Kuhnova vědecká revoluce a kolektivní inteligence: Aneb jedinec proti společnosti

Pojem kolektivní inteligence je velice známý. Jednoduše řečeno je založen na myšlence, že více hlav více ví. Jedná se tedy o jakýsi koncept, který tvrdí, že dáli se více hlav dohromady, dojdeme k lepšímu řešení, než kdybychom nad danou problematikou přemýšleli sami. Podle Wikipedie, která se prakticky celá zakládá na principu kolektivní inteligence, filozof Pierre Lévy tento pojem chápe jako „formu univerzálně distribuované inteligence, konstantně zdokonalované, koordinované v reálném čase a vyúsťující v efektivní využití schopností“.

Kolektivní inteligenci lze vidět dobře i praxi. Pokud vynecháme její online představitele jako je již zmiňovaná Wikipedie, nejrůznější blogy či stránky pro sdílení dokumentů, můžeme si ji jednoduše ukázat na příkladu nejzákladnější sociální skupiny, tedy rodiny. V prvních fázích života se učíme od našich rodičů, později se začínají i oni učit od nás a v konečném důsledku se vzděláváme všichni navzájem. Takto to probíhá i ve škole. Spolužáci velice brzy zjistí, kteří z nich jsou ti chytřejší a kteří naopak ne. Rychle si ujasní, s kým je pravděpodobnější souhlasit a s kým ne v případě, že vyučující položí dotaz. Znamená to však, že lidé, které si zafixujeme jako ty chytřejší, jsou neomylní?

Kolektivní inteligenci můžeme pozorovat i při nákupu v obchoďáku. Určitě si každý z Vás umí vybavit situaci, kdy se zastavíte u nějakého zboží, protože jej zkrátka potřebujete a než jej stačíte naložit do košíku, stojí okolo Vás další tři lidé, kteří zjišťují, jestli je daná věc ve slevě, či proč ji vlastně nakupujete. Jsou přesvědčeni o tom, že když něčeho berete více než dva kusy, musíte být evidentně informováni o něčem, co jim uniklo. Kolektivní inteligenci můžete efektivně využívat i v práci, je to snazší než projíždět Google a čekat co Vás napadne. Pokud se týče kreativity a nápadů, vždy je podle mého názoru efektivnější pracovat ve skupině.

Člověk ač tvor společenský, je však především individuum a měl by si stát za svým názorem. Pokud si neumíme obhájit vlastní názor, jak bychom pak mohli donutit, aby jej kolektiv přijal za vlastní? O této problematice na úrovni vědeckých revolucí pojednává dílo Thomase Kuhna Struktura vědeckých revolucí.

Pokud jste o tomto díle nikdy neslyšeli, doporučuji si jej přečíst, já osobně jej považuji za jedno z nejzákladnějších filozofických děl. Ukazuje nám jak přistupovat k historii té doby, že vše je v jistých dějinných okamžicích zasazeno do různých paradigmatů a s tímto musíme přistupovat i k rozdílnosti myšlení daných období.

Podle Thomase Kuhna je vědecký vývoj cyklický a má 4 fáze. V první z nich je ta, kdy takzvaná normální věda, tedy věda založená na dosud daných paradigmatech, bezproblémově funguje. V další z nich dochází k problému, to znamená, že se objevuje v praxi něco, co nelze na základě daných paradigmat vysvětlit. Pokud se tyto problémy nahromadí, dochází ke krizi vědy, která může vyústit v poslední fázi, což je revoluce. V této fázi dochází k přehodnocení paradigmat, tedy k přeformulování základů, na nichž ona normální věda stála. Mezi revolucí a novou fází znovu ustanovené normální vědy občas přichází předparadigmatické období, kdy mezi sebou soutěží jednotlivé školy, názory a teorie a ustanovují se nová, nezpochybnitelná paradigmata.

Tyto vědecké revoluce nebyly zpravidla ovlivněny takzvanou kolektivní inteligencí, avšak naopak. Kolektivní inteligence hrálo pro právě zažitou normální vědu, a lidé, kteří šli takzvaně proti proudu byli spíše samostatná individua. Mezi nejdůležitější objevitelé anomálie vědy můžeme řadit například Mikoláše Koperníka, který vyvrátil Ptolemáiúv geocentrismus nebo Alberta Einsteina, který nahradil svým učením fyziku Newtonovu. Neříkám, že tito myslitelé neměli kolem sebe vůbec nikoho, kdo by je v jejich názorech podporoval, či jim pomáhal. Všeobecně se však dá říci, že byli ve své době považováni prakticky za blázny, jelikož se odklonili od všeobecně příjimaného normálu, z něhož vchází dle mého názoru kolektivní inteligence. 

Člověk by se měl tedy možná zamyslet nad tím, jak kolektivní inteligenci brát. Samozřejmě říká se, že více hlav více ví, nicméně někdy je potřeba se zastavit a zamyslet se nad tím, o jaké hlavy se jedná. Někdy je potřeba si stát za svým názorem, ať se děje cokoliv. A i když nás informace na Wikipedii dokáží navést v mnoha případech správným směrem, je potřeba si je patřičně ověřit, nežli na nich založíme bakalářskou či diplomovou práci.

Kolektivní inteligence nám v mnoha případech dokáže věci usnadnit, dokáže však i situace zkomplikovat. Někdy natropí více trampot nežli užitku, proto je potřeba si uvědomit, že náš individuální názor na věc je zkrátka důležitý. Vždyť přeci, kdyby nebyli lidé jako Newton, Kryštof Kolumbus, zkrátka lidé, kteří si razili svou i přes kolektivní názor a udělali neskutečné objevy, našli něco nového, něco do té doby nemyslitelného. A pokud Vám přijdou tyto příklady vzdálené v minulosti, koukněte se například na Steava Jobse a jeho IPad, nebo Spielberga a jeho Transformery, a co by byla móda bez mafiánského stylu Dolce a Gabbana a Loubotinových červených podrážek?

Člověk by si měl tedy uvědomit, že i když jeho názor vystupuje z davu, nemusí to nutně znamenat, že je špatný. Být originální je v mnoha případech výhodou. Ano je to určitě pracnější nežli jednoduše souhlasit s ostatními, vyžaduje to vlastní iniciativu a zápal pro věc. Nicméně Vás to činí v daném oboru výjimečným.