Styl tvoří ulice, nikoliv návrháři. Vydělají na tom všichni. Kromě konzumentů

Styl tvoří ulice, nikoliv návrháři. Vydělají na tom všichni. Kromě konzumentů

V ruce kabelka značky Chanel za 3 tisíce dolarů, na nohou „louboutinky“ za 800 dolarů, zajímavá halenka z řetězce za 40 dolarů, v tom všem několikrát zapózovat a fotky vystavit na internet spolu s postřehem ze svého dne. Vítejte do světa módních blogů.

Ty nejlepší „fashion blogerky“ (v drtivé většině se módnímu blogování věnují ženy) mají miliony fanoušků po celém světě, desetitisíce unikátních zobrazení svých příspěvků denně. To znamená, že desítky tisíc žen a dívek po celém světě se každý den inspirují blogerkami, chtějí vypadat jako ony, takže nakupují ve stejných obchodech jako ona.

Jako první vše pochopily levné řetězce chrlící miliony moderních a nekvalitních kusů oblečení. Proč platit velké honoráře známým modelkám či herečkám, když stačí, aby si do showroomu pozvali hejno blogerek, nechali je nafotit novou kolekci, rozdali dárečky a tím svoje modely rozšířili mezi tisíce až statisíce čtenářek? Díky blogerkám tak mají hodně muziky za málo peněz. Doslova za almužnu.

Kromě toho, že nemusí platit známé tváře, ušetří firmy vyrábějící konfekci i na celkové produkci při představování svých výrobků. Mezi blogerkami působí trochu nadneseně fenomén kolektivní inteligence, kdy každá blogerka přijde s vlastním nápadem, jak jednotlivý kus zakomponovat do celkového modelu. Místo několika nápadů placeného stylisty tak firmy mají stovky nápadů „z lidu“, které je stály jen několik kusů oblečení, jejichž výrobní hodnota zdaleka nedosahuje honoráře profesionálních stylistů a modelek. Méně či více povedené kreace se pak jen lavinově šíří internetem a konzumentky módní deníčků se jen hrnou do řetězců, aby ukořistily stejné triko, jaké jim předvedla jejich oblíbená blogerka.

Komerční moci fashion blogů si kromě levné konfekce typu H&M nebo čínských výrobců padělků jako například Romwe, všimly také renomované módní domy, na jejichž přehlídkách během týdnů módy ve světových metropolích, obsazují první řady kromě celebrit a editorek zásadních módních časopisů také módní blogerky.

Mezi běžné uživatelky internetu a módní fanynky tak jednoduše proniká ta nejvyšší móda, kterou jim blogerky téměř ihned servírují ve fotoreportážích nebo rovnou online streamováním na své stránky.

Z „vysoké“ módy, která vždy patřila hlavně vyvoleným, se tak stává silně masivní věc, na které ale stále vydělávají módní domy, protože byť jejich věci jsou často cenově nedostupné, módní blogerky vyvolávají ve čtenářkách pocit, že vlastnit ikonickou kabelku od Hermés v hodnotě několika průměrných českých měsíčních platů je něco běžného a vlastně nutného, a na značkové modely často šetří, aby si je mohly pořídit. Tímto způsobem se móda původně určená „horním deseti tisícům“ dostává i mezi střední eknomickou třídu, čímž módním domům roste odbytiště a tudíž i tržby.

Větší poptávka tak má i vliv na tvorbu cen luxusního zboží: módní domy zvedají ceny svého zboží, aby stále bylo exkluzivitou jen pro vybrané.

Dalším způsobem, kterak se kolektivní inteligence v módní branži projevuje díky módním blogům je „vstup“ některých blogerek do branže. Spolupracují s novými, ale i zavedenými značkami, pro které navrhují speciální kolekce, kterým vtisknou svoji tvář. Například italská blogerka Chiara Ferragni, která začala blogovat v roce 2009 a na fotografiích zveřejňovala zejména obsah své studentské skříně, stihla za pět let své kariéry vytvořil například kolekci bot pro značku Steve Madden, vlastní modely navrhla též společně s italským výrobcem tenisek Suprega, spolu s dalšími dvěma blogerkami stvořila i kolekci oblečení a bot pro španělskou konfekční značku Mango.

Ferragni je skvělým příkladem toho, že spolupráce s módní značkou a vytvoření vlastní kolekce pod jejím labelem, je pro top blogerky často jen odrazovým můstkem k vlastní značce oblečení či bot. Ferragni představila svoji první a ihned úspěšnou kolekci bot v roce 2010. Vsadila nejen na svoji módní tvář, ale také na jistou národní hrdost, když si od počátku zakládala na tom, aby její obuvní řada byla vyrobena v Itálii. Její kolekce od počátku prodávají nejen italské konceptové obchody zaměřené na designérskou módu.

Z projektu The blonde salad, který zakládala jen se svým tehdejším přítelem, který ji každý den fotil v novém outfitu, tak vznikla firma o téměř dvou desítkách zaměstnanců s obratem přes milion dolarů ročně.