Jedním
z prvních „nových videoklipů“, který udal směr tohoto žánru byl videoklip
skupiny OK Go k songu Here It Goes
Again. Video vypadá, že je prací amatérů, kteří se pravděpodobně někde doma
ve sklepě u jednoho z aktérů videa bavili s běžeckými pásy a výsledek
celodenní zábavy natočili na video a nahráli na internet. Právě tento dojem, že
je video rychlé a levné a tudíž každému přístupné je asi nejvýraznější devizou
těchto internetových hitů. Diváci video napodobují, upravují,
rozvíjejí, předělávají a následně ho opět pouštějí do internetového oběhu. Tato
situace by nebyla pochopitelně umožněna bez rozvoje internetu, bez vzniku
serverů typu YouTube, bez přístupnosti poloprofesionálního nahrávacího a
natáčecího vybavení široké veřejnosti. Není to tak dávno, kdy videoklip stály i
miliony dolarů, dnes jsou mnohá videa prakticky zadarmo, protože lepší
SmartPhone natáčí videa ve vyšší kvalitě než byla vytvářena v počátcích
filmu profesionální zařízením.
Článek vychází ze studie Maury Edmont „Here We Go Again:
Music Videos after YouTube“, který byl původně publikován 27.11.2014 a v dubnu 2014 vyšel pozměněný také
v Television & New Media[1].
Maura Edmond současně přednáší na australských School of
Culture and Communcation a na The University of Melbourne, zkoumá, jak komunita
užívá digitální média ke svému definování se, a píše knihu o pomíjivosti
hudebních videí a zábavné kultury.
Video
Here It Goes Again (2006) nebylo prvním počinem americké skupiny OK Go, ta již
o rok dřív vytvořila klip A Million Ways
s podtitulem In the back yard
dancing, tento klip udává směr jejich dalších videí – precizně secvičená
choreografie tanečního ražení natáčená na jeden záběr: https://www.youtube.com/watch?v=M1_CLW-NNwc
Bylo to ale až video k písni Here It Goes Again, které si získalo
ohromnou popularitu, jenom za první týden po zveřejnění bylo shlédnuto více než
milionkrát, kapela své číslo zopakovala živě na předávání MTV Video Music
Awards v roce 2006, ve stejném roce za něj OK Go získali ocenění Video
Award za kreativní přístup. https://www.youtube.com/watch?v=dTAAsCNK7RA
Video dalo vzniknout mnohým remakům,
animacím, parodiím, bylo opakovaně předváděno na recitálech středních a
uměleckých škol nebo soutěží talentů, popularitu videa bezesporu potvrzuje
i to, že se objevilo i v oblíbeném seriálu The Simpsons v listopadu 2007 https://www.youtube.com/watch?v=q-XlkINX9C0
Klip Here It Goes Again je důležitým hybným
momentem v přístupu k vytváření hudebních videoklipů ze dvou důvodů,
za prvé se přirozeným domovem videoklipů stal nově internet a éra televizních
pořadů založených na count-down
pořadech s videoklipy se staly otázkou minulosti. Za druhé se změnilo ekonomické
využití videoklipů – ukázalo se, že není potřeba vytvářet drahé projekty, které
jsou ve své jednotlivost ztrátové, videa, jejichž výrobní náklady čítají pár
dolarů a jejichž popularita je větší se ukazují jako nový jev, který je potřeba
nějak ekonomicky uchopit a získat z něj výnos.
První videa již
ve 20. letech 20. století zaznamenávala různá hudební vystoupení, tyto nahrávky
se dále promítaly a používaly jak k reprezentativním a reklamním účelům,
tak k účelům soukromým pochopitelně. Ovšem prvním videoklipem, jak ho
chápeme je dnes, je tzv. televizní písnička z roku 1958 Ireny Kačírkové a
Josefa Beka Dáme si do bytu
režírované Ladislavem Rychmanem https://www.youtube.com/watch?v=lpmAUVchBeg
Ve stejné době
bylo pro francouzskou hudební scénu poměrně typické, že umělci doprovází svá
hudební vystoupení krátkými filmy, na kterých se často podíleli výtvarní umělci
své doby (např. Serge Gainsbourg a jeho půlhodinový hudební film Historie De Melody Nelson spoluvytvářel
surrealistický malíř a sochař Max Ernst). Novinkou, kterou předvedla
v roce 1961 Manny Pittson bylo synchronizování audio-stopy a několika
video-stop do jednoho celku. The Beatles roku 1964 vydávají černobílý klip
k písni A Hard Day´s Night
režírovaný Richardem Lesterem https://www.youtube.com/watch?v=70QfHtKdh_0 , o rok později přidávají
barevný klip Help! https://www.youtube.com/watch?v=lY3V6ZAb_A0 a přibližně od této doby můžeme mluvit o rozrůstajícím se průmyslu
videoklipů.
