Pod pojmem kolektivní inteligence se se leckomu
vybaví leccos. Námětem sci-fi románu počínaje, přes naprogramované „mozky“
počítačových sítí, týmovou práci ve velkých firmách konče. My, postižení
studiem médií, si představíme „formu univerzálně distribuované
inteligence, konstantně zdokonalované, koordinované v reálném čase a vyúsťující
v efektivní využití schopností“,
tedy kolektivní inteligenci, jak ji pojímá filozof Pierre Lévy. Přeloženo do jazyka lidové slovesnosti – víc hlav víc
ví. A když se k tomu přidá ještě nějaká ta moderní informační technologie,
můžeme kooperovat kdykoli, odkudkoli a s kýmkoli a naše počínání bude
rychlejší, efektivnější, úspěšnější a více odolné konkurenci. Nebo ne? Pojďme
se podívat na příklad ze života.
„To se vygoogluje“
 |
| Parodie na tradiční výzvy zakladatele Wikipedie Jimmyho Walese |
Kolektivní
inteligence nemusí fungovat jen ve firmách, jak zmiňuje Lévy, ale i v do
jisté míry spontánních uskupeních na internetu, jako je Wikipedie, svět
blogerů, zájmové servery či sociální sítě. A zde se zastavme. Facebook. Kdo ho
nemá? Kdo ho aktivně nevyužívá a nezneužívá ve vlastní prospěch? Přiznejme si:
když potřebujeme něco rychle vědět, ať už je to místo a čas kamarádovy oslavy,
kniha, ze které se máme učit na zkoušku nebo datum letu prvního člověka do
vesmíru, kam jdeme jako první? A kam jsme šli před deseti lety? Tehdy možná
ještě do kabelky pro diář nebo do knihovny pro encyklopedii. Dnes je první
zastávkou internet. Tedy - kromě obligátní vševědoucí Wiki - právě Facebook. Když jsem onehdy seděla na
přednášce a horečně si zapisovala, kdy máme odevzdat jaké úkoly a kde sehnat
literaturu, všimla jsem si, že spolužák vedle si nepíše vůbec nic. „Co bych se
namáhal. Až to bude hořet, dozvím se to na Facebooku. Předpokládám, že se navíc
najde nějaký aktivista, který tam do pěti minut zadání vloží. Zbytek už se vygoogluje.“
dostalo se mi vysvětlení. Samozřejmě měl pravdu. A mě donutil k zamyšlení:
facebooková kolektivní inteligence bezpochyby nejednoho z nás zachránila
od jistého průšvihu; ale nepodporuje v nás zároveň pouhopouhou lenost,
sobecké přenechávání odpovědnosti „aktivistům“ a parazitování na jejich
produktivitě? Nebo opravdu funguje na principu „dnes pomůžeš ty, zítra zase
já“?
Pohled optimisty: sociální síť jako prostor pro brainstorming
Když jsme ve škole
dostali týmový úkol, prvním krokem bylo založení skupiny na Facebooku. Ta se
okamžitě stala jakousi virtuální kanceláří našeho projektu. Pomocí statusu
někdo nadhodil návrh, v komentářích jsme ho společně rozvíjeli. Přidávali
jsme odkazy, obrázky našich návrhů, společně upravovali prezentaci do konečné
podoby. Nebylo nutné domlouvat datum schůzky, každý mohl komunikovat tehdy, kdy
chtěl, všechny příspěvky byly pohromadě. Když si někdo nebyl jist, zeptal se
členů skupiny. Fungovalo to rychle a efektivně. Podobný model využíváme i
v běžném životě. Když jsem si kupovala kávovar, jako naprostému laikovi
v tomto „oboru“ mi nepřišlo přínosné procházet miliony internetových
recenzí. Zeptala jsem se pomocí statusu na Facebooku. Kromě pocitu větší
věrohodnosti odpovědí (radí mi přece moji přátelé) jsem navíc potřebné
informace získala neskonale rychleji. Množství odborných rad, odkazů a
doporučení bylo fascinující, stejně jako vedlejší produkt diskuse, a sice fakt,
že se diskutující začali hádat navzájem, co je pro mě lepší řešení.
