Jedinej dobrej brouk je mrtvej brouk aneb může hollywoodský film předvídat budoucnost?

Na poměry Hollywoodu neobvykle brutální a krvavý film Hvězdná pěchota nizozemského režiséra Paula Verhoevena z roku 1997, ze které pochází i hláška z nadpisu, je možná pro běžného diváka zapomenutá „šílenost“, pro filmové fajnšmekry jde ale o nedocenitelnou kultovku, která baví i po sedmnácti letech od premiéry.

 A nejen baví. Velice volná a svérázná adaptace slavné sci-fi knížky amerického spisovatele Roberta A. Heinleina dělí diváky, kteří filmu alespoň dají šanci, na dvě nesmiřitelné skupiny. Jedna tvrdí, že v první polovině jde o nepovedenou parodii seriálu Beverly Hills 90210 a v druhé o náborovou agitku do americké armády (byť ve filmu nefiguruje). Ta druhá vidí během celého filmu satirické a parodické podtóny, kdy se na začátku známý provokatér Verhoeven doslova směje všem teenagerským seriálům, zatímco v akční druhé půlce díky extrémní a evidentně záměrné brutalitě plné usekaných končetin a hlav či vycucnutých mozků ponechává na divákovi, zda tohle má být ona „zábava“.

Film komerčně po celém světě propadl (při nákladech 105 milionů vydělal „jen“ 121 milionů – již na konci 90. let minulého století platilo, že aby byl film v plusových číslech a vydělal peníze již z kin, musel utržit dvojnásobek svého rozpočtu), naštval nejednoho čtenáře knih svým opravdu volným zpracováním, a přežívá tak vlastně především díky povědomí filmových fanoušků.

Nechci zde příliš rozebírat, zda je nutné po několikáté obhajovat naštvanému a zklamanému čtenáři, že film a kniha jsou svébytné oblasti umění a při adaptaci zákonitě musí dojít k jistým změnám a úpravám, které nemusí být na škodu, pokud hlavní myšlenky díly zůstanou zachovány. Kloním se k názoru, že Verhoeven i Heinlein jsou ve svých dílech přes vyobrazené a popsané násilí velice pacifičtí a antimilitarističtí, jen zkrátka nejdou se sdělením přímo na ruku. To je zcela jistě jeden z velice zajímavých aspektů, kvůli kterému se vyplatí Hvězdnou pěchotu vidět (a posléze také přečíst).

Nicméně filmová adaptace má ještě jednu velice atraktivní linku. Filmoví nepřátelé nazývaní pouze jako „brouci“ jsou mimozemskou rasou z vzdálené galaxie, ve které jsou přítomny druhové třídy, spojené především s mírou inteligence. Mezi brouky lze najít válečníka, který bez rozmýšlení útočí na všechno lidské, dále létavého brouka, jenž si svou oběť již vybírá či obřího „tankera“, žijícího v podzemí a útočícího po vylezení na povrch mimozemskou kyselinou.

Uznávám, že prozatímní výčet vypadá spíše jako popis nějaké primitivní počítačové hry, přesto filmová Hvězdná pěchota vytáhne na konci jedno trumfové eso. Ukáže se, že všechny brouky řídil ze zálohy a z podzemí jedné planety brouk „Mozek“, jehož polapením hrdiny film končí, poněvadž bez něj jsou další brouci bezmocní. Nemají, kdo by jim velel, spoléhají se jen na svůj základní rozum, který není velký.

Další dvě mrzká pokračování, které výše uvedené popírají, neberu v potaz stejně jako to, že v základě jde ve filmu o známé „usekni hadovi hlavu a zabiješ celé tělo“. Vynechám-li jinou filmovou a seriálovou řadu Star Trek, kde existuje společenství Borgové, kteří mají svou jednotlivou mysl podřízenou společné mysli kolektivu, lze nalézt ve Hvězdné pěchotě možná trochu překvapivě svébytnou verzi konceptu „kolektivní inteligence“.

Proč svébytnou? Ve filmu je poměrně velice kladen důraz na fakt, že kromě „Mozka“ jsou ostatní brouci docela hloupí a pouze velice základně inteligentní. Jestliže beru v potaz, že kolektivní inteligence by měla být tvořena z jedinců s individuální inteligencí, kteří společně onu kolektivní inteligenci vytváří, koncept z Hvězdné pěchoty by se mi do této definice nevešel.

Přesto ono propojení mezi „hlavou-Mozkem“ a „tělem-ostatními“ ve filmu vykazuje tyto prvky. Předně hlava vždy perfektně ví, co její tělo dělá a je přemožena až lstí a spíše náhodně (scenáristické obezličky teď stranou). Na druhé straně, i tělo se díky své inteligenci rozhoduje, jak se dál zachová či zkusí v nové, hlavou ještě nepoznané situaci, impulzivní akci, která se může ukázat jako účinná a mozek ji zařadí pro příště do svých plánů (ve filmu např. chytání létavých brouků nejprve vojáků jdoucích ve středu skupiny a posléze jen krajních, hromadění se válečníků pod obrannou zdí, aby další mohli vylézt atd.).

Je nasnadě tvrdit, že výše uvedené lze najít i u existujících živočišných druhů. Jistě lze, ve filmovém zpracování ale brouci zaútočí na Zem pomocí asteroidu, který „Mozek“ vyšle z tisíce světelných let vzdálené planety. V následujícím ději toto (byť v parodickém tónu) rozebírají lidští vědci, kteří hovoří o jakési inteligenci, která vše řídí. „Mozek“ má skutečně do svého skonu vše pod kontrolou, je jedinou hlavou.

Kolektivní inteligence jako systém umožňující každému jedinci přispívat svou znalostí do celku a naopak z něj čerpat, může fungovat velice dobře, leč obávám se jen za předpokladu, pokud jej budou všichni demokraticky dodržovat. Příklad toho - Wikipedie - je všeobecně známý, přesto bych se rád kouknul do budoucnosti a zeptal se, co se stane, kdyby ji její zakladatelé najednou zastavili, omezili či vypnuli. Neříkám, že se tak stane, ale celý princip kolektivní inteligence by najednou přišel vniveč.

Svébytná verze kolektivní inteligence z Hvězdně pěchoty je na druhou stranu skoro až extrém, kdy sice na základní bázi kolektivní inteligence funguje, ale rozhodovací právo má jen jeden. Jak by to vypadalo, kdyby se tato verze přenesla do lidského společenství? Vzbouřili by se lidé, kdyby je rozkazy jedné bytosti primárně neomezovaly a zaručovaly jim základní potřeby a volnočasové a nadstavbové aktivity? Kdyby na tento koncept přistoupili, kdo by ten jeden měl vlastně být? Byl by zvolen demokratickou volbou? Jak velkému počtu lidí by dotyčný „vládl“? A neděje se tomu již teď?

Vojtěch Marek