Prostředí nových médií: Jak dnešní televizní žurnalisté recyklují dřívější pracovní postupy?

Článek Reporting in the 'New Media' Environment: How Today's Television Journalists are Recycling Work Practices of the Past publikovaný v časopise Global Media Journal v roce 2009 se zaměřuje na televizní zpravodajství, konkrétně na praktikování pracovních postupů televizních žurnalistů v kontextu nových médií. Jak se nová média podepsala na práci reportérů? Museli si adaptovat nové pracovní praktiky, nebo recyklují praktiky televizních reportérů z dob minulých?

Autorkou článku je Australanka Barbara Alysen, která je docentkou žurnalistiky na University of Western v Sydney a také autorkou knihy The Electronic Reporter. Alysen je zároveň bývalou reportérkou a zpravodajkou ve veřejnoprávních i komerčních televizích a rozhlasech. Pracovala také na několika federálních volbách. Alysen je rovněž členkou skupiny Filmového a rozhlasového průmyslu, která radí NFSA (National Film and Sound Archive). V oblasti médií jde tedy o zkušenou autorku, jež má mnoho poznatků z dlouhodobé praxe, které může ve svém zkoumání zužitkovat. Text je psán odborným stylem.

Barbara Alysen se ve svém článku zaobírá otázkou, zda praktikování současné žurnalistiky[1] v kontextu nových mobilních platforem a nových médií obecně představuje ostrý rozchod s minulostí, nebo adaptaci již existujících praktik. Tato otázka zůstávala před začátkem bádání v rámci studií australské žurnalistiky nezodpovězena. Někteří analytici viděli v tehdejším zpravodajském prostředí nutnou revoluční změnu. Například v televizním zpravodajství vzniklo s nastoupením nových médií hned několik problémů. Vzrostla konkurence a online portály nastolily hned první verze příběhů. Na to museli televizní reportéři nějak reagovat, tudíž byli nuceni být více produktivní a mnohem víc své práce museli přesunout do „živého“ prostředí. Zároveň museli začít sbírat informace především na veřejnosti, v terénu, aby se nějak odlišili od klasických agenturních zpráv. Bylo potřeba, aby se divák v televizi dozvěděl něco nového, co ještě nezná z internetových portálů a sociálních sítí – to ostatně platí i u nás v České republice dodnes. Ovšem představa, že by žurnalistika procházela skutečně revolučním posunem v praxi, může být dle autorky způsobena především relativním nedostatkem historických analýz pracovních postupů v rámci australské žurnalistiky obecně. Zatímco některé postupy mohou ve skutečnosti představovat něco nového v souvislosti se změnami ve sdělovacích prostředcích, ostatní postupy jsou evoluční.

Autorka článku prozkoumala archivní výzkumy televizního zpravodajství od 50. let 20. století v Austrálii a poté předložila vlastní výzkum, jehož cílem bylo porovnat povahu práce dřívějších televizních reportérů a dnešních televizních reportérů v kontextu současné mobilní platformy a 24hodinového dodávání zpráv. Ukázalo se, že ve sdělovacích prostředcích byla „potřeba rychlosti zpráv“ úplně v každém období. V éře mobilní komunikace je několik vzájemně provázaných faktorů kombinováno k vytvoření měnícího se pracovního prostředí pro televizní novináře. Tyto faktory mohou být rozděleny do čtyř skupin, skládajících se z:

a)     výrobních technologií

b)    distribuce technologií

c)     ekonomických omezení

d)    měnící se chuti a očekávání publika

Mezi výrobní technologie, které změnily novinářskou praxi, můžeme zahrnout šíření satelitních a mikrovlnných spojů, mobilní telefony, schopnost dodávat text, video a audio do redakce prostřednictvím webu, uživatelsky přívětivé lehké videokamery či desktop na střih videa. To všechno změnilo novinářům práci a také jim ji to ulehčilo. Produkce zpráv je tak od tohoto výrobního pokroku snazší. Mezi dodací technologie patří počítače, mobilní telefony a další přenosné platformy. Jejich největší význam je, že tyto technologie nabízejí dodávku i 24 hodin denně a umožňují snadnější přístup.

Metodologie

Co se týče historického bádání nad vysíláním zpráv v Austrálii, autorka upozorňuje na to, že se musí začít s vědomím, že vědci mohou čerpat pouze to, co jim zůstává k dispozici. A v případě australského komerčního televizního zpravodajství je toho k dispozici do konce roku 1980 velmi málo. Jediný, kdo pokrývá celou historii televize, je NSFA (National Film and Sound Archive). Pět desetiletí zpravodajství bylo rozděleno do tří ročních úseků a pro každý z nich bylo vybráno několik položek. V každém úseku se zkoumaly prvky novinářské praxe spíše než samotný obsah. Zkoumané novinářské praktiky zahrnovaly produkční médium, délku příběhů a prvky v nich, včetně segmentů rozhovorů a zda reportérova otázka byla do reportáže zahrnuta, nebo byla vystřižena. Dále se zkoumala také poloha reportéra na kameře, okolní zvuk, grafika a text na obrazovce. Zmíněno bylo i zastoupení mužů a žen mezi reportéry, přechody mezi příběhy a také styl jazyka.