Tyto dva příklady
mluví za vše. Pokud se na věc díváme s trochou pozitivistického nadšení,
je facebooková kolektivní inteligence něčím, co nám pomůže získat kvalitní a
efektivní řešení problému rychlou cestou, která je výhodná jak pro nás
(nemusíme se složitě pídit po informacích a selektovat je), tak pro naše
informátory (odpoví jen ti, kteří odpovědět chtějí a mnohdy získají i oni
zajímavou informaci jako bonus).
Pohled pesimisty: odnaučíme se samostatně vyhledávat informace?
Z předchozího
pohledu by se mohlo zdát, že se pohybujeme v jistém ideálním světě. Ale
vše ideální je buď výplodem naší fantazie, nebo je to ideální jen zdánlivě.
Třeba jako takovéto „ideální“ vyhledávání informací. Výše popsaný případ mého
spolužáka hovoří jasně: přestáváme vnímat skutečné informace, protože předem
víme, že bude snadné je dohledat. Stejně jako nemáme motivaci si pamatovat
historická data, protože je za pár vteřin najdeme na Wikipedii. Stejně jako se
nesnažíme při týmové práci, protože víme, že „támhleten aktivista to za
nás oddře“. Nespoléháme až příliš na to, že vedle mozku v naší hlavě máme
ještě jeden v naší kapse, ten placatý a hranatý, který je neustále
připojen k internetu? Neochuzujeme tím vlastně sami sebe? Nezakrní nám mozky?
 |
| Zeptat se lze na vše. Bohužel. |
Pohled realisty: nevyhazujme zápisníky!
Předchozí odstavec
představoval možná až příliš katastrofický scénář kolektivního zapomnění.
Nicméně spoléhat jen na ostatní také není nejlepším řešením pro život. Zeptat
se přátel na Facebooku, kde je v centru nejlepší kavárna, může být přínosné.
Některé informace – především ty odborné – je ale někdy lepší dohledat si
vlastnoručně v ověřených zdrojích. Wikipedie je obdivuhodný zdroj vědomostí
a čítankový příklad kolektivní inteligence, na druhou stranu i tam najdeme
někdy informace, které by nebylo úplně ideální napsat třeba do odborné práce, a
články, které jsou napsány poněkud chaoticky, jako třeba – trochu paradoxně – tento. Nikdy není od věci se ujistit u
odborníka, případně např. po jeho publikaci sáhnout rovnou a paradoxně
neztrácet čas „googlováním“ a ověřováním u známých. Ani v dnešním světě,
kdy každý má „ty internety“, a každý je zvyklý pracovat v týmu, bychom
neměli zapomenout na starý dobrý individualismus. Koneckonců, je to právě on,
který ve výsledku ke kolektivní inteligenci přispívá. Bez dílčích informací
jednotlivých členů by nikdy nemohla vzniknout. Zkusme si tedy zase někdy
poznamenat svoje eventy, meetingy, deadliny a životní
události do oldschoolových diářů.
Jednak tím budeme mít informace možná ještě rychleji po ruce než při spolehnutí
se na ostatní, jednak to budeme moci být zase jednou my, kdo informuje
některého z líných či zapomětlivých přátel na internetu. Shánějme
informace z různých zdrojů, ale také vlastní aktivitou pomáhejme těm,
kteří je hledají. A také si zkusme více z kolektivní inteligence přenést
do naší vlastní – více si pamatovat.
Nikdy totiž nevíte, kdy se vás někdo na něco nečekaně zeptá, a vy budete muset
zapojit pouze jeden z vašich mozků – ten v hlavě. Když nebudete
vědět, dotyčný si to nevyloží tak, že jste kolektivně inteligentní a
trochu líný, ale prostě hloupý.
____________________________
Autor: Karolína Hornová
Zdroje obrázků:
No comments:
Post a Comment