek v komentářích pod příspěvky.
“People have started creating their
own media, linking to each other, reading each other’s articles, leading to a
self-confident community.”[11]
Blog vytváří totiž nový druh veřejného prostoru,
který nahrazuje literární kavárny století minulého nebo náměstí s řečníky
starého Řecka. Tento prostor ukazuje skutečné
obavy, stesky, zájmy a potřeby německých muslimů – zájmy z vnitřku komunity,
ne zájmy Německa směrované ke komunitě.
Přesto,
že se žádný s dotazovaných blogerů primárně nesoustředí na politická témata,
když cítí jistý dluh masových médií, ozvou se všichni jedním hlasem: “When an Egyptian woman scientist working in
Germany was killed in a courtroom there was an outcry. Every Muslim blog wrote
about it. They were all mad about it. Because politicians didn’t talk about it,
the topic of hostility towards Islam was sought to be covered up and media did
not report on it.”[12]
Je bezesporu vyčerpávající se neustále obhajovat a reagovat na vnucená
témata, ale blogeři si uvědomují, že až klidné prostředí umožní formulovat
vlastní témata bez vnějšího vlivu společnosti a médií, a trpělivě se přibližují
své vizi budoucnosti Německa.
Někteří
blogeři se sebeidentifikují jako Němci, jiní jako Arabové, jiní se cítí být
Němcem i Muslimem současně, všichni shodně nechtějí být řazeni ke
stereopytu muslimského blogera, nemyslí si, že jsou enklávou blogerů, každý z
nich obhajuje své individuální pohnutky a svá jedinečná témata. Po zběžném
zkoumání je zřejmé, že každý téma naplňuje jinak, ale všichni mají téma jedno a
stejné – snaží se definovat a najít si své místo místo ve společnosti, která je
k nim v lepším případě pouze lhostejná.
Náměty jejich článků jsou široké
– od osobní zkušenosti s diskriminací či konfliktem žití ve dvou kulturách, o
osobním uchopení svého muslimství, přes diskriminac v celé šíři, filosofii,
současné politické a společenské aféry (jak německé tak odehrávající se v
jejich domovinách), po lidská práva jako taková. Všichni jsou jedineční autoři
s jedinečnými tématy, ale všichni jsou vychování ve stejné víře a ve stejné
mytologii pohádek a dětských příběhů, všichni jsou vystavováni podobným
problémům a všichni mají jeden cíl, tím je dán jejich zájem o podobná témata.
Splněné sny?
Avšak
to hlavní téma je budovat a identifikovat komunitu svým blogem. Snaží se ukázat
muslimy jako jednotlivce se zájmem o politiku, společnost, kulturu, ne jako
masu náboženských fanatiků. Výjimkou z toho diskurzu je skupina Salafi Muslim Bloggers, která je silně a
čistě teologicky orientovaná. Skupina je dobře organizovaná, vystupuje jako
jednen celek s různými mluvčími, soustředí se na své souvěrce a ne majoritní
společnost, podněcují diskuze o náboženských otázkách.
Blogeři
se vzájemně sledují bez výjimky shodují,
že blogy spojily prostor, kde se vyskytovali skuteční izolovaní jednotlivci a
vytvořili jednotlivce neizolované, propojené v názorové komunitě. Silným
motivátorem všech blogerů bylo spojit v očích veřejnosti muslimy i s jinými
tématy než jenom s “Ehrenmorde” a “Kopftuchstreit” a dokázat, že životní
prostory nemuslimských a muslimských Němců si nejsou tak vzdálené, jak jsou prezentovány.
“There is a general need to express
ourselves, because we don’t feel represented by the mainstream.”[13]
Úspěšnou odpovědí na tyto blogy
jsou muslimští blogeři žádaní novinamy Die
Welt, Die Zeit, Hamburger Abendblatt nebo švýcarskými Neue Zürcher Zeitung o dodání článků a
komentářů k různým tématům a událostem. Tímto dělají noviny blogům veřejnou
reklamu, blogy navštíví více členářů a jako kruhem se plní cíl blogerů –
oslovovat nemuslimské Německo.
Zdroje
[2] Další informace na: http://www.merrill.umd.edu/deadline/index.php/2014/05/16/eckert/
[3] Další informace na: http://www.merrill.umd.edu/directory/kalyani-chadha
[6] Vystěhovalci z Německa žili po několik generacích
v republikách bývalého Sovětského svazu, vRumunsku a Polsku dostali možnost k
re-patriaci po válce a následně po pádu komunistického režimu.
No comments:
Post a Comment