Saturday, April 19, 2014

Crisis Mapping: humanitární pomoc digitálního věku

Máme rok 2014 a nová média už nějakou dobu hýbou světem. Mluví se o nich a píše na každém kroku a ne vždy v pozitivním duchu. Pro určitou skupinu lidí představují výdobytek moderní civilizace, o jehož užitku by se dalo pochybovat. Nejraději by „všechny ty internety“ zakázali. Psychologové varují, že děti na úkor vztahů skutečných pěstují spíše ty virtuální, učitelé ve snaze je něco naučit vedou lítý boj s Googlem, který je stejně chytřejší a navíc je v mobilu, takže proč si zatěžovat hlavu. Každá mince má však dvě strany, a proto se pojďme podívat na nová média užitečná.

Crisis mapping

Nová média se ukázala jako skvělý nástroj v krizových situacích, kdy stará média, a to i ta vysílací, ztrácí dech.  Oproti starým, institucionalizovaným médiím mají tu výhodu, že jim nedochází lidské ani finanční zdroje. V krátkém čase lze v případě potřeby svolat a zorganizovat velké množství dobrovolných pracovních sil, které jsou schopny pokrýt skutečně rozsáhlé oblasti na velké vzdálenosti, a to v reálném čase. Zářným příkladem je tzv. crisis mapping, fenomén který by bez nových médií nemohl existovat a kterému za poslední čtyři roky vděčí za přežití pravděpodobně už tisíce lidí.

Crisis mapping spočívá v okamžitém sběru, analýze a zprostředkování dat během humanitární katastrofy, které provádí sítě expertů, humanitárních organizací, novinářů s přispěním velkého podílu dobrovolníků. Specifikem tohoto shromažďování dat je skutečnost, že probíhá často z míst tisíce kilometrů vzdálených od epicentra katastrofy. Vše se totiž odehrává ve virtuálním prostoru sociálních sítí, internetových a mobilních aplikací.

Na počátku bylo zemětřesení

Vše začalo 12. ledna 2010, kdy postihlo Haiti silné zemětřesení. Už první odhady sahaly ke stu tisícům obětí. Patricka Meier, doktorand z Tuft University v Massachusets, měl tou dobou několik přátel na výzkumu právě v Port-au-Prince a v prvních hodinách neměl žádnou zprávu o tom, zda jsou v pořádku. Jak sám řekl, jednal tehdy spíše v šoku, pod návalem emocí, než že by šlo o promyšlený plán pomoci. Cítil prostě potřebu něco udělat. Cokoli. 

Pomocí platformy Ushahidi tedy vytvořil krizovou mapu Haiti a začal do ní zaznamenávat informace, které Haiťané přímo z místa okamžitě začali vysílat do světa prostřednictvím Twitteru. Jednalo se o zprávy všeho druhu, nejen o tom, kde jsou zavaleni lidé, ale třeba zcela praktické informace, například která lékárna je otevřená atd.




Během následujících dnů se strhla lavina. Nejprve se k Patrickovi přidalo pár přátel a pracovali od něj z obýváku. Zakrátko už ale nebyli v schopni zpracovávat všechny informace, obrátili se tedy na Tufts Univerzity a rekrutovali přes 100 dobrovolníků z řad studentů. Sledovali vše, masová média, sociální sítě a zaznamenávali každou informaci, jíž bylo možné lokalizovat a zakreslit v mapě. Brzy však narazili na problém, protože, jak se ukázalo, Google Maps, jež Ushahidi využívá, neměly Port-au-Prince zcela pokryté. Dobrovolníci tedy začali okamžitě vytvářet novou mapu pomocí projektu OpenStreetMap, zaznamenávali do ní informace podle aktuálních satelitních snímků. Během několika týdnů v ní udělali přes 1,4 milionu úprav. Jejich aktivitu ukazuje následující video:




Dalším krokem bylo zřízení SMS čísla, kam bylo možné zdarma posílat textové zprávy z mobilu. Protože většina jich ale přicházela v místním jazyce, kreolštině, byla spuštěna stránka, na níže se přijaté SMS zprávy zobrazovaly a mohly být dalšími dobrovolníky překládány do angličtiny a dále lokalizovány. S tím výrazně pomohli členové haitské diaspory, ke kterým se zpráva o potřebě dobrovolníků dostala přes Facebook.

Odezva na sebe nenechala dlouho čekat, a tak po pěti dnech od zemětřesení se Patrickovi a jeho spolupracovníkům ozval první záchranářský tým s žádostí o spolupráci. Jednalo se o americký tým SAR, který měl informace o konkrétních 7 místech, kde byli lidé zavaleni sutinami, avšak postrádal jejich GPS souřadnice. Patrickův tým se pustil do práce a analýzou satelitních snímků daná místa lokalizoval. O dva dny později se ozvala pobřežní stráž Spojených států amerických s tím, že by rádi využili informace na Ushahidi. O další tři dny později přišel email od amerického námořnictva. Na Twitteru se objevila zpráva od administrátora Federal Emergency Management Agency, která odkazovala k mapě Ushahidi s tím, že se jedná o nejkomplexnější a nejaktuálnější mapu, kterou mají humanitární organizace k dispozici.

Nejvíce fascinující je na celé věci fakt, že většina této práce byla provedena z více než 2500 km vzdáleného Bostonu, ale i z Afriky a dalších koutů světa. Nebýt dobrovolníků, kteří 24 hodin denně aktualizovali mapu, záchranné týmy na místě by neměly tak rychlý přehled o průjezdnosti dopravních cest a k řadě zasypaných lidí by se nedostali včas.

A co bylo dál

Od této události se dobrovolní mapovači zúčastnili řady dalších humanitárních akcí. Ještě téhož roku byli povoláni k následkům zemětřesení v Chile, při záplavách v Pakistánu, o rok později třeba po tsunami v Japonsku, ale také k povstání v Lybii. V říjnu 2010 Patrick Meier spoluzaložil síť dobrovolníků The Standby Task Force, do níž se nyní může zapojit kdokoli po celém světě. Vedle SBTF existuje celá řada dalších online humanitárních komunit, např. Digital Humanitarian Network, HumanitarianOpenStreetMap Team atd. O něco výše potom stojí síť International Network ofCrisis Mappers, která spojuje dobrovolníky s profesionály a každoročně pořádá konferenci International Conference on Crisis Mapping (ICCM).


Nová média tedy mají velikou zásluhu na tom, jak se dnes dokážeme vypořádat s humanitární katastrofou. Díky tomu, že jejich uživatelé mohou sami vytvořit a distribuovat obsahy po celém světě, dnes mohou záchranářské týmy pracovat mnohem efektivněji. Crisis mappers navíc dávají velikou naději do budoucna. Míra solidarity, kterou tito dobrovolníci projevují, je v této době úžasnou zprávou.

No comments:

Post a Comment