Berlin gegen Nazi?

Kamarád se zalíbením pozoroval pódium, na kterém právě v podvečerním slunci řádilo seskupení Silberrücken. Čtyři hudebníci v maskách paviánů nedávali svým nástrojům ani na chvíli odpočinout a ostře řezanými tóny doprovázeli nejvýraznější postavu na scéně, černošského zpěváka, jehož dlouhé, černé dredy byly schovány pod indiánskou čelenkou, za kterou by se nemusel stydět ani sám Vinnetou Zpěvákovi, který hlubokým hlasem vyřvával své poselství do zaplněného náměstí, rozhodně nechybělo charizma... V jednu chvíli se Péťa (tak se ten můj kamarád jmenuje) ke mne otočil a povídá: “Ty vole, tak o tomhle teda Adolf asi rozhodně nesnil...” Byli jsme v Berlíně, byl 1. máj... a Péťa měl pravdu...

Když se Adolf Hitler, společně se svým oblíbencem a dvorním architektem Třetí říše Albertem Speerem, rozhodli v polovině třicátých let 20. století megalomansky přetvořit tvář německého hlavního města (pro které vybrali i jiné - a neméně pompézní - jméno, Welthauptstadt Germania), rozhodně nepočítali s tím, že o nějakých osmdesát let později bude na Němce z pódia hulákat své “Fuck off” opravdu nazlobeně vyhlížející imigrant.

Berlínská čtvrt’ Kreuzberg se každoročně na 1. máj promění v obrovskou pěší zónu, v téměř každé její ulici vyroste pódium a hudební uskupení všech možných žánrů z celého Německa tak mají možnost předvést své umění pro desetitisíce lidí. Obyvatelé této čtvrtě, kteří pocházejí z těch nejrozmanitějších koutů světa, a kteří jí tak dodávají nezaměnitelnou tvář, pak připraví opravdu nezapomenutelnou směsici etnických pokrmů, které vám v podstatě prodají z oken obývacích pokojů a kuchyní - a všichni minimálně na ten jeden den žijí společný sen, v němž “migration is not a crime”.

Pobýval jsem v Berlíně nějakých patnáct hodin a už jsem to město miloval. Bylo kolem třetí hodiny ranní, když mi mladý, a nutno podoknout, že notně podnapilý Němec, u flašky vína na lavičce v  rozlehlém parku povídal, jak je rád, že v Německu mají město jako Berlín. Kolem nás proudily davy lidí, skoro jsme neslyšeli naši dozajista filosofickou debatu, majestátný měsíc příjemně osvětloval šedé činžovní domy, které vyrostly z trosek druhé světové války, a já v podstatě věděl, o čem mluví - přesto jsem se ale zeptal: “Proč?” 

Myslel jsem si, že odpověď tak nějak tuším - a opravdu mne nepřekvapila. Ten mladík v podstatě jen nahlas vyslovil kolektivní názor většiny německé společnosti. “Víš, já si myslím, že v celém Německu a především tady v Berlíně ještě stále v lidech silně rezonuje pocit kolektivní viny z toho, co naše země rozpoutala po téměř celém světě během druhé světové války, co jsme udělali židům, a tak dále. A proto se alespoň teď navenek snažíme působit hrozně otevřeně a tolerantně. Jenže většinou je to jen taková maska. Ale ne tady v Berlíně, tady to lidem věřit můžeš. Možná to bude souviset s historií tohohle města, s tím, čím si prošlo po válce, s násilným rozdělením celých rodin. Lidi si tady teď váží toho, co momentálně mají. A i díky tomu jsou asi otevření větší snášenlivosti. Ale jen když nejsi černej. Můžeš bejt žlutej a budeš tady v realativním klidu, ale když jseš černej, není to dobrý.” 

To mne zarazilo. Nějak jsem si to neuvědomoval, ale když jsem nad tím začal přemýšlet, došlo mi, že ten mladý Němec má v podstatě pravdu - kromě onoho zpěváka jsem až na pár výjimek v podstatě v této části města neviděl žádné jiné černochy. Asiaty ano, Turky a další vyznavače Islámu ano a ve velkém množství, ale černochy v podstatě žádné.

A mladík pokračoval: “Tady je to totiž teď hodně o barvě kůže. A hlavně tady ve východním Berlíně, tady jsou oblasti, do nichž se turistům s tmavou barvou kůže prostě nedoporučuje chodit, dokonce se říká, že “they might not make it out alive”, pokud vstoupí do oblastí, do kterých by prostě vstupovat neměli. Takže tak mi to teď ve společnosti máme - pokud se v diplomatických kruzích hlasuje o otázce, řekněme, “protiizraelské”, Německo se zdrží hlasování. ale pokud přijede černoch do Berlína, může to být jeho poslední výlet. Společnost to tady tak prostě má, všichni to tak máme. Podívej se, kolik je tady všude kolem policajtů, samý antikonfliktní tým, anarchsti a takzvaní ochránci lidských práv se neustále řežou se skinheadama a neo-nacistama. Nechceme tady mít problémy, ale asi je pořád mít budeme. Kolektivní inteligence tady není zrovna inteligentní...”

V roce 2000 natočil režisér Darren Aronofsky film Requiem za sen, ve kterém hlavní roli ztvárnil americký herec Jared Leto. Mladík, kterému v době natáčení snímku bylo 28 let, od té doby značně povyrostl a jeho další umělecký projekt, skupina 30 Seconds To Mars, kterou založil pár let před natáčením uvedeného fimu společně se svým starším bratrem, se stala jednou z nejpopulárnějších rockových kapel současnosti.

V roce 2013 byla kapela 30 Seconds To Mars jedním z headlinerů největšího německého festivalu rockové hudby Rock Am Ring, konaného každoročně v Norimberku. Před koncertním provedením jedné z nejpopulárnějších skladeb skupiny, písně This Is War, se Leto z pódia zeptal návštěvníků, zda někdy jmenovaný song slyšeli. Po ohlušujícím ujištění davu, že tomu tak bylo, je vybídl k pozvednutí pravé pěsti a skandování názvu písně. A když několik desítek tisíc Němců skanduje “THIS IS WAR” se zdviženou pravicí, je to pro mnohé zážitek, z kterého, při uvědomění si historických souvislostí a při pohledu na současnost, běhá mráz po zádech... Oprávněně?