Rok 2008 byl rokem dramatických změn. Ostrovní stát na
severu Evropy o sobě začal dávat vědět čím dál tím víc. V říjnu 2008 se
odstartovala islandská
finanční krize – do problémů se dostaly tři největší islandské banky a
vláda byla nucena je převzít.
Protesty
Islanďanů jako reakce na finanční krizi
(Zdroj:
http://www.debtonation.org/2012/04/we-can-learn-from-icelands-crash-and-their-recovery/)
To, co následovalo po této události, bylo pro mnoho
Islanďanů jako blesk z čistého nebe – vláda se dostala do úzkých související
s nedostatkem kapitálu, mnoho obyvatel se tak ocitlo bez zaměstnání a
začala stoupat i míra inflace. Vláda proto přistoupila na vyjednávání o půjčce,
která by zvýšila devizové rezervy. Po mnoha peripetiích byla tato půjčka poskytnuta
od Mezinárodního měnového fondu. Slouží v první řadě jako stěžejní bod
pro obnovení důvěry v islandskou ekonomiku, následné stabilizování měny,
restrukturalizaci bankovního systému společně s posílením státní pokladny
nevyjímaje (půjčka je splácena v průběhu let 2012-2015). Tato událost
vyvolala rozkol napříč celou islandskou společností. Selhání tak velkého
rozsahu nemohlo být limitováno pouze na ekonomickou oblast – bylo totiž také
hluboce zakořeněno v politických a kulturních strukturách (nehledě
na to, že celá tato „Odysseia“ vyústila k opětovnému otevření diskuze,
zdali by se Island měl stát dalším členským státem Evropské Unie či nikoliv a
v roce 2009 byla skutečně tato přihláška ze strany Islandu podána). Efekty a dozvuky tohoto
selhání pokračují i nadále v současnosti – neutichají diskuze, které se snaží
zjistit, kdo vlastně za vše může, kdo je tím hledaným viníkem a jak by se mělo
pokračovat, aby byla společnost vzkříšena. Důležitým aspektem pro takovéto
obnovení bylo právě přezkoumání ústavy. Ministerská předsedkyně Jóhanna Sigurðardóttir předložila Althingu (islandský parlament) návrh zákona, který ustanovil, aby se na tímto úkolem zabývalo Ústavodárné shromáždění.
Bývalá ministerská předsedkyně Jóhanna Sigurðardóttir
(Zdroj: http://www.wip-gf.net/content/johanna-sigurdardottir)
Tento krok byl vnímán jako
pokus o přehodnocení nejzákladnějšího dokumentu v krátkodobé historii
Islandu, protože se lidé potřebovali vrátit zpět ke svým kořenům a začít s přestavbou.
Islandští občané byli velice skeptičtí k „horním“ vrstvám politické sféry a
stejně tak jejich důvěra k Althingu byla velice nízká. Právě proto bylo
nutné získat souhlas a zapojení široké veřejnosti do procesu přepisování
ústavy. Právě tento cíl – usnadnění občanské angažovanosti a účasti široké
veřejnosti – využila k tomuto účelu Ústavodárné shromáždění sociální
média, především pak Facebook, Twitter, Flickr a v neposlední řadě i
YouTube.
Ikony sociálních
médií
(Zdroj: http://www.forbes.com/sites/benkerschberg/2011/09/28/managing-information-risk-and-archiving-social-media/)
Autorem studie je Bjarki Valtýsson, v současné době docent na Kodaňské univerzitě v Dánsku. Lektor s typicky islandským jménem se zabývá kulturní, mediální a komunikační politikou a regulací, konkrétně pak politikou sociálních médií a síťovou kulturou. Svůj zájem nadále rozšiřuje i na pole uplatňování a přijímání sociálních médií v oblasti muzeí, archivů, knihoven. Dále se pak zaměřuje na otázku, jak se změny týkající se výroby, distribuce, používání a spotřeby mění v digitálních kulturách. K jeho výzkumným zájmům rovněž náleží i vztah digitálních médií a demokracie, zaměřuje se na digitální média ve veřejné sféře a síťové veřejnosti. Valtysson v současnosti publikoval knihu, které se zabývá islandskou kulturní politikou (vyšla pouze v islandštině pod názvem Íslensk menningarpólitík). Jeho názory a výzkumné otázky se začaly formovat při studiích literatury, kulturních studií a digitální komunikace.
