Malý průvodce internetovým stalkováním

Potkali jsme zajímavého člověka. Zdál se nám být sympatický. Bylo to jenom kombinací bujaré atmosféry včerejšího večera a kolující láhve šampaňského, nebo by se nám zamlouvala i střízlivá verze dotyčné osoby? Kupodivu nám kromě opice za krkem uvízlo i jméno v hlavě. Takže rychle zasednout k internetu a jdeme si ho trochu proklepnout…

První zastávkou, která je zcela nasnadě, je facebook. Facebookový profil, kterým disponuje většina příslušníků generace do třiceti let, je sám o sobě jakousi demo verzí uživatele samého. Virtuální obraz, který si vytváříme, je samozřejmě do jisté míry produktem vědomého budování vlastní image. Záměrně předkládáme svým přátelům, popřípadě přátelům přátel nebo i široké veřejnosti pouze ty aspekty vlastního života, které chceme, aby byly viděny. Míra, do jaké přenášíme svůj reálný život do svého facebookového obrazu, se samozřejmě liší u každého z nás. Nicméně z facebookového profilu se dá mezi řádky vyčíst daleko víc než jen to, co sami vědomě sdílíme.

Zajímá nás, zda má objekt našeho zájmu přítele či přítelkyni? Někteří uživatelé nám usnadní pátrání a sdělí nám tuto informaci zcela explicitně jako jeden ze základních údajů o vlastní osobě. Pokud však tuto informaci nenalezneme na první dobrou, prozradí to bezesporu fotografie či vzájemné vzkazy na zdi. Jenže tím studnice informací o vztahu zdaleka nekončí. Společné fotografie publikuje vždy jen jeden z páru a druhého na nich označuje? Dost možná bude tím, kdo vztah původně inicioval. Oba z páru si v ten samý den smazali společnou úvodní fotku, jeden z nich ji vyměnil za obrázek velmi ponurých barev, sdílel melancholickou písničku z YouTube a ten druhý sdílel oduševnělý motivační citát? Asi hádka. Že by i rozchod? Další den fotografie kytice růží. Krize zažehnána.

Díky facebooku víme, že spolužák ze základní školy, který seděl na opačném konci třídy a sotva jsme si pamatovali jeho jméno, miluje Robbieho Williamse (chystá se na jeho koncert), že teta z Moravy pekla v neděli husu (sestřenice sdílela fotku z rodinného shromáždění) a že z bratrovy bývalé přítelkyně se stala veganka (neustále „lajkuje“ veganské recepty a sdílí články ochránců zvířat). Tím to ale stále nekončí. Facebook nás nechá utvořit si názor na to, jaký (a jestli vůbec) má který uživatel smysl pro humor – podle stylu, jakým píše popisky ke svým fotografiím.  Zjistíme, kdo se zajímá o dění ve světě (sdílí články zpravodajských médií), jaké má kdo politické smýšlení (sleduje každý krok Dominika Feriho) a komu přijde jako nejlepší možný program na páteční večer sledování roztomilých videí plných chlupatých zvířátek – zásobuje nás jimi v nepřetržitém proudu.

Pokud bychom měli zájem o detailnější okénko do života objektu našeho zájmu, volným krokem se můžeme z jeho facebookového profilu přesunout na profil instagramový. Instagram se svou povahou od facebooku liší především v tom, že se jedná o sociální síť výlučně obrazového charakteru. Jeho uživatelé tedy prostřednictvím svého virtuálního profilu přenášejí svůj reálný život do čtvercových (filtry hojně vylepšovaných) fotografií označkovaných tzv. hashtagy, tedy v podstatě klíčovými slovy. Instagram nám na každého uživatele „práskne“ detailnější informace o tom, co má rád, kam chodí, co během dne dělá, kde se stravuje… Je to v podstatě takové okénko do každodenního života daného uživatele, nebo lépe řečeno okénko do té verze života, kterou chce daná osoba prezentovat. Oproti facebooku nám však poskytne obvykle více „stalkovacího“ materiálu – většinou platí, že chceme-li vypustit fotku do virtuálního prostoru, nejdříve ji proženeme několika filtry a publikujeme prostřednictvím Instagramu. Pouze těm nejvydařenějším fotokouskům poté umožníme, aby byly obdivovány i dalším publikem, a to kliknutím na kouzelný příkaz „sdílet na facebooku“.