Videa od 50. do
70. let byla financována a produkovány nahrávajícími společnostmi k různým
specifickým reklamním účelům. Často byly klipy promítány přímo v barech,
na diskotékách nebo i v nočních klubech. Nebylo výjimkou, že se
vytvářely krátké promo hudební filmy, které uváděly na trh nové album. Dnes již
legendárním je hudební film skupiny Pink Floyd
The Wall z roku 1979,
který diváka provádí labyrintem metafor, expresionistických obrazů a
stylizovaných zvuků.
Nejúspěšnější (a
jeden z prvních) videoklip distribuovaný na VHS byl Thriller
Michaela Jacksona (1983) https://www.youtube.com/watch?v=hG6oy46qKE4 Videoklipy této doby byly hotové uzavřené
umělecké celkyvytvářené skutečnými profesionály svého oboru, natáčené
profesionálními režiséry, hrané skutečnými herci a tanečníky. Videoklipy byly
málokdy skutečně výdělečné, pravidelnou výjimkou byla bezpečně např. Madonna
nebo právě Michael Jackson. Formát videoklipů se s rozvojem technických
možností mohl přesunout ze studií na záznamy z koncertů, až
k natáčení a fanouškovským komparzem klidně rovnou v ulicích https://www.youtube.com/watch?v=QNJL6nfu__Q (1996)
Toto zapojení
fanoušků bylo velice populární a silně je na něm založena současná produkce
„moderních“ videí. Dojem videoklipu, který vznikl jaksi samovolně na studentské
párty je poměrně zárukou kvality, protože svou (zdánlivou) jednoduchostí vyzývá
k napodobování: https://www.youtube.com/watch?v=fLexgOxsZu0 Dalším fenomén, který pochopitelně není nový a originální, ale za to je
zaručeně funkční a zaručuje zájem diváků ,je parodie, ironie, nadsázka,
pojmenování tabuizovaných témat a jisté dehonestování zaběhlých pořádků,
pravidel a autorit: https://www.youtube.com/watch?v=PuQt9N4Dsok
VHS
kazety byly vystřídány rozšířeným hubebních televizí, „éra MTV“ se označuje za
„zlaté roky videoklipů“. Ovšem nejznámější MTV s nápadem na tento
televizní formát nepřišla jako první, již 1974 se na australské televizi
objevily pořady příznačně nazvané Countdown[2]
a Sounds[3],
pořady se rychle staly populárními a žánr videoklipů si obratem získal
pozornost a oblibu široké veřejnosti. Americké MTV předcházela Video Concert Hall [4]založená
1979, MTV ji následovala o dva roky později[5]
a 1985 spustila celodenní vysílání každý den v týdnu, což se symbolicky
datuje jako začátek tzv. zlaté éry videoklipů. Nejběžnějším formátem
jednotlivých pořadů byly systémy countdown[6],
do kterých diváci mohli zasahovat svým hlasováním a posouvat jednotlivé klipy
na vyšší příčky. MTV nebyla pochopitelně jediná hudební televize, můžeme
jmenovat například MuchMusic[7]
nebo Channel V[8], avšak
MTV jako první přinesla pouze videa po celý den, až MTV2 program rozšířila o
hudební diskuze, dokumenty, přenosy z koncertů a rozhovory se zpěváky. 1988
MTV spustila pořad Yo! MTV Raps a
široké laické veřejnosti představila a zpřístupnila hip hopovou hudbu, kterou
tím z okrajové záležitosti ghett a slumů „povýšila“ a populární hudbu,
která je jedna z nejvýdělečnější v dnešní době. V druhé polovině
90. let na hudebních televizích videa postupně ustupovala právě tomuto zprvu
doplňující programu a sama videa se pomalu začala přesouvat na internet, tento
přesun završilo právě období kolem roku 2006 a kapely OK Go.
Nové video – Liking, Sharing, Remaking
Na přelomu 90.
let a nového století se výrobní cena videoklipu rapidně propadala, dnes v éře
internetu a kanálů YouTube, MySpace nebo VEVO nám již milionové částky na
výrobu přijdou špatně srozumitelné. Nejdražší videa vůbec jsou Scream od Michaela a Janet Jacksonových https://www.youtube.com/watch?v=0P4A1K4lXDo z roku 1995 za 7 milionů dolarů, Bedtime
Story od Madonny https://www.youtube.com/watch?v=CSaFgAwnRSc také z roku 1995 za 5 milionů dolarů, obě videa jsou režírována
Markem Romanekem. Dalšími hvězdami žánru a doby byly například Walter Stern (https://www.youtube.com/watch?v=1lyu1KKwC74 ) nebo Chrus Cunningham. Tento vrchol „starého videoklipu“ je současně
úpadkem jednoho žánru a obdobím, kdy se již pomalu video přesouvá na internet
a mění svou podobu.