Bjarki Valtýsson
(Zdroj: http://dynamicsofvirtualwork.com/portfolio/bjarki-valtysson/)
Cílem studie, kterou autor předkládá, je prozkoumání rozhodovacího procesu na kterém se podílela vláda společně s islandskou veřejností. Proces přepisování islandské ústavy byl umožněn díky sociálním médiím. Ústavodárná rada, která zajišťovala utváření a následné předložení návrhu zákonů, využila existence Facebooku, Youtube, Flickru, Twitteru a vlastních stránek (stjornlagarad.is) k podpoře a zajištění zapojení účasti široké veřejnosti na procesu spoluutváření ústavy. Autor se pak dále zabývá analýzou různých druhů občanských agentur zastoupené v podobě sociálních médií, a snaží se zvážit, zda projevy na těchto sítích byly reflektovány při znovu vytváření ústavy (samozřejmě za předpokladu, že připomínky vznesené pomocí těchto platform byly Ústavodárným shromážděním brány v potaz).
A o co se autor při sběru informací opíral? Primárně provedl kvalitativní analýzu obsahu na stránkách Ústavodárné rady, stejně jako na streamy, kterými byla tato sdělení produkována na příslušných stránkách Facebooku, Twitteru a YouTube. V rámci tohoto materiálu se nalézá i komunikace, které se odehrály na stránkách stjornlagarad.is, dále pak veškerá komunikace na stránkách Facebooku, jenž přísluší již výše zmíněné radě (a to v období od 28. února 2011 do 10. dubna 2012), 171 tweetů na Twitteru (v období od 4. dubna 2011 do 4. srpna 2011), 51 videí na YouTube (vymezené obdobím od 20. dubna 2011 do 29. července 2011) a 522 fotografií, které byly publikovány na Flickru (v období od 13. dubna 2011 do 4. srpna 2011).
Veškerý tento proces
byl proveden pomocí indukčního kategorického vývoje, po kterém následovala
deduktivní aplikace kategorií. Tato, jazykově trochu krkolomná metoda, umožnila
autorovi identifikovat následující témata, která se týkala zúčastněného
potenciálu sociálních médií na přepisování ústavy. Tato témata, kterým je ve
studii ponechám samostatný prostor na jejich zkoumání, zněla: praktické informace;
výkřiky; smyčka šíření; debata – osa projevu.
Je známým faktem, že pokud chceme, aby s určitou skupinou komunikovala široká veřejnost, je potřeba, aby pro výměnu názorů byl
vytvořen určitý cyber-prostor. V této fázi je pak rovněž důležité neustále
udržovat zapojování se do diskuze a účast přispěvatelů. Jak sám autor říká,
přestože se Ústavodárná rada snažila, bylo potřeba překlenout určité těžkosti –
v prvé řadě se jednalo o to, aby se přispěvatelé nestali pouhými diváky
videí bez odezvy. Sféra akčnosti se musela posunout od „já vidím a slyším“ do
„já konám“.
Pokud se na každé výše popsané médium podíváme jednotlivě,
zjistíme, že nejúspěšnější platformou byl Facebook s Twitterem a dále pak
stránky samotné Rady. Twitter se stal favoritem spíše v kategorii
rozšiřování událostí do světa. YouTube měl problém s málo odběrateli a
popravdě řečeno, tato platforma pouze sloužila jako prostředník pro krátká
videa s interview jednotlivých delegátů Rady. Flickr rovněž příliš
v oblíbenosti neuspěl – byť obsahoval 522 fotografií, jejich obsah nebyl
tolik atraktivní.
20. října 2012 byli voliči dotázáni, jestli podpoří návrh
Rady jako základ pro nový návrh zákona. 64,2% voličů, s voličskou účastí
49%, návrh podpořilo. Byť v tomto procesu utváření ústavy byly nedostatky
(např. některé návrhy nebyly brány v potaz, nebo pouze okomentovány jako
již jednou přednesené a nepoužitelné pro další debatu) můžeme hovořit o
naprosto nové dimenzi utváření demokracie v Evropě.
Co se týče českého
prostředí, je, dle názoru autorky tohoto článku, tento fenomén ještě
v plenkách. Nicméně, prvním pionýrem se stala Strana zelených při minulých
volbách v říjnu roku 2013, kdy se snažila angažovat širokou veřejnost
pomocí sociálních médií. Proto je více než pravděpodobné, že podobné praktiky
budou narůstat úměrně rychle společně s tím, jak mladá generace, zvyklá
používat sociální média, bude dospívat do plnoletosti.
Lenka Poskerová
Zdroj:
VALTYSSON, B. Democracy in disguise: the use of social media in reviewing the Icelandic Constitution. Media, Culture. 2014-01-08, vol. 36, issue 1, s. 52-68. DOI: 10.1177/0163443713507814. Dostupné z:http://mcs.sagepub.com/cgi/doi/10.1177/0163443713507814
No comments:
Post a Comment