Bohužel máme otevřeno

Plnit dvakrát v rozmezí několika let týž úkol může být někdy přínosné. Když jsem před více než třemi lety psala příspěvek pro Mediální proroky, věnovala jsem se open source myšlence, coby pozoruhodnému a do nebývalých rozměrů rozšířenému případu kolektivní inteligence (termín dle Lévy, Pierre, Collective Intelligence, in: Trend, David (ed.), Reading in Digital Culture, Blackwell, Malden 2001, pp. 253 – 258) a produsage (Bruns, Axel, The Art of Produsage: Distributed Creativity, in: Blogs, Wikipedia, Second Life and Beyond, Peter Lang, New York 2008, pp. 227 – 257.) Nyní mohu na dávno započatou úvahu navázat a s odkazem na již řečené vpadnout ihned "in medias res." Zaměřím se přitom na jeden významný rys současné open source komunity – na stále žádanější pocit bezpečí, který navozuje. Vzhledem k nedávným událostem, jež tímto pocitem závažným způsobem otřásly, pokusím se alespoň v náznacích ohledat hranice víry v bezpečnost vyplývající ze samé podstaty open source myšlenky.

Open source je krystalickou formou kolektivní inteligence a zračí se v něm principielně bezbřehý optimismus s vidinou zářných zítřků, k nimž vede cesta vydlážděná společnou dělnou prací a příslovím o dírách a syslech. Jedním z častých a přesvědčivých argumentů, kterým stoupenci otevřeného přístupu k informacím dokládají přednosti svého stanoviska, je principielní bezpečí, které open source skýtá: Do otevřeného zdrojového kódu, na jehož cizelování a prověřování se podílí špičkoví odborníci z celého světa, nelze ukrýt škodlivé příkazy, aniž by je záhy někdo neodhalil.

Nutno dodat, že tyto předpoklady jsou časté u kolektivní inteligence obecně. Spojení znalostí za účelem společné ochrany před číhajícím nebezpečím stojí za nejedním internetovým fórem a projektem. Pomocí nových médií a technologií se lidé často sdružují, aby se bránili těm aspektům postmoderní civilizace, které považují za hrozbu. Jedním příkladem za všechny budiž německý projekt CodeCheck. Do připraveného formuláře lze zadat složení rozličných výrobků, od elektroniky po potraviny, přičemž systém vyhodnotí, do jaké míry jsou škodlivé pro životní prostředí, ohrožující zdraví, ale i kolik uživatelů s nimi bylo spojeno. Na základě čárového kódu nebo klasického vyhledávání se pak každý další zájemce dozví parametry, které jej zajímají, o jejichž shromáždění a interpretaci se rovnou měrou postarala komunita a tvůrci projektu.

Vraťme se však k open source komunitě: Neochvějnost jejího ochranného valu tedy spočívá právě v kolektivní inteligenci, v nezištné spolupráci, jejíž plody mohou využít i ti, kteří se na projektu nijak nezasloužili, třeba i proto, že neměli znalosti, které by doň mohli vložit. Přiložit ruku k dílu lze také jinými prostředky, ať se jedná o finanční podporu nebo například sdílení nových verzí softwaru atd. Tento druh sdružování nelze na první pohled označit za kolektivní inteligenci, neboť k spojení sil dochází pouze na úrovni technologické. Podobně neprohlásíme za výstup kolektivní inteligence síť napadených počítačů spojených k DDoSovému  útoku. Potenciál sofistikovaně propojené výpočetní síly využívají různorodé projekty – od společného „louskání“ bitcoinových hashů v poolech po zpracovávání dat pro vědecké účely. I ti, kteří nemohou nabídnout přínos znalostí či schopností vlastního mozku, mohou se prostřednictvím svých strojů podílet na fascinujících výzkumech. Z nejznámějších projektů tohoto typu zmíním alespoň „odposlouchávání vesmíru“ SETI@home, Folding@home analyzující procesy skládání proteinů nebo hledání vysokých prvočísel GIMPS. Pro další odkazuji na následující stránku. Za všemi těmito projekty stojí omezený počet autorů celého systému, do něhož ostatní přispívají dobrovolnou, ale nesofistikovanou prací. Navzdory tomu, že z celého společenství spolupracujících pouze mizivá část vnesla do projektu onu „inteligenci,“ na výsledku mají svou zásluhu i oni „dělníčci“, kteří pouze poskytli své stroje. V případě hromadného těžení bitcoinů je výsledkem společný zisk a vzhledem k vytyčenému úkolu (tj. nalezení hashe) lze mluvit o jakési kolektivní umělé inteligenci, neboť cíl je dosažitelný pouze skrze schopnosti přístroje, nikoli člověka. Jeho role spočívá pouze v rozhodnutí, zda se do těžby zapojit.

U úkolů, jichž lze teoreticky dosíci i s jedním počítačem, ale každý další znamená zreálnění a přiblížení cíle, platí jednoduchá úměra „čím více, tím lépe.“ To byl právě případ zmíněných projektů spojujících výpočetní sílu, nikoli nutně mozky jejích vlastníků. Jednou z velmi palčivých otázek, která se týká i open source komunity, je nejistota, zda tatáž úměra platí i u klasických příkladů kolektivní inteligence. „Čím více“ v tomto případě neznamená jenom více autorů, případně specialistů, kteří jsou schopni obsah kontrolovat, ale i více obsahu, jemuž je oné kontroly třeba. Celá myšlenka open source stojí na předpokladu dostatečného zájmu ze strany odborníků, kteří mají schopnosti i síly dělit se o své zkušenosti. Přeroste-li ovšem objem sdílených informací únosnou mez, může nastat podobná situace jako v případě nedávné kauzy OpenSSL: 

Všeobecně užívaná kryptografická knihovna obsahovala zhruba dva roky chybu, která představuje zásadní ohrožení pro celé spektrum běžně využívaných služeb. Věc otřásla komunitou právě proto, že OpenSSL její členové využívali skutečně masově, a přesto chyba nebyla odhalena, snad přesněji řečeno opravena, fatálně dlouhou dobu. Jde tak o frapantní selhání kolektivní inteligence v jejím nejvlastnějším prostředí.

Autor: M. Junová