Propasti v nížinném Holandsku

O Internetu a síťových médiích obecně se někdy vzletně hovoří jako o bezprecendentním příkladu demokratizace, o dovedení svobody slova k jejímu téměř utopickému naplnění a podobně. Oč větší jsou naděje vkládané do tohoto, v mnohém skutečně převratného, způsobu komunikace, o to zajímavější je sledovat výsledky výzkumů, které se zaměřují na reálné užití Internetu. Z jednoho takového výzkumu vychází i článek holandských teoretiků komunikace The digital divide shifts to differences in usage. (van Deursen, Alexander a van Dijk, Jan. The digital divide shifts to differences in usage. New Media & Society 2014, Vol. 16(3) 507– 526)

J. van Dijk

A. van Deursen

Jeho autory jsou profesor Jan van Dijk, vlivný představitel oboru a autor významných publikací, jako například The Network Society, Digital Democracy nebo The Deepening divide Inequality in the Information Society, a Alexander van Deursen, asistent z téže univerzity (Twentská univerzita), zaměřující se na oblast nových médií se zvláštním zřetelem právě k nerovnému přístupu k Internetu.

 Van Dijk a van Deursen se na základě výzkumu mezi holandskými uživateli Internetu, provedeném na podzim roku 2011, zabývají fenoménem digitální propasti na nizozemském příkladu. Digitální propast je jedním z vážných argumentů proti zmiňovanému optimismu, který v síťových médiích spatřuje univerzální lék na nerovnost ve společnosti: vzhledem k zaměření van Dijkova a van Deursenova článku nejde o propast mezi těmi, kteří přístup k Internetu mají, a kteří nikoli (tedy o téma palčivé především ve světových měřítcích). Znevýhodňování nebo přinejmenším zásadní rozdíly jsou i mezi samotnými uživateli Internetu, což dokazují právě výzkumy srovnávající například způsoby používání Internetu s běžnými demografickými charakteristikami respondentů. Z van Dijkova a van Deursenova výzkumu vzešly do značné míry překvapivé výsledky, které se lišily od předchozích výzkumů podobného typu.

Autoři vycházejí z poměrně bohaté odborné diskuse, vedené od počátku 70. let, která se postupně posouvala od ohledávání propasti mezi zdánlivě jednolitými publiky masových médií k současnému bádání o digitální propasti, jehož významnými představiteli jsou i van Dijk a van Deursen samotní. Hypotézy vědomostní propasti („knowledge gap hypothesis“ Tichenor PJ, Donohue GA a Olien CN (1970) Mass media flow and differential growth in knowledge. Public Opinion Quarterly 34(2): 159–170) staví na předpokladu, že lidé s vyšším socio-ekonomickým statutem jsou otevřeni rychlejšímu přijímání informací, a to na základě hodnotového soudu, že je lepší mít více než méně informací.

Van Dijk a vam Deursen ovšem dokládají, že mezi touto vědomostní a současnou digitální propastí jsou zásadní rozdíly, jak z pohledu společenského, tak technologického. Tento posun dokládají nedávnými výzkumy, nejen svými, ale i Paula DiMaggia, Eszter Hargittaiové a dalších. Všechny tyto autory potom spojuje předpoklad, že lze různé aktivity na Internetu rozdělit podle toho, jak jsou uživatele přínosné, prospěšné či výhodné – poznání či získávání znalostí se tak hodnotí výše než zábava. Logicky tedy autoři založili základní vymezení kategorií užívání Internetu na přístupu „užití a uspokojení“ („uses-and-gratifications approach“ Katz E, Blumler J a Gurevitch M (1974) Utilization of mass communication by the individual. In: Blumler J a Katz E (eds) The Uses of Mass Communication: Current Perspectives on Gratifications Research. Beverly Hills, CA: SAGE, pp. 19–34).

Rovněž při vymezování socio-demografických kategorií van Dijk a van Deursen navazují na uvedené autory a mnohé další. Otázky, jak souvisí objem času stráveného denně na Internetu a typ aktivity tam konané se socio-demografickými proměnnými, se tak v jejich výzkumu vztahují ke kategorii věku, pohlaví, socio-ekonomického statutu (příjmu, vzdělání a zaměstnání), zkušenosti s Internetem a bydlištěm (zda respondent žije na venkově či ve městě.)

Samotný výzkum probíhal prostřednictvím online dotazníku, zaslanému reprezentativnímu vzorku holandské populace (autoři upozorňují, že pouze zastoupení imigrantů ve vzorku bylo relativně poněkud nižší než ve společnosti, jinak výběr vzorku splňoval běžné nároky, mj. včetně zpětného ověření podle údajů holandského statistického úřadu). Patnáctiminutový dotazník nakonec vyplňovalo 1488 osob, které uváděly, kolik hodin denně ze svého volného času stráví na Internetu a z jakých činností se tento čas skládá. Na výběr bylo 20 aktivit vzešlých z předchozích výzkumů a třístupňového validizačního procesu, které byly rozčleněny do sedmi kategorií: osobní rozvoj (například vzdělávání se nebo hledání práce), volnočasové aktivity (hudby, koníčky…), komerční transakce (nakupování v e-shopech apod.), sociální interakce, získávání informací (vyhledávání), zpravodajství a hraní her. 

Výsledky výzkumu, jak již zaznělo, dopadly překvapivě, obzvlášť vzhledem k výzkumům předchozím: z mnoha dílčích závěrů sami autoři vyzdvihli nečekaný posun v míře užívání Internetu mezi respondenty s nižším a středním nebo vyšším vzděláním: dotazovaní s nižším vzděláním trávili ve volných chvílích u Internetu průměrně více času než osoby se středním a vyšším vzděláním. Podobně zaměstnaní se mimo práci věnují Internetu méně než ti, kteří jsou v invalidním důchodu.

Na druhou stranu však lidé středního a vyššího vzdělání čas strávený na Internetu většinou podle výzkumu využívají k sebe-rozvíjejícím aktivitám, které jsou jim ve výsledku prospěšnými, zatímco respondenti s nižším vzděláním, ač na Internetu tráví více času, v jeho skladbě převažuje zábava.

Van Deursen a van Dijk tak dokládají, že čím více se Internet etabluje ve společnosti, tím více jeho užívání přijímá rysy oné společnosti. Jinými slovy, tím spíše odráží tradiční vazby, vztahy, ale i předsudky a nerovnosti, ať už jde o aspekty sociální, kulturní nebo ekonomické.

Tento závěr souzní s principielní představou, že jsou to společenské, či obecně lidské struktury, které nakonec vítězí nad inovativností technického pokroku, respektive že jsou to ony, které udávají konečnou podobu mediální komunikaci, byť nesené sebeneotřelejším prostředkem. Van Deursen a van Dijk z tohoto závěru nedělají senzaci, pouze přispívají konkrétním příkladem k zmírnění oněch svrchu jmenovaných optimistických představ o všemocných síťových médiích, která nastolí nový věk.

Výsledky výzkumu jsou snad dnes méně nečekané než v roce 2011, kdy probíhal, a lze se domnívat, že by k podobným závěrům došla i jeho česká obdoba. Ačkoli vzhledem k tezi, že míra prostoupení tradičních struktur „offline světa“ do společenství uživatelů Internetu závisí na rozšíření Internetu, by tato závislost nebyla pravděpodobně tak zřetelná: Česká republika, alespoň podle dat Českého statistického úřadu, doposud nedosáhla hodnot, které byly v Holandsku v roce 2011, ba i dříve.  

Autor: M. Junová