Centrální mozek lidstva: Něco na tom Facebooku je

Cože?!

Je to už pěkných pár let zpátky, ale tu situaci si vybavím s naprostou přesností i teď. Byla jsem v kině, a ještě než se začalo promítat, potkala jsem na chodbě u občerstvení jednu známou. Kdysi jsme se docela přátelily, protože naši partneři byli kolegové v zaměstnání. Dlouho jsem ji neviděla, takže jsem položila obligátní otázku, jak se jí daří. Vždycky hodně cestovala, takže mi vyprávěla, jaká místa po celém světě stihla za tu dobu, co jsme se neviděly, navštívit.

Konverzace plynula a stočila se k Facebooku. Něco jsem o něm už matně zaslechla, ale novinky v této oblasti šly mimo mě a absolutně mě nezajímaly. Na otázku, jestli už ho taky mám, jsem tedy popravdě odpověděla, že ne. Ona reagovala velmi udiveně a vyřkla pro mě naprosto šokující informaci. “To je naprosto super věc, představ si, že se tam o všech dozvíš úplně všechno a vůbec se s těma lidma nemusíš potkat! To je báječný!“ Zírala jsem na ni. Nechápala jsem to. Přeci, když mi na někom záleží, tak mě zajímá, jak se má, co dělá, kam se chystá, ale chci to slyšet naživo, zblízka, face to face. U kávy, sklenky vína nebo jen tak na procházce se psem. A kdo mě nezajímá, je mi jednoduše ukradený. Naprosto jsem její náhled na tento začínající a rozmáhající se fenomén vnitřně odsoudila a ji si zaškatulkovala jako povrchní osobu a navíc drbnu. A věděla jsem, že k tomuhle se já nikdy, ale nikdy nesnížím a nepropůjčím svoje soukromí na nějakou virtuální zeď (dnes již Timeline) v počítači. Na překonání dálek máme přece peer-to-peer program z Estonska, jsme online a můžeme se vidět a komunikovat.

První zaváhání, ale statečně se bráním

Čas plynul a já se těm ubožákům, kteří si kradou vlastní drahocenný čas tím, že sedí u počítače a komunikují se svými virtuálními „přáteli“, jen smála. Až jednoho dne mi má nová kolegyně, sedící naproti mně v kanceláři, začala vyprávět o své kamarádce, kterou jede navštívit do Londýna. Ztratila s ní už dávno kontakt a zkoušela ji všemožně přes další, společné přátele vyhledat. Marně. Našla ji nakonec samozřejmě velmi prostě - pomocí Facebooku.

Takhle jsem o tom spletenci kontaktů doposud nepřemýšlela, protože mě to, jak jsem už předeslala, nezajímalo. Při představě, že si na té síti někoho vyhledávám, jsem ale opět ochladla, protože neexistuje nikdo, na kom mi nějakým způsobem záleží, s kým bych nebyla odjakživa a doposud, jiným způsobem, v kontaktu. Na změnu názoru, že tedy Facebook má nějaký podstatnější význam, toto rozhodně nestačilo. Naštěstí jsem v tom nebyla sama. S přítelem jsme neustále odolávali tlaku okolí a odpovídali všem, proč nemáme už konečně ten Facebook, nadále a jednohlasně. Nevidíme v tom žádný hlubší smysl. Vystačíme si bez něj. Tečka.

Co všechno jsou uživatelé schopni zveřejnit?

Neuvěřitelné množství velmi soukromých a citlivých informací jsou schopni někteří facebookoví nadšenci o sobě prozradit i přes častá varování v médiích. Předem zveřejňovat, kam se chystají na dovolenou, není zrovna moc chytré. Při návratu je čeká překvapení v podobě vykradeného bytu nebo domu. Nebo sdílejí fotografie ze soukromých alb, ať vlastních nebo svých dětí. Naivita některých zainteresovaných je bezmezná. Výborně to vystihuje článek na serveru idnes.cz (1):

http://technet.idnes.cz/cesi-facebooku-nebezpecne-veri-falesne-krasavici-naletelo-60-procent-112-/sw_internet.aspx?c=A091117_171036_sw_internet_pka

Studentská interakce a výpomoc

Není to tak dávno, ale podlehla jsem Facebooku. V jistém slova smyslu, a to pouze proto, že mi opravdu nic jiného nezbylo. Bylo to překvapivě až magisterské kombinované studium na FSV UK, které mě donutilo si na té šílenosti vytvořit profil. Byla jsem donucena okolnostmi. Pokud chci udržovat kontakt se svými spolužáky, nelze to opravdu jinak. A to hned z několika důvodů. Pokud se vidíte třikrát za semestr, tak se moc nepoznáte, že? Ne, že by tak úplně vadil ten samotný fakt, ale ze studia plyne řada povinností, jsou určité termíny, do kdy musíte odevzdat seminární práce a také potřebujete sdílet společně studijní informace. Ale předně: součástí výuky jsou předměty, na které se odevzdává společný projekt menších skupin třeba o 5 lidech. A najednou začíná mít společenský fenomén Facebook smysl. Pěkný příklad kolektivní inteligence. Pierre Lévy chápe kolektivní inteligenci jako dovršení individuálního rozvoje jednotlivce. „Dáme hlavy dohromady“ prostě funguje. Rozdělíte si úkoly, každý vypracuje část. Nemusíte si zdlouhavě psát e-maily, posílat přílohy nebo skypovat. Jednoduše si všechno napostujete tady. Chodí sem opravdu všichni a dnes je přímo samozřejmost, že už každý otevírá Facebook prostřednictvím mobilního telefonu. I přesto je však milé, že když je společný projekt dokončen, jde se výsledek s pracovní skupinou pěkně oslavit do restaurace. A naživo! A protože se už „dobře známe“ zajdeme v rámci přednášek i na společný oběd. Pro tyto účely je Facebook opravdu skvělá komunikační platforma.

Skupiny, které toho hodně dokázaly

Za deset let od založení Facebooku Markem Zuckerbergem spojuje tato největší sociální síť již více než miliardu uživatelů (2). Odjakživa mám kladný vztah ke zvířatům, hlavně ke psům. Mít psa je životní styl, mnozí jistě chápou, Češi jsou ve světě známí jako národ pejskařů. Ale ne všichni čtyřnožci mají to štěstí a prožijí krásný život se svým pánem. Na Facebooku jsou však skupiny, které se přímo zabývají záchranou, dočasnou péčí a adopcí nechtěných, týraných a opuštěných psů (a ostatních zvířat).

Iniciativ na záchranu čistokrevných ras i kříženců v nouzi je spousta a všechny se snaží pomáhat, sdílet a šířit osvětu. Neopomenu zmínit jednu konkrétní skupinu, specializující se na záchranu francouzských buldočků a anglických buldoků, s níž mě spojuje osobní zkušenost. Občanské sdružení buldočí naděje (OSBN) bylo založeno teprve před Vánoci roku 2012 a za tuto krátkou dobu zařídilo adoptivní rodiny pro více než 70 psů (3). Slušný výsledek na jednu skupinu!

I ten největší odpůrce si nakonec něco pozitivního najde

Ano, v závěru se dostávám k pověstnému, nikdy neříkej nikdy. Podlehla jsem, přiznávám. Ale pouze ze tří prostých důvodů. Prvním důvodem je udržení kontaktu se spolužáky, druhým iniciativa pomoci na záchranu zvířat a nakonec kontakt s velmi úzkým okruhem opravdových přátel. Nic víc. A tak to taky zůstane.