Ano, se vším souhlasím! Aneb co nejvíce filmů, za co nejméně peněz

Technologický rozvoj v posledních letech, především vysokorychlostního internetu, který nám umožňuje být neustále, 24/7 „v obraze“, s sebou přinesl zásadní obrat i pro distribuci audiovizuálních děl. To nabouralo stávající distribuční vzorce, lépe řečeno-výrazně je rozšířilo.

S tímto faktem souvisí rozmach nabídky VoD (video on demand) služeb, kdy si divák může vybrat, jaký obsah v jakou dobu chce sledovat. Videopůjčovnen už je minimum, a ne každý má čas a chuť jezdit několikrát týdně do kina. Jde o logickou odpověď na pokračující fragmentaci a individualizaci publika a jeho vkusu, a především stále narůstající škálu nabízených možností.

Zásadním problémem týkajícím se distribuce po internetu je ale otázka autorských práv.

U nově vyrobených děl už jsou práva na internetové vysílání součástí veškerých licencí, komplikace nastávají u vyjednávání práv ke starším evropským filmům. Dobové smlouvy pochopitelně neobsahovaly a ani nemohly obsahovat možnost šíření díla formou VoD. V určitém krátkém mezičase sice bývalo ve smlouvách uvedeno, že autor poskytuje právo šířit dílo jak na všech existujících, tak budoucích mediálních nosičích, avšak z důvodu zjevného poškozování práv autorů byly tyto tendence eliminovány.

V případě starších děl je tudíž producent povinen kontaktovat všechny autory a mnohdy i tvůrce, jejichž honoráře jsou zcela či částečně tvořeny procentuálním podílem z vyprodukovaného zisku. Jde o nesmírně náročný a ve většině případů zdlouhavý administrativní proces. Proto je vždy třeba důkladně zvážit, zda je očekávaný obchodní výsledek daného projektu natolik perspektivní, aby byla investice do zajištění práv přínosná.

Tržní poptávka vyžaduje upravení obchodních strategií také v oblasti udělování licencí k audiovizuálním dílům pro digitální sektor. Práva k obsahu VoD jsou v současné době ve většině případů licencována na neexkluzivní a krátkodobé bázi (1–3 roky). Tato skutečnost je dána zejména faktem „novosti“ prostředí VoD. Jde o mladou sféru bez ustálených pravidel, jež se v důsledku rozvoje technologií a dalších aspektů prakticky ze dne na den mění.

V každém případě je i v této relativně počáteční fázi zjevná tendence producentů umístit své filmy na co nejvyšší počet VoD portálů. Velmi aktivní jsou v tomto směru především producenti a tvůrci malých nezávislých snímků, pro něž je fungování na trhu nejsložitější, a každá možnost získat další a další diváky lákavější.

Dalším zásadním problémem je fakt, že za cokoli v elektronické podobě, co lze získat na internetu – hudbou počínaje a počítačovými aplikacemi konče –, není totiž většina lidí (např. v České republice) zatím svolná platit. Ve státech s rozvinutějším respektem k duševnímu vlastnictví jsou však již placené služby VoD relativně ziskovým mediálním odvětvím.

Tak se lidé raději schylují k ilegálnímu stahování, případně streamingu. Avšak existuje ještě jedna varianta.

Dostáváme se tak k adVoD - video doprovázené reklamou. Divák může video zhlédnout zdarma, ale musí akceptovat reklamní sdělení, jež je mu s audiovizuálním dílem dodáno. Reklamní spot či celý break může být nasazen jak před titulem, tak po něm, nejžádanější jsou z hlediska distributorů však logicky vstupy v průběhu filmu. (Americký server Snag films například přerušuje filmy reklamou každých 8 minut.)

Teď si ale představte situaci, že jdete na webové stránky a tam vidíte reklamu. Když si nainstalujete prohlížeč, který blokuje weby, které sbírají vaše osobní data, automaticky tím blokujete veškerou reklamu. Když si ji zablokujete, vyhladovíte tím tvůrce obsahu. Na druhou stranu jsou vyskakující bannery z každého rohu tak otravné, že v tu chvíli vás nějaký tvůrce obsahu absolutně nezajímá a navíc, o své osobní informace a data se také ne každý s anonymními korporacemi rád podělí. Organizace by rády měly přístup k co největšímu počtu vašich dat, aby vám mohly přesně nabízet své produkty, na které na sociálních sítích kliknete, nebo ještě hůř, je „olajkujete“. Tím narážím na fenomén „Facebook Connect“ reklam, kdy se ke korporacím, jejichž produkty vy na Facebooku sledujete, dostávají Vaše osobní informace, a Vám poté vyskakují reklamní odkazy na jejich výrobky úplně všude.

Stát zase chce co nevíce soukromých dat, aby efektivněji sledoval občany a bránil zločinům. Na druhou stranu většina lidí na serverech automaticky odklikává, že se vším souhlasí, jen aby se posunula dál na vytouženou stránku a už neřeší, co vlastně všechno odsouhlasila...Tím přistupují ke kompromisu, kdy vyměňují osobní data za pohodlí.

A právě tito uživatelé budou těmi, kteří určí další směr v otázce ochrany soukromí a sdílení dat....Existuje tedy nějaký jiný kompromis, než je ten stávající?

Produkty, nabízené pod formou adVoD apod., blokováním mohou časem přicházet o virální (když už na jinou nemají finanční prostředky) reklamu, která by jim mohla při vysoké popularitě zajistit jednodušší zafinancování dalších, budoucích projektů. Protože právě i UGC (user-generated content) se ukázal jako jedna z nejlepších forem marketingové komunikace. Nemluvím teď o umístění videa na YouTube tvůrcem samotným, ale o tom, co poté může následovat - odkazování, přeposílání a sdílení dalšími uživateli. Propagováním a šířením toho co vyprodukoval někdo jiný.

Zatím to podle všeho vypadá, že v budoucnosti tak bude zásadním klíčem vedení dialogu mezi uživateli a tvůrci webových stránek, případně i zadavateli reklam.