VIZUALITA V MEDIÁLNÍ KOMUNIKACI: TÉMATA, PŘÍSTUPY A SOUVISLOSTI

Autorem tohoto článku shrnujícího různé přístupy a tematické okruhy spojené s vizualitou komunikace je PhDr. Hanka Sládková. Sládková je doktorandkou na Katedře mediálních studií UK a její doktorský projekt je zaměřený na proměnu české výtvarné publicistiky po roce 1989.

Jak již bylo výše zmíněno cílem článku je pojmenovat a teologizovat přístupy a tematické okruhy spojené s vizualitou komunikace a jak se obory uvedené článku prolínají s mediálními studii.

Autorka v článku nejdříve definuje základní pojmy, které prostupující celý článek a to: vizualita, vizuální kultura a vizuální studia. Tyto pojmy nejen v českém prostředí stále hledají svoji pozici v rámci humanitních a společenských věd. Nyní se již při studiu vizuální kultury se střetávají sociologie, filosofie, teorie umění, teorie kultury, antropologie, psychologie, estetika, kritika, sémiotika a mediální studia.

V České republice se o vizuálních studiích aj. začalo psát již roku 1997, kdy Ladisla Kesner publikoval sborník textů, v němž se objevují zmínky o knihách a studiích zabývající se problematickou.  V roce 2004 Vojtěchovských definoval, shrnul a také zpochybnil předmět dosavadního zkoumání vizuálních studií ve svém díle Vizuální studia: Nový multidisciplinár­ní obor, nebo pavěda.

Dle vybraných textů a výsledků výzkumů je nejčastějším zkoumaným tématem politický kontext obrazu, způsob jeho vytvoření a jeho funkce ve společnosti. Tedy nejzkoumanějším vizuálním sdělením je fotografie.

Martin Lister popisuje několik rovin interpretace fotografických obrazů. Zabývá se význa­my fotografií a hyperrealitou, kterou obrazová sdělení zprostředkovávají a vytvářejí. Ptá se, kdo jejich prostřednictvím vytváří obraz reality a nakolik tento obraz odpovídá sku­tečnosti. Díky fotobankám apod. jsou fotografie zbaveny kontextu a sdělení.

Nejpoužívanějším přístupem k vizuální stránce mediální produkce je ve sledovaných textech obsahová analýza. O fotografii se taktéž zajímá Claire Wardlerová, ta se zabývá možností objektivity a „pravdivého“ zobrazení skutečnosti.

Mnoha dalšími texty od nejrůznějších autorů Sládková přináší přehled užití a problematiky vizuálního sdělení. Jedním z využití je například manipulace s emocemi diváka a jako příklad problematiky uvádí pravdivost a objektivita novinářského sdělení. Tomuto tématu se věnuje například Renita Colemanová a to z pohledu obrazových prostředků, které uplatňují grafičtí designéři a fotografo­vé zpracovávající témata a materiály, jež vycházejí z úzce provázaného vztahu mezi novináři a občany. Colemanová se snaží na základě hloubkových roz­hovorů s fotografy a designéry odpovědět na otázky, jakou roli má hrát design a fotogra­fie v občanské žurnalistice (zapojení občanů do žurnalistiky) a jaké konkrétní prostředky využívají fotografové a designéři k tomu, aby upozornili na určitá témata, vyvolali diskuzi a aktivitu občanů. Jako jeden z hlavních problémů vidí autorka ignorování možností vizuální stránky sdělení a používání stále stejných postupů užití fotografií a grafického designu¨

Na výše zmíněné téma také reaguje další autorka, která se věnuje ustálenému rámování a grafickému zpracování témat a stereotypům v zobrazová­ní. Hledá odpověď na otázku, jak obrazová zpravodajská média užívají obrazů při nastolování témat a vytváření zpráv a tedy veřejného mínění. Andén-Papadopoulosová zdůrazňuje manipulativní charakter používá­ní obrazů ve zpravodajství i záměrné využívání amatérských fotografií.

Výsledy studie vztahu obrazu a textu od Andrewa L. Mendelsona a Fabienne Darling-Wolfové říkají, že fotografie samy o sobě ani fotografie jako součást textu nepomáhají čtená­řům vytvořit si souvislou a komplexní představu o popisovaném, ale právě naopak. Avšak výsledky jiné studie píší, že komiksová žurnalistika, paradoxně zjednodušující obraz užívající vět­ší míry abstrakce, má možnost přiblížit realitu skutečnější než fotografie

Jen menší množství autorů se zabývá opravdovým výzkumem vizuální komunikace. O kreativních vizuálních metodách jako o výzkumné metodě píše Buckingham, který se snaží odpovědět na otázku, jsou-li data získaná vizuálními metodami přesnější a vhodnější než data získaná jinak a jaké jsou možnosti jejich interpretace. Jak vizuální sdělení působí pak popisuje Drechsel, který pracuje s pojmem mediální ikona, tu definuje jako společensky sdílený obraz spojený s formou přijetí, rituály a kolektivním vnímáním.

Autorka svou práci nakonec uzavírá takto: „Problematika vizuality a vizuální složky komunikace v posledních letech zaznamenala po­sun od teoretických ke konkrétnějším tématům. Namísto ujasňování rámce, přístupů a postavení vizuálních studií a předmětu jejich zkoumání se mediální vědci, odborníci na vizualitu, sociologové, psy­chologové, antropologové i teoretici umění, pustili do analyzování specifických otázek, které jsou s vizualitou spojeny. Přesto lze souhlasit s Jamesem Elkinsem, že se teorie vizuál­ní kultury a komunikace, ať už je konkrétní postup a teoretické zázemí jakékoli, v napro­sté většině nepouští do skutečně nových nebo překvapivých témat. Zůstává u společensky zajímavých otázek vztahu vizuality a po­litické komunikace, stereotypů zobrazování a potvrzování stávajícího uspořádání společ­nosti, věnuje se analýze metod zkoumání vizuálních sdělení a vztahu obrazové a textové (případně zvukové) složky, vizuální gramotnosti a možnosti kritické reflexe percepce vizu­álních sdělení, vizuální kultuře jako rozšířenému poli výtvarného umění nebo problemati­ce konvergence v rovině technologické i společenské. Na problematiku většinou studie jen ukazují nebo ji popisují avšak do složitější a kritických teorií se nepouštějí. Pouze se více zaměřují na specifické technologie, nejpřevratnější postup je v oblasti mediálních studií, kde se vizuální gramotnost začíná být čím dal tím větší součástí mediální gramotnosti.“