Francouzský
akademik a mediální teoretik Pierre Lévy, ve své knize Collective Intelligence[1] zastává názor, že
žijeme ve věku vědomostí, v němž jsou nejcennější lidskou hodnotou a
komoditou znalosti, a cestou k úspěchu v našem světě je jejich
správné vyhodnocení, orientace v nich a schopnost jich využít, a schopnost
pochopit a využít jedinečnosti každého jednotlivce při vzájemné spolupráci.
Tedy, že klíčem k úspěchu je tzv. kolektivní
inteligence.
Je to společenská
změna, kterou podle jeho názoru zapříčinil vnik nových médií, a s jeho
názory nelze jinak než souhlasit. Internet, respektive síť obecně, se stala
shromaždištěm informací všeho druhu – faktů, názorů i komerční propagandy,
takovým Dropboxem lidského vědění, a
umožnil masám přístup ke znalostem. Na síti tak často najdeme i informace,
které jsou neaktuální, neobjektivní, u nichž není uveden autor, zdroj či datum
uveřejnění. Nejlépe je tato situace viditelná v tématice redukce váhy a
zdravého životního stylu. Tam je džungle odborných, rádoby odborných a laických
informací absolutně neprůchozí. Kdo neumí zapojit selský rozum a vnímat potřeby
svého těla, ten si může dokonce přivodit velké zdravotní potíže. Filtrace
důvěryhodných a nedůvěryhodných informací je tedy klíčovou potřebou dnešního
světa. Není však snadná. Každý nemůžeme být odborníky na vše, obzvlášť oblasti medicíny
a práva jsou natolik odbornými diskurzy, kterým normální smrtelník nemůže
rozumět,[2] že se
musíme spolehnout na kredibilitu třech nebo čtyřech písmenek, které má autor
informace napsány před jménem.
Bohužel ne
všichni uživatelé sítě si tuto skutečnost uvědomují. Spousta studentů všeho
věku hledá informace pro své studium na Wikipedii místo v odborných
publikacích (ať už tištěných nebo zprostředkovaných online) a považují je za
ověřená fakta, o která se mohou opřít. Měli byste vidět ty šokované výrazy
v očích studentů v momentě, kdy profesor výslovně zakáže používat
Wikipedii jako zdroj. Zajímavé také je, nakolik jsme všichni uvěřili propagandě
internetu a propadli mýtu, že co (a díky sociálním médiím se nedávno přidal i aspekt kdo) není vyhledatelné na
internetu, neexistuje.[3] Přihlédneme-li
k faktu, že celá síť je virtuální, a tedy fyzicky neexistuje, je to
situace nadmíru komická.
Alarmující
zjištění přinesl také k tomuto tématu výzkum společnosti Ipsos, jehož výsledkem
bylo, že generace uživatelů narozených po roce 2000 (tzv. Millennials) věří při
získávání informací o 50 % více uživateli vytvářenému obsahu na síti (tzv. UCG) než jakýmkoliv dalším médiím. Měli
bychom si tedy dát pozor, aby nástroj, který má vytvářet kolektivní
inteligenci, nevytvářel spíše kolektivní hloupnutí.
Druhá myšlenka
z Lévyho statě, že pro úspěch v dnešním světě je potřeba poznat a
využít jedinečnost každého z nás, je geniální, a nelze si než přát, aby to
už došlo všem a začali jsme se podle této myšlenky řídit. V dnešním světě
tržní ekonomiky a marketingu postaveném na atributu USP[4] to
přeci nemůže jinak fungovat.
Každý jsme
unikát – máme jiné charakterové vlastnosti, znalosti, zkušenosti, zájmy, a není
v ničím zájmu - a už vůbec ne ku prospěchu společnosti jako celku, aby
někdo z nás kopíroval někoho druhého. Že „ten umí to a ten zas tohle, a
všichni dohromady uděláme moc“, věděl už Werich, a to prožil většinu života
v době na hony vzdálené kapitalismu. Ač komedie Císařův pekař a pekařův císař patří mezi oblíbené české pohádky,
ponaučení z ní zasáhlo očividně málokoho. Jen si vybavte, kolik znáte lidí
ve svém okolí, které jejich profese vyloženě nebaví, každé ráno chodí na
pracoviště se silně naštvaným výrazem v obličeji, práci vnímají jako nutné
zlo a ke všemu v ní často podávají mizerné výkony. Ale mnohdy se ve svém
volném čase věnují nějakému koníčku, pro který jsou vyloženě zapálení, a
zjistíte, že to jsou vlastně velmi kreativní lidé, nebo že mají talent pro
organizování. Ale profesně se věnují něčemu jinému, protože mají pocit, že je
to tak správně, že pracovat nás nemá bavit, nebo že kdyby se měli živit tím, co
je baví, neuživili by se. Zkrátka řídí se předsudky. Přitom platí jednoduchá
rovnice: Dělám-li něco, co mě baví a zajímá, dobrovolně se v dané oblasti
vzdělávám, a tedy budu v ní dobrá. Pokud jsem v něčem dobrá, expert v nějaké
oblasti, budu společností/ekonomikou/trhem žádaná, vznikne po mě poptávka, a
tedy přijdou i peníze. Je to vlastně jedno ze základních principů marketingu –
pravidlo specializace. Navíc dostanu prima bonus – budu šťastná.
Neexistuje tedy
absolutně žádný racionální důvod, proč se věnovat profesi, která mě nebaví a
neuspokojuje, proč nevyužít svůj potenciál. Přesto se tak na světě děje, a co
hůř, mám dojem, že je to specifikum hlavně českého kulturního prostoru. Nevrlí
řidiči autobusů, neochotní podat jakoukoliv informaci Čechovi, natožpak
cizinci, nepříjemné servírky, ne-nápomocné prodavačky v kamenných
obchodech, které mají snad strach, aby si náhodou nevydělaly. Proč to tak je?
Neumíme se snad nad sebou zamyslet a identifikovat svůj potenciál, své zájmy a
přání? Nejsme jen příliš pohodlní to udělat? Anebo se bojíme být šťastní,
protože věříme, že realita má vypadat tak a nejinak?
Já mám Českou
republiku ráda. Vidím kolem sebe spoustu nadaných, inteligentních a pracovitých
lidí, a často i lidí s dobrým srdcem. Lidí s obrovským potenciálem,
kteří si ho však mnohdy neuvědomují a/nebo ho neumí využít. Pojďme se už
konečně této české (de)mentality zbavit, začněme se mít rádi a prožívat své
životy tak, aby nás bavily, abychom byli šťastní. Zkrátka pojďme být, prosím, konečně
KOLEKTIVNĚ INTELIGENTNÍ!!!
[1] LÉVY, Pierre. Collective Intelligence: Mankind's Emerging
World in Cyberspace. Perseus Books, 1999. ISBN 0738202614
[2] Pozn.: Toto téma označuje
sociolog Zygmunt Bauman pojmem tekutá modernita
a rozvádí ho ve své knize Tekutá moderost. Viz BAUMAN, Zygmunt. Tekutá modernost.
1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2002, 343 s. ISBN 8020409661.
[3] Pozn.: Nakolik naše životy
v tomto ohledu drží v rukou Google a ostatní vyhledávače asi není třeba připomínat.
[4] Pozn.: USP - unique
selling point – vlastnost, která prodává
No comments:
Post a Comment