Hudba v kontextu multimédií: Od Aristotela, přes Wagnera až po moderní definici

PhDr. Martin Flašar, Ph.D. se narodil 24. dubna 1979 v Brně. Absolvoval brněnskou konzervatoř v oboru housle. Po dokončení postgraduálního studia na Ústavu hudební vědy Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně zde působí jako odborný asistent, lektor a badatel. Pracuje také jako redaktor hudební revue Opus musicum a externí spolupracovník Českého rozhlasu 3 - Vltava.

Ve své práci nazvané „Hudba v kontextu multimédií“ se Flašar zabývá konceptem multimediálního díla z historické perspektivy. Připomíná znovu aktuální koncept totálního uměleckého díla, který se pojí se jménem hudebního skladatele Richarda Wagnera, ale zmiňuje i řadu dalších starších i novějších případů tvorby, která směřuje ke komplexnímu, multisenzorickému zážitku. Flašarova práce je součástí kolektivní monografie „Umění a nová doba“ (Masarykova univerzita, 2011) – projektu  završujícím výzkumnou a publikační činnost členů řešitelského týmu Ústavu hudební vědy FF MU.

V úvodu své práce se Flašar zabývá především vymezením pojmu a definicí multimédií. Ta můžeme v historii umění chápat mimo jiné jako „souvislou linii vývoje složených forem, která se v určitých historických obdobích střídavě vynořuje a zase mizí“. Tento přístup vysvětluje na příkladu antického dramatu, který sice postupem času zaniká, nicméně se opět objevuje v pozdní renesanci a následně se vznikem barokní opery. V 19. století je to pak německý představitel hudebního romantismu Richard Wagner, který tímto konceptem zdůvodňuje svou myšlenku, resp. teorii totálního uměleckého díla. A tato myšlenka je pak o zhruba sto padesát let později opět vzkříšena v oblasti nových digitálních médií.

Člověk: Jedinec multisenzorický

Podle mnohých teorií nemohou multimédia dosahovat estetické hodnoty. Proč tomu tak je, když sám člověk je multisenzorickým a multimodálně fungujících biologickým systémem a tyto vlastnosti jsou pro něj tedy i u jiných systémů/útvarů zcela přirozené? Vždyť už Marshall McLuhan tvrdil, že „obsahem jednoho média může být jiné médium, tzn. že médium – přesto, že je obvykle nazíráno jako forma – se může stát zároveň obsahem jiného média“.

Definice multimédií – historické vs. teoretické

I díky McLuhanovi rozděluje autor pokusy o definici multimédií na historické a teoretické. Ty druhé pak dělí ještě na snahy definovat multimédia z hlediska jednotlivých složek a pak tendence je definovat jako ucelenou formu.

Za historické počátky myšlení o multimédiích považuje autor tendence vnímat objekty různými smysly – takové přiřazování barev tónům nebo ročním obdobím znali už lidé ve staré Číně nebo starověkém Řecku. V Antice přichází s pradefinicí multimédií už Aristoteles ve svém spisu O duši, když píše o skupinách předmětů, které nelze postřehnout jiným smyslem než tím, kterému jsou vlastní (např. zrak – barva), a ty, které jsou společné všem smyslům (pohyb, velikost aj.).  Právě tyto předměty považuje autor za „nejstarší pokus o hledání společných kategorií obsahujících různé senzorické podněty a s nimi i jejich obsahy“.

Wagnerova osvobozující totalita díla

S podobnými případy se v průběhu staletí setkáme několikrát – autor po Aristotelovi upozorňuje dále na vztahy tónů a barev mimo jiné v myšlenkách Isaaca Newtona, francouzského matematika a filosofa Louise-Bertranda Castela nebo v pracích francouzských encyklopedistů Diderota a d’Alemberta či v díle německého spisovatele J. W. Goetheho. Podle některých publikací však bývá počátek multimediálního umění umisťován do poloviny 19. století a tvorby Richarda Wagnera. Jeho koncept „Uměleckého díla budoucnosti“ je charakteristický propojením několika druhů umění (hudby, poezie, tance, malířství, architektury atd.). Nezastírá přitom inspiraci z podoby antického divadla. Vůbec nejvyšším souborným uměleckým dílem je podle Wagnera drama. Je to „může dosáhnout své nejdokonalejší podoby pouze tehdy, když v každé ze svých větví dosáhne nejvyšší dokonalosti“. Veškeré své teoretické poznatky se Wagner snažil uvést do praxe prostřednictvím svých hudebních dramat. Byl tak důsledný, že pro svou tetralogii „Prsten Nibelungův“ nechal vyprojektovat i speciální budovu, protože za součást souborného uměleckého díla je třeba považovat nejen interiér ale i exteriér.

Zpátky k teoretické definici

Autor v části o teoretické definici multimédií poukazuje na to, že chápání multimédií se často omezuje právě na prostředí digitálních médií. Podle Denise McQuaila je multimédium „médiem, které používá různé formy informačního obsahu a zpracování informací (např. obraz, zvuk, text, interaktivita)“. Jak je to ale s významem multimédií v oblasti umění? Pro tento účel autor cituje kalifornského muzikologa Stanleyho Gibba. Gibbova práce „Understanding Terminology and Concepts Related to Media Art Forms“ uvádí následující typologii:

• Multimédia – respektují autonomii začleněných a vzájemně konfrontovaných prvků – zvuk, kulisy, scénický pohyb, obraz, gesta atd., to vše vystupující v rámci celku separátně
• Mixed-media – založeny na zrovnoprávnění elementů díla bez hierarchizace
• Intermédia – definovaná přísnou vzájemnou závislostí jednotlivých složek díla

Na závěr tak Flašar přichází s vlastním pokusem o teoretické vyjádření definice: „Multimédium je typ média složeného z autonomních médií, která v rámci vymezeného celku získávají nový význam.“ Za médium považujeme jakýkoliv prostředek vyjádření – ať už uměleckého či informačního. Multimédia slučují více forem uměleckého vyjádření, uspokojují vnímatele na více senzorických úrovních a tím odpovídají naší každodenní zkušenosti percepce přirozeného světa.

FLAŠAR, Martin. Hudba v kontextu multimédií. In Umění a nová média. Brno: Masarykova univerzita, 2011. s. 25-41, 17 s. Neuveden. ISBN 978-80-210-5639-8.