Děti nového milénia

Děti nového milénia

Děti a média, to je předmět zájmu řady (nejen) akademiků a téma obrovského množství výzkumů, a to zejména od 60. let, kdy se ve velkém rozšířila televize. Zkoumá se vliv na kognitivní vývoj, problematika konzumních a násilných obsahů a s tím související agresivní chování, vliv užívání médií na poruchy spánku, soustředění či fyzickou aktivitu, ale také otázky sociální izolace a z toho plynoucího nedostatku přímé komunikace. Výzkumy se ale na druhou stranu zabývají také vzdělávacími možnostmi médií, kdy určitý typ obsahů může do jisté míry suplovat formální vzdělávání. S velkým množstvím realizovaných výzkumů souvisí také množství deklarovaných účinků médií, pozitivních či negativních, jejichž společným jmenovatelem je však jejich problematická prokazatelnost, neboť jde o oblast zkoumání, v níž účinek média na konkrétní zkoumaný jev nelze vždy jednoznačně izolovat od dalších, společně působících faktorů.

Leonie Rutherford, Michael Bittman a Judith Brown se také zařadili mezi autory věnující se vlivu médií na děti, když se ve svém výzkumu snažili zodpovědět otázku, jaký mají stará a nová média vliv na osvojování jazyka, vývoj a gramotnost dětí, přičemž předmětem jejich zájmu byly děti australské. Zatímco oblast vlivu starých médií (televize, knihy) na procesy učení je podle nich probádána dostatečně, longitudinální studie vlivu užívání nových médií na osvojování jazyka, gramotnost a školní výsledky jsou prozatím jen skromné. 

Digital natives

Generace současných dětí se narodila do prostředí všudypřítomných digitálních médií. Autoři studie polemizují s Prenskym (2001), který tvrdí, že skutečnost, že tyto „děti nového tisíciletí“ (millenials) nebo také „net generation“, vyrůstají ve světě mediovaném digitálními technologiemi, mění způsoby, jakými poznávají svět a zpracovávají informace. Jako „rodilí mluvčí digitálního jazyka počítačů, videoher a internetu jsou považováni za aktivní jedince, učící se ze zkušeností, a využívající přitom současně celou řadu digitálních zařízení a platforem a řídící si tak svou vlastní neformální vzdělávací agendu.“ Používaným termínem je v této souvislosti tzv. „digital native“ - ve svém vzdělávání nezávislý na „digitálních imigrantech“ (rodičích a učitelích). Kritikové této „digital native“ teorie oponují, že ignoruje rozdíly v přístupu, v čase stráveném s médii, ale také kontext užívání nebo širokou škálu mediálních technologií a platforem souvisejících s věkem dítěte a jeho socioekonomickým statusem a kulturní zdroje v rámci rodiny.

Prenskyho přístup také předpokládá diskontinuitu mezi prostředím formovaným digitálními a staršími médii – jde o jedinečnost, která vše mění tak zásadně, že není cesty zpět. Spíše než diskontinuita je ale v poslední době zmiňována konvergence mediálních forem (Jenkins). Nově je pojímána také gramotnost. Zatímco tradičně je tato chápána jako schopnost číst a psát v kulturou sdíleném jazyce, multigramotnostní teorie předpokládá, že existuje pluralita gramotností – odlišné technologické platformy a prostředí mohou vyžadovat odlišný soubor gramotnostních dovedností. Má se nicméně stále za to, že včasný jazykový vývoj je pro pozdější tradiční gramotnost a kognitivní schopnosti stěžejní. Cílem výzkumu výše uvedených autorů je pak prověřit vliv starých a nových mediálních technologií na rozvoj jazykových schopností a následné studijní výsledky.

Testované hypotézy a metodika výzkumu

Autoři za prvé zjišťují, zda přístup k digitálním technologiím jako takový garantuje vývoj slovní zásoby a osvojení jazyka a zda jsou nová média v tomto ohledu zásadnějším faktorem než stará (elektronická a tištěná) média (tzn. prověření „digital native“ teze). Za druhé testují hypotézu, podle které kontext přístupu a mediace poskytovaná rodiči (imigranty) již nejsou při získávání gramotnosti (včetně ICT gramotnosti) rozhodujícími faktory. Pro svůj výzkum využívají data z prvních tří vln longitudinální studie australských dětí (LSAC), která sleduje dvě skupiny dětí (narozené v letech 1999 a 2003) ve dvouletých intervalech, počínaje rokem 2004. Data byla získávána kombinací face-to-face rozhovorů, dotazníků, časových deníků a pro skupinu z roku 1999 také hodnocením učitelů. Další data, například o dispozici digitálními zařízeními, byla sesbírána v dodatečném „poštovním“ průzkumu v roce 2007. Pro měření jazykových schopností pak byly využity - speciálně upravená, zkrácená forma Peabody picture vocabulary testu (PPVT-III), jenž je častou metodou měření osvojení jazyka v počátečních letech života; pro skupinu 1999 také metoda ARS (hodnocení učitelů).

