Preference postav na základě genderového vztahování se publika Ordinace v růžové zahradě

Proč měli diváci většinou rádi Gitu, a ne Kamilu?

Barbora Pospíšková

Iva Baslarová, Ph.D. která v současnosti působí na katedře mediálních studií Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK v Praze. Ve svém výzkumu se zaměřuje především na témata televizních žánrů a jejich publik, dále se pak zabývá fantasy žánrem, mýtem romantické lásky a emocionalitou publika.

Není žádným tajemstvím, že na Ordinaci v růžové zahradě nekoukají pouze cca 50leté ženy zabývající se domácími pracemi, které byly podle TV Nova cílovou skupinou a tzv. typickým divákem. Ukázalo se, že seriál vysílaný dvakrát týdně, v úterý a čtvrtek, v hlavním vysílacím čase sledují také muži a početné řady „puberťáků“, kteří obecně u televize tráví velké množství času.

Iva Baslarová ve svém článku představuje výsledky etnografického průzkumu publika původní české soap opery Ordinace v růžové zahradě, který se zaměřil na to, jakým způsobem se diváci a divačky vztahují k určitým postavám, jaké k nim zaujímají postoje a proč. Výzkum dále poodhaluje zákulisí výroby a produkce tohoto specifického seriálového subžánru, který je unikátní tím, že tvůrci bývají obyčejně pouze o jednu sezónu seriálu napřed před diváky, což jim umožňuje co nejpružněji reagovat na změny v publiku, které je ostatně pro výrobu seriálu klíčové, jelikož právě jeho početnost rozhoduje o tom, zda bude seriál prodloužen, či nikoli.

Gender a kultura

Teoretický rámec pro výzkum nastavují konstruktivistické teorie genderu, podle kterých jsou to především produkty kultury a sociální interakce, které formují konstrukty, byť vztažené k biologickému pohlaví, utvářející maskulinitu a feminitu.

Autorka se opírá o práce Gerlindy Šmausové, Candace West a Dona H. Zimmermana, podle kterých jsou feminita a maskulinita pouze uměle vytvořené póly, mezi kterými se pohybují členové a členky společnosti, kteří nevykonávají pouze ženské nebo mužské role, nýbrž všechny, a to v závislosti na rodové konstrukci sociálního kontextu. Podle konceptu „doing gender“ West a Zimmermana je zapotřebí rozlišovat mezi pohlavím, pohlavní kategorií a genderem. Na to, že pohlaví, definované především biologickými pohlavními znaky, které mají jedince klasifikovat jako muže a ženy, a pohlavní kategorie na sobě nejsou závislé a nemusí mezi nimi být automaticky rovnítko, pak upozorňují Susanne J. Kessler a Wendy McKeena, a to zejména v případě transsexuálů, kteří na veřejnosti nevystupují v souladu se svým pohlavím. Podstatné tedy je, že jednotlivci nemusí nutně vytvářet stereotypní modely maskulinity nebo feminity. „,Produkování role‘ předpokládá, že se příslušníci obou (úředně určených) pohlaví během socializace naučí hrát i tu druhou, protikladnou roli“ (Šmausová 2011: 187).

Z předchozích výzkumů lze dále vycházet při posuzování individuálních přístupů jednotlivých diváků a divaček.

Proč Soap Opera?

Obecně vzato jsou mýdlové opery považovány za pořad pro ženy. Již v době jejich vzniku, tedy ve třicátých letech, kdy byly vysílány v rozhlase jako krátké sekvence určeny pro ženy v domácnosti, se totiž počítalo s tím, že posluchačka, a později divačka, se bude během poslouchání / sledování seriálu věnovat domácím pracím. Producent první původní TV soap opery David P. Lewis charakterizuje svůj pořad takto:

„Užili jsme takové technické prostředky a zvolili takovou formální strukturu, aby nevyžadovala plné soustředění hospodyňky. Koresponduje tak s využitím jejího času, kdy si prostě zapne televizi a může u ní loupat brambory či plést.“

(Simon 1997: 14)

Obecně se jedná o dominanci zvuku nad obrazem, zpravodajskou strukturu zpracování, která umožňuje věnovat část své pozornosti něčemu jinému. Scéna je tak víceméně statická, opakují se známá prostředí, v případě Ordinace v růžové zahradě to bude ordinace, bar, byty jednotlivých hrdinů, nemocnice.. Dalším znakem je pak neuzavřenost narace, která umožňuje příběh libovolně nastavovat, obměňovat postavy a znovu a znovu hrdiny a hrdinky nechat prožívat rodinná dramata, kterými se mají co nejvíce přiblížit divákům. Cílem je co nejlepší splynutí mediální reality s realitou společenskou, ale i splynutí TV času s reálným. Toho lze dosáhnout například vyobrazením reálných svátků atp.