Změny a proměny ve zpravodajství

Televizní zprávy v Austrálii byly utvářeny čtyřmi různými dobami výrobní technologie, které ovlivnily styly zpráv a novinářských pracovních postupů. Tato období jsou následující:

a)     filmová éra od roku 1956 do přibližně 1977

b)    éra analogových videí od roku 1977 do poloviny roku 1990

c)     éra digitálních videokazet od poloviny roku 1990 do počátku roku 2000

d)    nelineární období od počátku roku 2000 a dále

Také mnoho dalších faktorů samozřejmě ovlivňovalo způsob, jakým novináři pracují. Jak jsme již zmínili výše, patří mezi ně další technologie, jako jsou dostupnost satelitního přenosu, tlaky na rozpočty redakce, zavedení lehkých poloprofesionálních fotoaparátů a editace desktop videa, stejně jako vlivy televizní konkurence a konkurence jiných médií, nejnověji sociálních médií. Na začátku televizního vysílání byli novináři součástí reportážního příběhu, ale byli „neviditelní“ (v reportáži zněl jen jejich hlas). Až od roku 1970 se reportáže začaly podobat těm dnešním. Jde v podstatě o „video balíčky“, ve kterých je nějaké vyprávění doplněno o dostupné obrázky a segmenty rozhovorů. Od 70. let se také uplatňuje role reportéra, který je najednou vidět.

Za padesát let fungování australských televizních zpráv se odehrála spousta změn. Metropolitní televizní novináři jsou stále mezi nejvíce privilegovanými reportéry, pokud jde o plat a prestiž. Nicméně povaha jejich práce a jejich postavení se mění. S nástupem nových médií musejí více času pracovat v prostředí, kde je velký stres – např. v přímém přenosu. A v nadcházejících letech se očekává, že převezmou více technických funkcí média – např. budou sami editovat videa s příběhy, které natočí.

Mnoho změn, ke kterým dochází ve zprávách, je způsobeno novými technologiemi a současnou obchodní situací. Přesto mají prvky „nových“ žurnalistických praktik v minulosti ozvěny. V mediálním prostředí, v němž někteří reportéři vytvářejí „blogy“ pro svou online stanici, je třeba připomenout, že v každém jiném mediálním prostředí a době byla novinářům dána svoboda vyjadřovat své názory. V době, kdy 24hodinové zpravodajství na internetu a interaktivní zpravodajské formáty dávají veřejnosti větší přísun zpráv, můžeme také připomenout, že tradiční televizní zprávy vždy daly veřejnosti mnohem větší dávku příběhů a působily na emoce a příjemce celkově víc než novinové články. A v době, kdy jsou peníze na zpravodajskou produkci vymačkány, je důležité připomenout, že se to stalo i dříve a že médium se přizpůsobilo a obnovilo.

Co se týče aplikace tohoto výzkumu na Českou republiku, v mnohém se jistě shoduje. Domníváme se, že tlak nových médií je obrovský, a tak je v televizním zpravodajství skutečně potřeba provázat zábavu se zpravodajstvím a využívat čím dál více tzv. infotainmentu. Této metody si již můžeme mnohdy všímat i u veřejnoprávní televize. Reportéři a televizní tvůrci si moc dobře uvědomují, že téměř vše, co v televizních zprávách divák uvidí, už během dne vysledoval na internetu. Proto musí být zprávy oživené a divák se z nich musí dozvědět něco navíc. Je nutné také zmínit fakt, že článek byl napsán v roce 2009 a od té doby technika opět hodně pokročila. Předpoklad autorky, že se v budoucnu budou reportéři více věnovat technickým funkcím, se u nás již v současné době naplnil. Např. nová funkce na facebooku umožňuje živé vysílání, které alespoň zatím velmi dobře funguje. Jelikož jde o novou aplikaci, kterou facebook propaguje, má takové živé vysílání obrovský dosah. Vysílat živě nyní může každý reportér, aniž by potřeboval kameramana. Stačí mu k tomu pouhý mobilní telefon. V dnešní době existují také mobilní newsroomy – pojízdné kamiony, které si kdekoli mohou vytvořit studio a vysílat. Nicméně i když se čím dál více obsahu přesouvá na internet, televizní zpravodajství stále dobře funguje a večerní zprávy stále otvírají prime time.

Zdroj: 

Alysen, B.: Reporting in the 'New Media' Environment: How Today's Television Journalists are Recycling Work Practices of the Past. IN: Global Media Journal: Australian Edition. 2009, Vol. 3 Issue 2, p1-12. 12p. 1 Chart.

---

[1] v roce 2009