Jak chudák synův spolužák k ostudě přišel, aneb sociální faux paux v realitě

Zdroj: www.vanguarddahlonega.com

Jsem nepřítelem Facebooku. Ve svém požehnaném věku se čtyřmi desítkami křížky dýchajícími mi na krk se už možná řadím ke generaci, která novinky nepřijímá tak lehce. Nebo spíš jsem zpátečnická v oblasti sdílení informací, přestože na oko působím jako silný extrovert, ráda si své nejtajnější věci nechávám pro sebe a na druhou stranu už se vidím, jak já, s věčně nasazenými růžovými brýlemi na očích, vidím všechny nové známé v tom nejlepším světle a odtajňuji jim v rámci sdílené komunikace záležitosti nejintimnějšího charakteru a později toho hořce lituji.

Nebo jak vykřikuji do světa, kdy a kam pojedu na dovolenou a pak mi je houby platné, že si v rámci ochrany před zloději nenechám letáky zaplnit poštovní schránku a pokaždé se maluji s cedulkou „nevhazovat reklamu“, abych ji vždy po dovolené pracně odlepovala a naštvaně sledovala, jak tam pokaždé přibývají nánosy lepidla a zbytky lepících papírků, protože jsem ve spěchu byla líná cedulku vytvořit na obyčejný papír a přelepit izolepou.

Ale zpět k Facebooku. Už to na mě zkoušela i jedna obchodní partnerka, která pořádá workshopy, jak zvýšit obchodní ruch prostřednictvím právě sociálních sítí. Jsem nezdolná. Facebook nemám, nechci a mít nebudu. Pravda, kolikrát mě při mé neutuchající zvědavosti láká zjistit o lidech v mém okolí různé informace… Nebo ani ne tak spíš informace, jako názory na různé problematiky. K mé spokojenosti však třeba politici mívají veřejné profily, a to mi zatím k ukojení mé zvědavosti stačilo.

Nicméně rána přišla, když jsem začala studovat vysokou školu. Tak nějak jsem si asi představovala, že když jde o kombinované studium a můj obor je určen zejména tiskovým mluvčím a PR pracovníkům ve veřejné sféře, že budeme skupinou mně přibližně stejně „mladých“ lidí. Chyba lávky. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že drtivé většině mých kolegů bych mohla dělat matku. Nic proti vám, milé kolegyně a kolegové, já vám převelice uctivě děkuji, že mi rozdíl nedáváte vyžrat a jestli na něj někdo poukazuje, pak rádoby vtipně já sama.

Jenže po prvním přednáškovém dni to začalo. Nepřítel Facebook se ke mně blížil mílovými kroky… Všichni věděli o všem, já nevěděla nic. Ještěže jsem se skamarádila s jednou kolegyní, která mi sdílené zprávy předávala. Ale po čase, kdy se jí telefon začal zahlcovat smskami z jednoho telefonního čísla, a protože já, když chci něco vědět, tak to chci hned, jí začaly být telefonní hovory v kteroukoliv denní dobu nepříjemné (Klárko, přiznej se, že až vlezlé?), už i ona mě začala odbývat (a nedivím se…) nenáviděnou větou: „Vždyť je to na fejsku…“

Začala jsem tedy přemýšlet, jak to udělat, abych dostála svému proklamovanému „Facebook nikdy mít nebudu“ a přitom neztratila kontakt se svými spolužáky. I napadlo mě, že požádám o spolupráci a pomoc mého tehdy patnáctiletého syna, který je hrdým majitelem facebookového profilu. Obdivuji ho. Málokterý adolescent by natolik důvěřoval své matce, že by jí dal své heslo. Nicméně můj zlatý Kuba, vědíc, že k technickým novinkám si držím uctivý odstup, mi heslo svěřil a přidal si na profil skupinu naší třídy. Nemusí litovat, nikdy jsem jeho důvěry nezneužila, pro ztrátu jakékoliv iluze o mládeži mi stačí, co letmo zahlédnu hlavní stránce. Po dalším netoužím pátrat. Spíš asi začnu trénovat, jak se na skupinu naší třídy dostat se zavázanýma očima, protože lidová tvořivost náctiletých už občas jde mimo mé chápání…

Zdroj: pcworld.com

Nicméně vyskakující okénko nového chatu přehlédnout nelze. A tak, když mi jednoho dne na obrazovce vyskočil dotaz: „Kubo, můžeš mi poslat test z matematiky?“, neřešila jsem morální hledisko faktu, že pánové úspěšně proplouvají matematikou zřejmě díky příkladné spolupráci celé třídy (vždyť já to vědět neměla – nebýt na Facebooku svého syna, tak to nevím) a jen jsem mu slušně odpověděla: „tady Kubova mamka, Kuba tu není a dlouho nebude,“ aby na něj nečekal a měl čas popídit se někde jinde. Nerada bych si vzala na svědomí, že bych měla byť sebemenší podíl na tom, že by se k zadání (možná i vypracování?) testu nedostal a rodičům způsobil zármutek předložením špatné nebo třeba až té nejhorší známky. 

