Máme rok 2014 a nová média už nějakou dobu hýbou světem.
Mluví se o nich a píše na každém kroku a ne vždy v pozitivním duchu. Pro
určitou skupinu lidí představují výdobytek moderní civilizace, o jehož užitku
by se dalo pochybovat. Nejraději by „všechny ty internety“ zakázali.
Psychologové varují, že děti na úkor vztahů skutečných pěstují spíše ty
virtuální, učitelé ve snaze je něco naučit vedou lítý boj s Googlem, který
je stejně chytřejší a navíc je v mobilu, takže proč si zatěžovat hlavu. Každá mince má však dvě
strany, a proto se pojďme podívat na nová média užitečná.
Crisis mapping
Nová média se ukázala jako skvělý nástroj v krizových
situacích, kdy stará média, a to i ta vysílací, ztrácí dech. Oproti starým, institucionalizovaným médiím
mají tu výhodu, že jim nedochází lidské ani finanční zdroje. V krátkém čase lze
v případě potřeby svolat a zorganizovat velké množství dobrovolných pracovních
sil, které jsou schopny pokrýt skutečně rozsáhlé oblasti na velké vzdálenosti,
a to v reálném čase. Zářným příkladem je tzv. crisis mapping, fenomén
který by bez nových médií nemohl existovat a kterému za poslední čtyři roky
vděčí za přežití pravděpodobně už tisíce lidí.
Crisis mapping spočívá v okamžitém sběru, analýze a zprostředkování dat během humanitární katastrofy, které provádí sítě expertů,
humanitárních organizací, novinářů s přispěním velkého podílu dobrovolníků.
Specifikem tohoto shromažďování dat je skutečnost, že probíhá často z míst
tisíce kilometrů vzdálených od epicentra katastrofy. Vše se totiž odehrává ve
virtuálním prostoru sociálních sítí, internetových a mobilních aplikací.
Na počátku bylo zemětřesení
Vše začalo 12. ledna 2010, kdy postihlo Haiti silné
zemětřesení. Už první odhady sahaly ke stu tisícům obětí. Patricka Meier,
doktorand z Tuft University v Massachusets, měl tou dobou několik přátel
na výzkumu právě v Port-au-Prince a v prvních hodinách neměl žádnou zprávu
o tom, zda jsou v pořádku. Jak sám řekl, jednal tehdy
spíše v šoku, pod návalem emocí, než že by šlo o promyšlený plán pomoci. Cítil
prostě potřebu něco udělat. Cokoli.
Pomocí platformy Ushahidi tedy vytvořil
krizovou mapu Haiti a začal do ní zaznamenávat informace, které Haiťané přímo z
místa okamžitě začali vysílat do světa prostřednictvím Twitteru. Jednalo se o
zprávy všeho druhu, nejen o tom, kde jsou zavaleni lidé, ale třeba zcela
praktické informace, například která lékárna je otevřená atd.
Během následujících dnů se strhla lavina. Nejprve se k
Patrickovi přidalo pár přátel a pracovali od něj z obýváku. Zakrátko už ale
nebyli v schopni zpracovávat všechny informace, obrátili se tedy na Tufts
Univerzity a rekrutovali přes 100 dobrovolníků z řad studentů. Sledovali vše,
masová média, sociální sítě a zaznamenávali každou informaci, jíž bylo možné
lokalizovat a zakreslit v mapě. Brzy však narazili na problém, protože, jak se
ukázalo, Google Maps, jež Ushahidi využívá, neměly Port-au-Prince zcela
pokryté. Dobrovolníci tedy začali okamžitě vytvářet novou mapu pomocí projektu
OpenStreetMap, zaznamenávali do ní informace podle aktuálních satelitních
snímků. Během několika týdnů v ní udělali přes 1,4 milionu úprav. Jejich aktivitu ukazuje následující video:
Dalším krokem bylo zřízení SMS čísla, kam bylo možné zdarma posílat textové zprávy z mobilu. Protože většina jich ale přicházela v místním jazyce, kreolštině, byla spuštěna stránka, na níže se přijaté SMS zprávy zobrazovaly a mohly být dalšími dobrovolníky překládány do angličtiny a dále lokalizovány. S tím výrazně pomohli členové haitské diaspory, ke kterým se zpráva o potřebě dobrovolníků dostala přes Facebook.
Odezva na sebe nenechala dlouho čekat, a tak po pěti dnech
od zemětřesení se Patrickovi a jeho spolupracovníkům ozval první záchranářský
tým s žádostí o spolupráci. Jednalo se o americký tým SAR, který měl informace
o konkrétních 7 místech, kde byli lidé zavaleni sutinami, avšak postrádal
jejich GPS souřadnice. Patrickův tým se pustil do práce a analýzou satelitních
snímků daná místa lokalizoval. O dva dny později se ozvala pobřežní stráž
Spojených států amerických s tím, že by rádi využili informace na Ushahidi. O
další tři dny později přišel email od amerického námořnictva. Na Twitteru se
objevila zpráva od administrátora Federal
Emergency Management Agency, která odkazovala k mapě Ushahidi s tím, že se
jedná o nejkomplexnější a nejaktuálnější mapu, kterou mají humanitární
organizace k dispozici.
Nejvíce
fascinující je na celé věci fakt, že většina této práce byla provedena z více než
2500 km vzdáleného Bostonu, ale i z Afriky a dalších koutů světa. Nebýt dobrovolníků, kteří 24 hodin denně
aktualizovali mapu, záchranné týmy na místě by neměly tak rychlý
přehled o průjezdnosti dopravních cest a k řadě zasypaných lidí by se nedostali
včas.
A co bylo dál
Od této
události se dobrovolní mapovači zúčastnili řady dalších humanitárních akcí.
Ještě téhož roku byli povoláni k následkům zemětřesení v Chile, při záplavách v
Pakistánu, o rok později třeba po tsunami v Japonsku, ale také k povstání v
Lybii. V říjnu 2010 Patrick Meier spoluzaložil síť dobrovolníků The Standby Task Force,
do níž se nyní může zapojit kdokoli po celém světě. Vedle SBTF existuje celá
řada dalších online humanitárních komunit, např. Digital Humanitarian Network, HumanitarianOpenStreetMap Team atd. O něco výše potom stojí síť International Network ofCrisis Mappers, která spojuje dobrovolníky s profesionály a každoročně pořádá
konferenci International Conference on Crisis Mapping (ICCM).
Nová média
tedy mají velikou zásluhu na tom, jak se dnes dokážeme vypořádat s humanitární
katastrofou. Díky tomu, že jejich uživatelé mohou sami vytvořit a distribuovat obsahy
po celém světě, dnes mohou záchranářské týmy pracovat mnohem efektivněji.
Crisis mappers navíc dávají velikou naději do budoucna. Míra solidarity, kterou
tito dobrovolníci projevují, je v této době úžasnou zprávou.
No comments:
Post a Comment