Ordinace v růžové zahradě

Původní seriál TV Nova se začal vysílat v roce 2005, na tvorbě se podílely Magdalena Turnovská a Lucie Konečná, jejíž nápadem bylo přivést na obrazovky českou obdobu amerického Sexu ve městě. Je ovšem nutné rozlišovat mezi Ordinací v růžové zahradě a Ordinací v růžové zahradě 2. Ta první totiž skončila s odchodem zmíněných autorek a ukončením spolupráce s Novou.

Hlavními hrdinkami seriálu byly dvě, zcela odlišné ženské postavy. Gita Petrová, gynekoložka v soukromé ordinaci, která navíc externě spolupracovala s oddělením v nemocnici, rozšiřovala si vzdělání ve svém oboru, působila v zahraničí. Zároveň představovala matku samoživitelku, ženu s několika nezávaznými mileneckými vztahy, ale také oním „osudovým mužem“, pozdějším primářem Čestmírem Mázlem.

Naproti Gitě tu pak byla zdravotní sestra Kamila Váchová. Vdaná za mechanika v autoservisu, se synem na základní škole. Kamila byla prototypem hodné, obětavé ženy, která svůj život zasvětila péči o manžela a syna. O manžela, ke kterému se nakonec vrátila, i přesto, že ji opustil kvůli milence a ona mezitím navázala vážný vztah s jedním z lékařů.

Metody výzkumu

Výzkumný vzorek tvoří 33 hloubkových rozhovorů s účastníky, které autorka provedla v Šumperku, tedy městě s přibližně 30 tisíci obyvateli. Mezi respondenty se objevují příslušníci různého pohlaví, věku, etnika, vzdělání, zaměstnání a zdravotního stavu, jejichž výběr byl proveden několika způsoby, z nichž nejefektivnějším se ukázala metoda sněhové koule. Některé z rozhovorů byly provedeny samostatně, jiné v párech, nebo menších skupinkách. Ženy a muži pak ve výzkumu, podle autorky představují empirické kategorie, které pomáhají pozorovat, jakým způsobem je ve společnosti re/produkován gender. Součástí výzkumu bylo také zúčastněné pozorování, kdy několik štamgastů místní restaurace sledovalo Ordinaci v televizi. Dalších rozhovorů se zúčastnily také tvůrkyně první i druhé Ordinace, herec a herečka ztvárňující důležité role, které se v pořadu objevují od počátku.

Romantická vs. Postmoderní hrdinka

Z rozhovorů jednoznačně vyplývá, že většina žen i mužů si velmi oblíbila Gitu Petrovou, nachází zalíbení v silné, nezávislé hrdince, která se zvládá vypořádat se životem, ale zároveň zůstává vlídná k pacientům. Naproti tomu Kamila Váchová byla odsuzována za svůj přehnaně obětavý přístup, který hraničí s úplnou odevzdaností. Zdá se, že její výrazná submisivita dokonce respondentky provokovala. Nedokázaly pochopit, proč zůstává v roli hospodyňky neschopné se rozhodnout, prosadit si názor, vzepřít se. Představovala pro ně nezdůvodnitelný extrém, i přesto, že vedly běžné rodinné životy a přijímaly tak svou „ženskou roli“. Zajímavé je, že její návrat k manželovi, přestože již měla jiný vztah, vnímaly jako anachronní.

Nicméně i Gita si našla mezi respondenty dva kritiky. Oba diváci jí přitom vyčítali převážně nezávazné vztahy s muži a víceméně ráznost v chování a projevu. Právě charakteristiky, které na hrdince ostatní oceňovali, byli pro Gitiny kritiky, podle autorky,  překročením stereotypně definované femininity.  Prakticky to znamená, že podle nich zmíněné vlastnosti ženské hrdince nepřísluší.

Produkce a dělání genderu

            V souvislosti s názory respondentů je zajímavé podívat se na to, jakým způsobem byly obě postavy stvořeny. Autorka zde uvádí vyjádření scénáristek a dramaturgyně, které popisují rozdíly v tom, jak vznikaly postavy Gity a Kamily. Gita je tak podle scénáristky Lucie Konečné z velké části napsané podle ní samotné. Je to postava, kterou přivedla na obrazovky tak, jak ji chtěla vytvořit, inspirovanou hrdinkami Sexu ve městě, naproti tomu Kamila vznikla v podstatě na objednávku TV Nova, která postavou romantické hrdinky cílila na předpokládanou typickou divačku. Sama Lucie Konečná pak v rozhovoru přiznává problémy s psaním postavy, kterou ona sama řadí mezi neoblíbené. Ostatně po ukončení první verze Ordinace, kdy se Kamila odstěhuje do Prahy, se již v dalších sériích žádná klasicky melodramatická hrdinka neobjevuje. Další postavy jsou větší nebo menší směsí obou původních opačných typů postav, ačkoli za určitou náhradu Gity lze považovat Bělu Páleníkovou.

Lucie Konečná nakonec s Novou přerušila spolupráci, jelikož se nedohodli na další podobě Ordinace. S jejím odchodem končí také koncept odehrávající se v prostředí gynekologie, na které se vztahují její autorská práva.

