Transmediální příběh našich identit

V kontextu nových médií se často setkáváme s konceptem transmediálního vyprávění. V této souvislosti se zpravidla dočítáme o různých produktech nebo značkách, jejichž příběh se odehrává napříč různými mediálními platformami – od tištěných médií, přes audiovizuální až po elektronická média. Většinou se však jedná o komerční záležitost založenou na snaze vytěžit maximum ze zavedené značky. Ačkoli Henry Jenkins charakterizuje transmediální vyprávění jako komplexní příběh spíše nějakého fiktivního světa, než jednotlivých postav nebo dějové zápletky, s vývojem technologií a Webu 2.0 (ne-li dokonce Webu 3.0) se začínají objevovat i teorie o transmedialitě vlastního JÁ.

Na téma propojení transmediální produkce a vlastní identity publikoval J. Sage Elwell článek The transmediated self: Life between the digital and the analog, který vyšel v aktuálním čísle (květen 2014) časopisu  Convergence: The International Journal of Research into New Media Technologies dostupném přes databázi Sage Journals. J. Sage Elwell vyučuje náboženství, umění a vizuální kulturu na Katedře religionistiky Texaské křesťanské univerzity ve Fort Worth. Kromě výuky se věnuje i publikační činnosti zaměřené na svůj obor a na digitální věk. Například ve své knize Crisis of Transcendence: A Theology of Digital Art and Culture (2010) nabízí kritickou reflexi o tom, jak v rovině náboženského významu digitální technologie mění svět okolo nás, i nás samotné. Ukazuje, jak nástup digitálních technologií změnil naše způsoby uvažování o Bohu, duši nebo morálce.

Život online + off-line = „onlife“

Vraťme se ale k našemu článku. Když se spojí pojmy jako transmediální vyprávění a naše JÁ (identita), asi nás nenapadne zrovna myšlenka na nějaké velkofilmy, seriály, knihy, komiksy, počítačové hry a podobně. Smysl tohoto spojení totiž tkví trochu jinde. J. Sage Elwell pojal klíčové rysy tohoto konceptu jako paradigma pro vysvětlení a pochopení, jak se formuje naše identita. Jak jsme si už určitě všimli, životy většiny lidí už neprobíhají jen v reálném světě. Tím, jak jsme stále a všude připojeni k internetu, náš reálný život je v neustálé interakci s aktivitami ve virtuálním prostředí. A na tom právě Elwell staví svou práci. V úvodu vysvětluje posun od Webu 1.0 k Webu 2.0, tedy od anonymního užívání internetu v době, kdy se člověk většinou připojoval přes telefonní linku, a internet představoval místo, kam se chodilo a odkud se zase odcházelo, až k dnešnímu konstantnímu připojení přes mobilní telefony a jiná zařízení, kdy je často žádoucí, aby člověk vystupoval pod svou skutečnou identitou (viz např. profil na Facebooku).

To, co tedy dnes existuje, Elwell nazývá „digitálně-analogovou identitou“, jelikož se odvíjí z interakce mezi online a off-line identitami. Přitom naše digitální identity netvoří jen to, co o sobě sdílíme sami, ale také to, co o nás sdílejí jiní. Už od počátku těchto úvah se řeší problém, do jaké míry je jedna identita ovlivněna druhou a naopak. Elwell je staví na stejnou úroveň jednak proto, že vlastní subjektivitu přetváříme na veřejný obsah a za druhé proto, že to, co se odehrává v jedné oblasti, může mít vliv na tu druhou. Jako příklad zmiňuje třeba kyberšikanu, která má za následek sebevraždu nebo příběh ženy, kterou měli na úřadě omylem vedenou jako mrtvou a nedařilo se jí ten úřad přesvědčit, že mrtvá není – digitální identita měla větší váhu než její skutečné fyzické JÁ. Důkazem rovnocennosti je také kontrola a shromažďování údajů z internetu vládami a různými institucemi, což může mít následky ve skutečném světě.

K vyjádření tohoto stavu, kdy už pomalu není rozdíl mezi online a off-line životem a mnoho z toho, co prožíváme je zdokumentováno v digitální podobě, používá převzatý výraz „onlife“.

Paradigma

Pro vytvoření paradigmatu, které by pomohlo vysvětlit a pochopit naši identitu a tvorbu JÁ, zvolil Elwell čtyři základní rysy transmediální produkce – integrovanost, roztroušenost, interaktivita a epizodická struktura. Ačkoli si je vědom, že to není vyčerpávající seznam vlastností, jsou to ty nejdůležitější, bez nichž si nelze představit transmediální příběh. V tomto smyslu se tedy příběh našeho JÁ odvíjí primárně od našich „onlife“ činností a zájmů. Integrovanost zde znamená jednotu na základě celku, což nutně předpokládá multiplicitu různých částí roztroušených napříč mediálními platformami, kde každá platforma přispívá podle převažujícího charakteru (např. Facebook – sdílení, Google – vyhledávání, Twitter – odkazování apod.). Jednotlivé činnosti na těchto sítích podle Elwella představují roztroušené mikropříběhy v celkovém světě transmediovaného JÁ. Každá z našich činností jako je třeba aktualizace stavu, vložená fotografie nebo tweet, představuje jednu epizodu – jedno naše nynější JÁ, které může existovat odděleně od našich minulých nebo budoucích příspěvků. Epizody postupem času splývají ve volně narativní tok identity. Interaktivní povaha spočívá v tom, že vše, co vytváříme on-line, neděláme jen proto, aby to bylo viděno či přečteno, ale aby na to naše publikum reagovalo. Zveme tím ostatní, aby přispěli k příběhu našeho JÁ. Podle autorova shrnutí těchto rysů se transmediované JÁ podobá interaktivní činnosti za účasti více aktérů, zahrnující mnoho epizodických příběhů roztroušených po celé řadě mediálních platforem a přitom integrovaných kolem dialektiky utváření identity.

Závěr

Elwellův článek nabízí užitečný vhled do vývoje úvah o problematice identit jak skutečných, tak těch virtuálních a je zajímavé porovnat některé dřívější názory odborníků, které zde prezentuje, s dnešní situací. Stejně tak koncept transmediálního vyprávění rozvíjelo více autorů. I když je Henry Jenkins asi tím nejznámějším a možná i nejvýznamnějším průkopníkem tohoto konceptu, není jediným. Teorie o transmediálním pojetí vlastní identity představuje zajímavý rozměr, jemuž Elwell přisuzuje dokonce uměleckou povahu. Je si vědom toho, že toto spojení není zcela dokonalé a může být považováno spíše za metaforu naznačující způsob nahlížení a porozumění, jak digitální technologie ovlivňují tvorbu identity. Tímto článkem tedy vkládám novou epizodu mého JÁ na blog, jako jednu z mnoha mediálních platforem, s očekáváním nějaké interakce a doufajíc, že tato činnost v digitálním prostředí nebude mít fatální následky pro mé analogové JÁ.

Zdroj: J Sage Elwell

Convergence: The International Journal of Research into New Media Technologies, May 2014; vol. 20, 2: pp. 233-249., first published on September 12, 2013

Published online before print September 12, 2013, doi: 10.1177/1354856513501423

Autor příspěvku: Pavla Kovářová