Centrální mozek lidstva: Muži po třicítce sdílejí selfies častěji než ženy!

Výzkumný projekt Selfiecity ukazuje, že každé město má svůj unikátní selfie styl. Zatímco v New Yorku je průměrný věk selfie-sdílečů 26 let, v Bangkoku je to pouhých 21 let. Ženy praktikují extrémnější pózy než muži a žebříčku pozérství vévodí Brazilky, které naklání hlavu průměrně pod úhlem 17°. Selfies tvoří jen 3 - 5% ze všech sdílených fotek, v závislosti na lokalitě. V Moskvě sdílí selfies ženy 5x častěji než muži a nejčastěji se usmívají lidé v Bangkoku (68%) a Sao Paulu (64%). Po třicítce sdílejí selfies častěji muži.

Mohou selfies sdílené na sociálních sítích vypovídat o něčem hlubším, než o individuálních rysech autora a o jeho znalostech Photoshopu? Souvisí selfies s kulturními a sociálními rysy konkrétního regionu? Odpověď zní ano! Fenomén selfie, jako svébytný projev současné popkultury, se stal předmětem zájmu akademických pracovníků. Selfiecity, výzkum vedený Levem Manovichem na City University of New York, uveřejnil výsledky analýzy několika tisíc selfies. Zaměřuje se na kvantitativní rozměr tohoto sociálního trendu založeného na principu produsage, kdy uživatelé jsou zároveň tvůrci obsahu, a hledá širší souvislosti v selfies, které lidé sdílejí na Instagramu.

Přibližně od r. 2005 se začal dramaticky rozmáhat fenomén sociálních sítí, což vědce vedlo k novým přístupům, jak zkoumat společenské a kulturní vzorce v životech lidí. Sdílení milionů fotek svých přátel i sebe sama vedlo tým koordinovaný Manovichem k jeho prvnímu projektu zabývajícímu se sociálními médii – Phototrails. 2,3 milionu fotografií z Instagramu umožnilo srovnání vizuálního stylu 13 měst z celého světa.

V další fázi výzkumu se vědci rozhodli zaměřit na konkrétní typ fotografií. Vzrůstající popularita selfies byla rozhodujícím impulsem. Několik měsíců po zahájení výzkumu bylo dokonce slovo selfies vyhlášeno neologismem oxfordského slovníku pro rok 2013. Výzkumný tým nashromáždil 120 000 instagramových fotek pořízených během jednoho týdne v říjnu 2013 v Bangkoku, Berlíně, Moskvě, New Yorku a Sao Paulu. Poté vytřídili selfies a z každého města sestavili vzorek 640 fotografií. Záměrem týmu bylo zařadit do výzkumu i Tokio, ale ukázalo se, že selfies tam zdaleka nejsou tak populární a nelze nashromáždit dostatek fotek, Tokio bylo proto ze seznamu vyřazeno. Hlavním cílem projektu Selfiecity bylo zjistit, jestli mezi zkoumanými městy existují nějaké rozdíly, nebo zda je globální online prostor úplně smazal. Ke každé jednotlivé fotce proto výzkumníci přiřadili popis, jakého je člověk pohlaví, jaký je jeho odhadovaný věk, zda se usmívá, jakou zastává pózu, nebo např. jestli má brýle. Interaktivně zpracované výsledky projektu si lze prohlédnout zde.

Zajímavé je například zjištění, že ve všech zastoupených městech je mezi selfie tvůrci vyšší podíl žen, pohybuje se v rozsahu 55% (Bangkok) až k 82% (Moskva). Přínosem výzkumu je netradiční přístup ke kvantitativní analýze nových médií, ve spojení s atraktivní formou prezentace. Výzkumný tým z dat nevyvozuje žádné závěry, výsledky spíše nabízí jako podklady k další interpretaci. Na základě těchto poznatků je totiž možné vytvořit celou řadu hypotéz o kulturních stereotypech, nejtěžší je uvést získaná data do širšího kontextu. Lev Manovich v rozhovoru pro The Wall Street Journal uvádí názor, že průměrný věk selfie tvůrců může korespondovat s hledáním partnera, jelikož se shoduje s průměrným věkem návštěvníků populární internetové seznamky OKCupid. Domnívá se, že tato souvislost může být zároveň důvodem vyššího průměrného věku selfie-tvůrců z New Yorku, kam často lidé jezdí za kariérou.

Proč je focení selfies tak populární? Je důvodem masová dostupnost smartphonů s fotoaparátem a online připojením, nebo nárůst narcistických sklonů společnosti? Oblíbenost selfies vyvolává otázky týkající se naší posedlosti krásou a vnímání těla obecně. Do jaké míry se jedná o zdravě sebevědomou formu sebevyjádření, nebo o patologický projev sebezalíbení komentuje Carin Bondar z University of British Columbia.

Manowich popularitu selfies přiřazuje hlavně vysoké rozšířenosti technologií a zmiňuje i myšlenku, že lidé kopírují celebrity. Slavní lidé zejména ze showbyznysu využívají selfies jako účinný marketingový nástroj. Umožňuje jim prezentovat se atraktivním způsobem, na rozdíl od paparazzi fotek jsou selfies v podstatě reklamou na vlastní osobu. Karen Nelson-Field citovaná v teoretické stati k projektu Selfiecity dokonce tvrdí, že „všichni se chováme jako značky a selfie je prostě reklama. Selfies poskytují možnost pózovat, často v rámci konkurenčního boje, a získat uznání, podporu a konečném důsledku i interakci cíleného sociálního okruhu. Tím se neliší od propagace značky pro spotřebitele.“

Zdroj: southparkstudios.mtvnimages.com

Ostatně většina selfies se jeví jako pokusy o self-branding, jako snaha „prodat“ nejlepší verzi sama sebe – pozitivní, šťastnou, dokonalou, sebevědomou, dobře oblečenou, případně svlečenou, svůdnou, sexy. Jen zřídka jsou ty miliony selfies tytéž „já“, která ve vytahaných teplácích jedí doma chleba se sádlem a cibulí nebo čekají ve frontě na úřadu práce. Častý rozdíl mezi selfie a realitou sarkasticky glosuje epizoda Městečka South Park nazvaná Hobit z poslední, sedmnácté série - „Už jsi viděl moji novou holku?“ ptá se pyšně Clyde, který se vede za ruku s obtloustlou, uhrovitou Lisou Berger, zatímco ostatním ukazuje na mobilu její Photoshopem vylepšené selfies.