DĚKUJI ZA VAŠI NENÁVIST

Po staletí byla motivací umělců kromě vyjádření vlastního postoje a názoru touha po uznání a oblibě. Ponechme nyní stranou umění, kde převládá přesvědčovací účel, propagandu či naopak vymezení se proti většinovému proudu. Pokud se umělec chtěl tvorbou uživit, musel předkládat svému publiku takové výsledky práce, které publikum ocenilo. Je jedno, zda šlo o středověkého donora, královskou rodinu či šílící davy ve vyprodaných sálech rockových stars.

 

U mnoha videí na youtube převažuje negativní (červené) hodnocení. Rozhodující je ale počet shlédnutí (horní číslo).

Nová média v postmoderní společnosti ale přináší úplně nový trend. Úspěch totiž není podmíněn společenským uznáním. Rozhodující je sledovanost, obecně povědomí, že daný umělec - či lépe řečeno tvůrce - vlastně existuje. Nová média, zejména pak internet, dovedou zhodnotit zájem, i když je vyvolán spíše zvědavostí či zavržením nebo touho pobavit se na úkor umělce. Nejvýrazněji tuto tendenci můžeme sledovat v současné populární hudbě, prezentované skrze weby pro sdílení videí, zejména youtube.com. V době, kdy se stírá rozdíl mezi publiky a tvůrci, může vystavit vlastní tvorbu takřka každý. V duchu fenoménu produsage tak počítá se zpětnou vazbou, jež samozřejmě nemusí být nutně pozitivní. Naopak, v přeplněném prostoru internetu, kde je velmi snadné být zahlcen informacemi, se „produseři“ snaží vymezit se vůči ostatním, a to také způsobem, kdy místo vyzdvihování vlastních kvalit pracují s tzv. haty (hejty), tedy výstupy zaměřenými na postihnutí negativních rysů konkurenční (či obecně jiné) tvorby či vlastního tvůrce.

Kritizovat je mnohem snazší než chválit, zároveň ale neplatí, že by kritika odrazovala sledující. Naopak. Značnou popularitu si získali tvůrci, jejichž tvorbu lze v lepším případě označit za kontroverzní, přičemž umělecká honota je dosti mizivá. Touha vysmát se ostatním či se pobavit na jejich účet je ovšem v prostředí internetových videí dvojsečnou zbraní. I negativní reklama je reklama; tam, kde se generuje zisk v závislosti na počtu zhlédnutí určité tvorby je jedno, jestli konzument odešel umělecky uspokojen či znechucen. Mnozí interpreti toto marketingové pravidlo pochopili a prezentují se okázalým opovržením vůči kritikům a tvoří písně, věnované přímo „haterům“, např. rapper Leo Beránek (píseň B.O.T.Y dosáhla k hranici milionu a půl shlédnutí), zpěvák Ben Cristovao (jeho Bomby viděly milony diváků) a další. Zobrazováním materálního bohatství v klipech pak provokaci ještě rozšiřují a posilují („to auto jsem si koupil za to, že mi sem chodíte nadávat, že neumím zpívat“). Poprvé v dějinách tak díky beznákladovému šíření tvorby umělec nemusí spoléhat na kvalitu, ale hlavně musí zaujmout. V českém internetovém prostředí tak zazářily fenomény typu Marie Pojkarové, Matrixe Steela – legendy Hroznové Lhoty - a dalších kuriózních úkazů. Nelze se divit, že zájmu diváků či posluchačů o tyto „umělce“ využívají další tvůrci videí či jiných mediálních útvarů, od kanálu uživatele CaryMaryFuck na youtube, shromažďujícího to nejpodivnější, co proběhlo našimi obrazovkami v pěveckých soutěžích či věšteckých pořadech, po odborněji laděný blog Hudební masakry Jardy Konáše, který proniknul k mnoha divákům a vyhlašuje každoročně ceny Zlatý David coby ocenění těch nejhorších umělců.

Leo Beránek sází na image drsňáka, textově jeho tvorba ale odpovídá prvnímu stupni základní školy, nepočítáme-li vulgarismy a sexuálně explicitní tematiku.

            Výše zmíněné případy spojuje snaha zaujmout vlastní tvorbou, ať už se nepřízní publika vyrovnávají autoři lépe či hůře. Existují totiž cílové skupiny, pro něž je interpret skutečně příkladem kvalitní tvorby a prokazují mu značnou oddanost a uznání. Posilují tak sebevědomí a přesvědčení autora, že jde správným směrem, ač občas naráží. Samostatnou skupinu pak tvoří ti autoři, kteří předem počítají s odsouzením (respektive nemohou očekávat cokoliv jiného) a jejich marketingová strategie je na pohrdání přímo založena.

V českém prostředí je typickým příkladem videoblogger Jan Zelenka. Kdysi talentované dítě se prezentuje jako afektovaný gay, provokující diváky otevřeně  a přehnaně homosexuálním chováním včetně všech rysů, sloužících v netolerantním prostředí jako základ parodie. Zelenka se v komentářích setkává s výhružkami, zatracováním vlastní osoby atd., ale nelze mu upřít, že s publikem umí pracovat a využít popularity (uplatnění se jako moderátor v rádiu). Jeho videa jsou spíše jen scénkami bez opory v ději, kdy Zelenka přehrávanou dikcí a mnohdy lascivním obsahem znechucuje většinové uživatele youtube, ale i samotné zástupce gay komunity. Tento autor dokazuje, že není nutné přinášet cokoliv hodnotného, aby zaujal diváky. Přes absenci „obdivovatelů“ (vyjma těch, kteří si cení jeho schopnosti ironie a parodie) dosahuje srovnatelné sledovanosti s jinými autory, kteří rovněž čelí neustálé kritice (ač mají mimo odpůrců také silné jádro přiznivců) jako jsou „růžová barbie“ Dominika Myslivcová.  

Jan Zelenka při rozhovoru, na první pohled zaujme přehnaná artikulace a gestika.

Zdá se logické, že tato pozornost, věnovaná i tvorbě bez přidané hodnoty mimo „zabíjení času“, je příznačná právě pro dnešní dobu a prostředí internetu. Kliknutí na klip diváka nestojí nic navíc. Jen málokdo by si asi zakoupil knihu, aby se mohl vysmát neuměle popsané např. erotické scéně. Video a hudba jsou však dostupné kdykoliv a díky smartphonům prakticky odkudkoliv. Vymezení se vůči určitému druhu tvorby navíc koresponduje s pubertální potřebou odporu a touhy po sebeurčení. Výše popsané fenomény se tak nejvíce a nejrychleji šíří právě mezi mládeží, až se mohou stát všeobecně známými i mimo původní komunitu a v podobě memů zasahovat i ostatní skupiny uživatelů daného média. Nelze se pak divit kritikům postmoderní společnosti, když hovoří o kultuře zkarikované do formy pouhé zábavy a prostředku ke zkrácení dlouhé chvíle. Přesto nová média nekvalitní tvorbu nestvořila. Jen posloužila jako kanál, kterým se jednotlivá díla šíří. Díky potenciálu internetové reklamy pak vše, co přiláká pozornost, získává hodnotu. I „pokleslá“ tvorba se tak může stát nezanedbatelným zdrojem příjmu. Nenávist je také emoce, a velmi silná, nutící diváky vracet se k dílu a utvrzovat se vzájemně v jeho odsouzení. Nedivme se proto, že nám tvůrci za naši nenávist děkují. Dali jsme jim skrze ni rozměr a tvar.