„Nová“ Ordinace v růžové zahradě

Tvůrci Ordinace 2 postupují ve výrobě odlišným způsobem. Drží se rámce typického pro soap operu, v příběhu se objevují výrazně vyhraněné postavy, které mají vyvolávat silně polarizované emoce. Pozoruhodné je také přání Novy zahrnout do příběhu více „mužských prostředí a problémů“, které následovalo po prvních průzkumech, z kterých vyplynulo, že také oni Ordinaci sledují. Mohlo by se přeci zdát, že ji sledují právě proto, že si „to svoje“ v příběhu už našli. Nicméně představa autorky seriálu a zadavatele, tedy TV Nova musí být sdílená a vycházet z běžné preference zájmů a dělby práce na základě pohlaví, aby bylo možné pracovat na předvádění a dramatizaci genderu.

Komodifikované a zároveň aktivní publikum

Na jednu stranu můžeme říci, že děj seriálu se může podle přání diváků změnit, nestane se tak však kvůli nim, nýbrž kvůli inzerentům. Splní-li seriál přání fanoušků, budou se tito na něj dívat a televize tak získá komoditu, kterou lze prodat zadavatelům inzerce. To ovšem neznamená, že na recepci publikem nezáleží. Publikum totiž pracuje s vlastním genderovým světem a zkušenostmi, čímž  v individuálních souvislostech vytváří („dělá“) vlastní gender.

Jeden z rozhovorů ilustruje, že pořad sice sledují společně oba manželé, každý však k programu zaujímá odlišný postoj. Každý z nich reprezentuje jednu genderovou kategorii a snaží se obhájit „svůj typický“ žánr. Manželka soap operu, obecně vnímanou jako femininní manžel sci-fi, považované za maskulinní. Oba se naopak snaží přesvědčit toho druhého, že jím preferovaný žánr je „horší“. Zajímavé je zjištění, že manželka při sledování sci-fi s manželem žehlí, ale u Ordinace se posadí a užívá si svůj volný čas. Podle autorky výzkumu v tom můžeme spatřovat vyvázání se z tradiční ženské úlohy a povýšení sledování soap opery z „možnosti zpříjemnit si práci“ na „aktivní prožití volného času“.

Tradiční póly maskulinity – „princ na bílém koni“ a „padouch“

Přestože se rozhovorů účastnili muži i ženy, nevěnoval se žádný z nich více mužským postavám, než ženským. Muži v seriálu byli obecně vnímání jako pozitivní charaktery, ale jediní, kteří si zasloužili více pozornosti byli Čestmír Mádl a Petr Hanák. Oba přitom podle autorky představují typické kladné hrdiny, vyznačující se neústupností, pravdomluvností, ochotou pomáhat a milovat jen jednu osudovou ženu.

Janice Radway pracovala v 80.letech minulého století na výzkumu čtenářek milostných románů na americkém středozápadě. Z její práce vyplývá, že tito veskrze kladní hrdinové obyčejně nesou znaky obou stereotypních sad. Androgynita prince na bílém koni se projevuje průnikem nejvýraznějších charakteristik maskulinity a femininity sloučených dohromady přesto, že se jedná o vlastnosti nejvíce si navzájem odporující.  Představitelé jsou jednak odvážní, stateční, silní a ochranářští, na druhou stranu ale zároveň projevují empatii, něžné city a křehkost. Souhrnně tedy mluvíme o charakteristice „prince na bílém koni“, který je představou ideálního muže, který však nikdy nedorazí, jelikož je nereálný. (Přesto se v životě žen objevuje od malička v pohádkách, později v románech, seriálech.. )

A Čestmír Mázl i Petr Hanák jsou oba představiteli prince na bílém koni, byť v modernizovaném a sofistikovanějším podání.

Ačkoliv respondentky povětšinou vyzdvihovaly na obou hrdinech převážně charakteristiky stereotypně považované za femininní, ani jedna z nich nezpochybnila během rozhovoru jejich maskulinitu. Naopak jí dávaly nový rozměr tím, že byly schopné představit si daného hrdinu jako reálného partnera / milence. To je mimo jiné způsobeno změnami ve společnosti, které za předpokladu uvedení „dobrého důvodu“ umožňují mužům projevovat se více emotivně nebo sentimentálně. Maximální připodobnění reálným mužům tak může podle autorky zanechat v divačkách pocit „někoho blízkého“.

Shrnutí

Z výzkumu sice na jedné straně vyplývá, že mnozí diváci vnímají pozitivněji postmoderní, emancipovanou a nezávislou hrdinku, než klasickou melodramatickou hospodyňku, nicméně stále zůstáváme v žánru soap opera a i ona emancipovaná Gita nakonec hledá hlavně osudovou lásku. 

Článek je dostupný z: 

http://medialnistudia.files.wordpress.com/2014/06/ms_2014_1_baslarova_web.pdf

Kde je také možné dohledat všechny použité zdroje.