Roku
2005 vzniká webová stránka YouTube[9]
a zásadně mění pravidla hry. Diváci nejsou odkázáni na televizní stanice a
jejich nabídku hudby. Mohou si sami aktivně hledat, co chtějí slyšet a vidět,
mohou jednotlivá videa přeskakovat, opakovat, zastavovat, pouštět pouze jejich
části, vytvářet si konkrétní playlisty a do nich zařazovat jak videa soukromá,
tak třeba i parodie na videoklipy známých hvězd; videa si přátelé posílají a
doporučují navzájem a pro kapely přestává být důležité „kdo je číslo jedna v hitparádě“,
ale „kdo má kolik zhlédnutí“. Vedle hudebních videí se na těchto nových
kanálech objevují i skeče, amatérská videa počítačových nadšenců, krátké
animace. Nejlépe na tuto novou platformu reagují OK Go, když 2005 vydávají
klip A Million Ways a o rok později
tolik populární Here It Goes Again. V roce
2009 kapela 30 Seconds to Mars pouští na internet video Kings and Queens https://www.youtube.com/watch?v=hTMrlHHVx8A , které hned v prvním dni pokořuje hranici milionu zhlédnutí a je tím
jasně potvrzené, že hudební televize si musí najít jiné zaměření než pasivní
předkládání videoklipů. Můžeme na tomto příkladu vidět, že se v dnešní
době stále ještě dělají „drahé tradiční“ videoklipy, rozdíl není pochopitelně
ve výrobních nákladech, ale právě ve způsobu přístupnosti, prezentace a způsobu
jakým jsou videoklipy financovány. OK Go jako první pochopili, že video, které
se zdánlivě nezaplatí, je lepší reklama pro jejich hudbu než byla dříve
k dispozici – síť fanoušků videoklipu se stává sama o sobě levnou
distribuční sítí.
Akademická
obec popisovala videoklipy 80. a 90. let jako „fragmentální“ a také je pro tuto
vlastnost kritizovala, zdůrazňovala nelogické propojení vizuálního obsahu (často
s erotickým nádechem) se zvukovou stopou. Obecně přijímanému názoru se
postavil John Fiske v roce 1986, když videa popsal jako „polysémická“,
vyčetl akademikům, že očekávají singulární význam od mnohovrstevného hudebního
videa, naopak zdůraznil interpretační otevřenost takovýchto děl. Nová média
tuto polysémičnost ještě rozšiřují, jednotlivé předělávky či parodie si
z videí berou ten konkrétní význam, který zaujal konkrétního fanouška, tím
vzniká na jednom původním videu závislá síť videí dílčí, které jednotlivé
rodiny rozvíjí, potvrzují, negují a posouvají dál – přesně v souladu
postmoderních principů dnešní doby. Na druhou stranu se videa uklidňují,
nepoužívají tolik střihů a skoků v obrazech, jsou koherentnější a lineární
a vlastně upouštějí od své fragmentálnosti.
Hranice mezi
amatérem a profesionálem se ztenčuje, videa se stávají dialogem mezi umělcem a
publikem. Úspěšná videa dneška označujeme za „virální videa“ a jejich úspěšnost
se může měřit i podle počtu předělávek. Pochopitelně nalézáme mnoho úspěšných
videí ze „staré éry“, které mají silný, a mnohdy zatím nevyužijí, „virální
potenciál“. Dnes jsou úspěšná videa, která dodržují základní jednoduchá
pravidla (levná produkce, statická kamera, jeden záběr, zesměšňující
choreografie) a přidávají něco nového, neotřelého, co „chytne a nepustí“,
bohužel je těžké odhadnout, který nápad se uchytí. OK Go změnili estetiku
dneška, a představili koncept nových videí, která se šíří jako ta stará kdysi
na VHS, můžeme tedy očekávat, že dnešní videa teprve očekává jejich vrchol,
jaký si jejich předchůdci zažili na začátku 90. let.
[2] Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Countdown_(Australian_TV_series)
[24.4.2014]
[6] Countdown (ABC, 1974-87),
Video Hits (Channel 10, 1987-2011) v Austrálii; Top od the Pops ((BBC,
1964-2006) ve Velké Británii
[8] Dřív než se v České republice objevila MTV
Czech v roce 2009, znali jsme již
TV Óčko (od 2002), tak od už od roku 1992 ČT 1 nabízela svým divákům
hudební pořad Medúza a TV Nova od
1994 Eso.
No comments:
Post a Comment