Jaké informace nám tedy o objektu našeho zájmu Instagram nabídne? Ze spousty hrnečků s nadýchanou bílou pěnou můžeme odvodit, že vstoupil do řad „kafanatiků“ – také propadl kultu kvalitní kávy (#ilovecoffee). Z loga na cukru položeném vedle hrnečku dokonce víme, kde si ji nejraději vychutnává (#placetobe). Kniha položená v pozadí nasvědčuje tomu, že bude pravděpodobně literárně vzdělaný. Nebo chce, aby si to o něm lidé mysleli (#knihomol).  Z fotografií víme, kdy (a jaké!) si koupil hodinky (#casnezastavis), jakou má rád značku oblečení (#pepejeansforever), jestli rád jezdí na kole nebo chodí po horách (krajinka se západem slunce minulý víkend – #naceste), že sestra měla včera narozeniny (společné selfie s kyticí - #rodinanadevse) a že v práci se toho navalilo zase příliš mnoho naráz (fotka monitoru v kanceláři uploadovaná v půl deváté večer - #hardworking). Pokud snad samotné obrázky nejsou dostatečně explicitní, všudypřítomné hashtagy nás nikdy nenechají na pochybách.

Poslední zmíněná fotka v nás vyvolá zvědavost, kde asi tak dotyčný může pracovat, když je tolik vytížený. Není nic jednoduššího než se zeptat LinkedInu – další sociální sítě, tentokráte však profesní. Do hledacího okénka stačí naťukat jméno, a pokud má na této síti profil, rázem víme nejen, jaká práce mu dává aktuálně tolik zabrat, ale máme celý jeho životopis jako na dlani. „Dobrá vysoká škola, a dokonce zvládal při posledním ročníku už pracovat na plný úvazek v prestižním korporátu, to musí mít obrovskou disciplínu. A hele, povýšili ho hned po škole, to asi dřel jako kůň.“ Anebo taky naopak. „Nějak dlouho dělal jenom brigády… Aha, hele, tady nějaká druhořadá agentura, no, tam moc dlouho teda nevydržel. Další společnost taky jenom půl roku… To asi nebude moc pracant.“

A kam nás kroky po stopách za poskládáním identity povedou dál? LinkedIn tvrdí, že dotyčná osoba má titul Mgr. Tak co se podívat, na jaké téma psala diplomovou práci a jak byla následně ohodnocena? A proč si třeba kousek rovnou nepřečíst a nezjistit, jakou má úroveň? Proč ne, všechno je k dispozici online.

A co když nám LinkedIn odmítne vydat dotyčnou osobu na milost? Že by neměla založený profil? Třeba podniká! O tom se můžeme přesvědčit hned. Online Živnostenský rejstřík nám poskytne požadovanou informaci na počkání – okamžitě se i dozvíme, jak se jmenuje firma, kterou vlastní. Chceme o firmě vědět víc? Kdy byla založena, jak je velká, kolik peněz do ní bylo vloženo? Žádný problém, Justice.cz shromažďuje podrobné informace o všech právních subjektech. A když už jsme v tom, můžeme si rovnou projít firemní webové stránky, ať to máme kompletní.

A to byla doposud ponechána stranou všemocná zbraň jménem Google. Co se tak může po zadání jména objevit? Účast na půlmaratonu včetně zaběhnutého času a umístění, příslušnost k nejrůznějším zájmovým skupinám, členství v asociacích, příspěvky publikované pod daným jménem a tak dále a tak dále. Zdá se, že sestavení obrazu libovolného člověka není nic náročného. Stačí přístup k internetu a trocha času a vynalézavosti… Přemýšlíme při přidávání příspěvků na svůj profil na sociální síti nad tím, kolik informací o sobě ostatním dobrovolně poskytujeme? Dá se tomu bránit? A chceme se tomu vůbec bránit? Jsou ještě lidé, kteří postrádají svůj virtuální obraz? Kteří na internetu neexistují? Kteří jsou absolutně nevystopovatelní? Těžko říct. S velkou pravděpodobností nás však Velký bratr všechny sleduje…