Děti, čtěte!

Výsledky jejich výzkumu indikují, že rodiče a kontext, který dětem při užívání médií utvářejí v raném věku (0-4 roky) mají větší vliv na vývoj slovní zásoby (a osvojování jazyka) než hrubý ukazatel sledování televize či tezí o „digital natives“ předpokládané transformační prostředí nových médií - jejich zjištění tedy poukazují na význam kontextu sledování a úlohu rodičů (digitálních imigrantů). Děti by podle nich navíc měly být povzbuzovány v užívání toho nejstaršího média – tisku. Pro děti ve věku 4-8 let nenacházejí žádnou vývojovou výhodu ve vyhýbání se televizi. Příznivější socioekonomické podmínky rodičů a čas věnovaný čtení a/nebo počítači jsou pak spojeny s pokročilejšími jazykovými schopnostmi, porozuměním a gramotností. V kontrastu s konvenční představou, že čas strávený před televizí nahrazuje aktivity, které podporují gramotnost, se zdá, že používání počítače (nikoliv však pro hry) a tisková gramotnost, jsou synergickými aktivitami a že jedna vždy podporuje druhou. Jejich výsledky na druhou stranu potvrzují, že vlastnictví herních konzolí (nebo jejich funkčních ekvivalentů) je spojeno s horšími jazykovými schopnostmi.

Tyto výsledky potvrzují, že existují různá vývojová stádia pro schopnost užívat digitální technologie. Za prvé, data naznačují, že užívání počítače v nejmladším věku je zanedbatelné, a nehraje proto v objasnění vývoje slovní zásoby výraznější roli.  Za druhé, rozšiřování slovní zásoby, jak se dítě dále vyvíjí, se nezdá být ovlivněno starými elektronickými médii (TV), ale spíše vzděláním rodičů a jejich participací na užívání médií dětmi. Za třetí, přístup k počítači (ale ne ke hrám) v pozdějších letech je spojen se zvýšenou tradiční gramotností. Pro užívání této platformy je tedy nutná jistá úroveň jazykových schopností. Jejich výsledky nabízejí zajímavou perspektivu - že to není samotné vystavení médiím, co má negativní vliv na osvojení jazyka a vývoj tradiční gramotnosti, ale absence věku přiměřené, rodiči řízné interakce. 

Výsledky průzkumu, ač realizovaného v australském prostředí, budou zřejmě (s obměnami) platné také pro další, obdobně země, a tedy také pro Českou republiku. V této souvislosti mohu zmínit projekt Celé Česko čte dětem - neboli osvětovou a mediální kampaň zaměřenou na podporu čtenářské gramotnosti dětí a mládeže, která funguje již osmým rokem nebo také každoroční (od roku 2004) celostátní konference učitelů základních a středních škol s názvem Počítač ve škole.

O autorech

Leonie Rutherford působící na Australian National University se specializuje na interdisciplinární studie týkající se dětí. Je odbornicí na oblast regulace médií, mediální gramotnost a sociální studia mládeže a technologií. Její publikace zkoumají spojení mezi veřejnou politikou a podporou, regulací médií a australskou televizní produkcí pro děti. Michael Bittman, profesor na University of New England, je odborníkem na sociální politiku a sociální změny, dynamiku rodiny a distribuci volného času. Judith Brown vyučuje na University of South Australia a věnuje se společenským vědám.

Použité zdroje Rutherford, L., Bittman, M. and Brown, J. Effects of New and Old Media on Young Children’s Language Acquisition, Development, and Early Literacy. Paper presented at the annual meeting of the International Communication Association, Sheraton Phoenix Downtown, Phoenix, AZ, May 24, 2012. Prensky, M. Digital natives, digital immigrants. On the Horizon, 9(5), 1-6.

http://www.celeceskoctedetem.cz/

http://www.pocitacveskole.cz/