 Tož od té doby spolužák mého syna věděl, že na jeho profilu občas bývám. Ostatně mu můj Kuba později i vysvětlil důvody. Mohl si tedy chlapec dát pozor… Já bych si ho asi dala, on však varování na mou zákeřnou přítomnost nedbal. Nebo na ni možná zapomněl.

O pouhých několik týdnů později, asi mladík trpí výpadky krátkodobé paměti (a vůbec ho nepodezřívám, že by to měl z nějakého zřejmě dobrého matroše), opět tak sedím a pročítám příspěvky na profilu třídy, letmým pohledem juknu na vyskočivší chat a v prvním momentě zalapám po dechu. Objeví se tam „Čus pi.o, seš tam?“ (v chatu se však slovo ukázalo v plné palbě, bez vytečkování písmena „č“). Nejprve můj mozek automaticky začal třídit, co jsem komu tak strašlivého provedla, že mě musí až tak zuřivě titulovat, než mi došlo, že to není zpráva určena mně, ale mému synovi. Prvotní šok mi pomohly překonat vzpomínky, jak si v nějakých osmnácti letech říkala naše generace. Nebylo to nic lichotivého, i když pravda, my jsme po většině zůstávali v říši zvířat. Hanlivé názvy pohlavních orgánů jsme si ponechávali v zásobě jako nejtvrdší kalibr pro případ totální nouze. Ale tak doba jde asi dál a bůh ví, co jednou (předesílám, že ne cíleně) objevím u mé dne osmileté dcery. I když si myslím, že patříme k těm slušnějším rodinám, občas z dětského pokoje slyším již i z jejích úst také nevybíravé výrazy. No, asi má dobrého učitele, svého bratra.

Když jsem se vzpamatovala, což netrvalo dlouho, usoudila jsem, že to chce bleskurychlou akci. Ctíc soukromí mého syna jsem si nedovolila odpovědět bez jeho vědomí a přes sms (byl ve škole, proč si to pánové neřekli mezi sebou a píšou si na Facebook? To už definitivně skončila doba vzrušujícího napětí přeposílání tajných vzkazů pod lavicí na papírku?) jsem ho požádala o svolení. Jeho humoristické založení a touha nezkazit žádnou legraci, byť jde o spiknutí s jeho matkou proti kamarádovi, mu nedovolilo mou prosbu odmítnout.

Tož jala jsem se odpovědi: „Ano, jsem, tady Kubova matka“. Matně si vzpomínám, že na jeho řádky jsem čekala s napětím hodně dlouho dobu. Asi váhal, zda je pro něj lepší se odmlčet, možná řešil s kamarády, co má dělat, zcela živě si umím představit, jak se můj syn bavil pohledem na jeho překvapenou, až zaraženou tvář. A to fakt nejsme z gruntu nějací naschválníčci. Budiž však mladému pánovi ke cti, že nakonec posbíral veškerou svou odvahu a statečně odpověděl. K mému potěšení v tu chvíli asi jedinou správnou: „Omlouvám se, myslel jsem, že je tam Kuba“.

Genialita naší komunikace nebyla ani tak v tom sprostém slovu, jako v tom, že lépe se trefit nemohl. Kdyby použil v pozdravu vůči mému synovi mužský ekvivalent nadávky, nepřišlo by mi to tak vtipné, jako když použil tuto variantu a seděla jsem u notebooku já.

Pro spolužáka však tímto epizodka neskončila. Mohla by, kdyby mě pánové nenaštvali. Asi o měsíc později u nás spal, protože syn slavil narozeniny a on by nemohl být dlouho na oslavě, neb je ubytovaný na internátu s pevně stanovenými pravidly. Ovšem to, že já netrvala na příchodů chlapců v hodinu, kdy internátní vychovatelé, si mladíci vyložili zcela volně – že mohou přijít, až jim přestane chutnat. Kromě toho, že je druhý den vyléčil desetikilometrový orientační běh (až takový trest jsem jim snad ani já nepřála, možná by jim ho nepřál ani chápající učitele tělesné výchovy, ale ten o jejich programu předchozího večera neměl ani ponětí), jsem si při ranním představování spolužáka vychutnala: „Dobrý den, já jsem Kubova mamka, ta pí.a z Facebooku“. Ale se smíchem. Přesto jsem zírala, jak někdo může změnit během pikosekundy barvu tváře hned o desítky odstínů do ruda. Ale je to slušný chlapec. Omlouval se, až jsem ho musela zarazit, že i o jejich slovní zásobě žádné iluze nedělám.