Pushback: Expressions of resistance to the „evertime“ of constant online connectivity

Pushback: Expressions of resistance to the „evertime“ of constant online connectivity

by Stacey Morrison and Ricardo Gomez

Žijeme v době kdy každého z nás denně zahlcují miliony informací, na které je člověk nucen reagovat a nějakým způsobem je zpracovat. Od rychlosti a „kvality“ zpracování informací se pak odvíjí i naše vztahy, práce, rodina a domov. Nepochybně u každého pracovního pohovoru se vás zeptají, jestli znáte dotyčnou firmu. Pokud odpovíte nesprávně, jste z kola ven. Podobně se také bude zlobit vaše přítelkyně, pokud zapomenete na její narozeniny. Protože je nutné si pamatovat a zpracovávat čím dál více informací, tak se člověk naučil využívat různé technologie. Kdo nemá přístup k internetu jakoby dnes nežil, a kdo nemá mobil, tak není člověk.

Samotný přístup k těmto „pomocným“ technologiím se stal natolik prosazovaný a žádoucí, že se stal nedílnou součástí lidského života, bez nějž by si málokdo svůj život dovedl představit. Asi nejlépe je to vidět na teenagerech, kteří mají od rána u sebe telefon s fejsbůkem, ze kterého se neodpojí ani ve škole na hodině tělocviku, a ani doma. Tam na ně navíc čeká ještě televize a počítač. V této souvislosti se již hovoří o neustálém online připojení, kdy jsou lidé internetem doslova pohlceni na každém kroku. Čeho je však moc, toho je příliš, jak se zpívá v jedné populární písničce, a pro některé internetové nadšence již pohár přetekl. Někteří lidé se tomuto technologickému přetížení (z orig. Technological overload) začali vzpírat. Tzv. Pushback je forma odporu, kdy se uživatelé snaží internet zatlačit zpět do určitých mezí. Tomuto fenoménu se ve své práci (Pushback: Expressions of resistance to the „evertime“ of constant online connectivity) věnují i Stacey Morrison a Ricardo Gomez.

Ricardo Gomez je emeritním profesorem washingtonské univerzity informačních studií, přičemž se soustředí na používání informačních a komunikačních technologií v mezinárodním kontextu, a také na jejich důsledky zj. v sociální dimenzi. Této problematice se věnuje již od ukončení svých studií v Kanadě v roce 1992. Mezi jeho studenty se řadí i spoluautorka této práce, Stacey Morrison.

Jako cíl práce si původně dvojice autorů zvolila zjistit, jakou formu pushbacku lidé nejčastěji upřednostňují. Záhy po zahájení výzkumu si však přidali druhý cíl, totiž zjistit motivaci, která uživatele vede k omezování užívání technologií. Posloužit jim k tomu měly jednak internetové blogy samotných uživatelů, jednak populární média (tisk, televize atd.), a dále také akademická literatura. Všechny tři zdroje zvolili zhruba ve stejném poměru. Autoři zvolili metodu systematického zkoumání každého zdroje, v němž určili vždy primární motivaci a způsob jednání, a případně i tyto sekundární atributy. Z nabytých poznatků poté vytvořili přehledné grafy a vyvodili závěry.

Co se týče zdrojů samotných, tak v každém druhu autoři vysledovali určité pevládající leitmotivy. U blogů se především jednalo o dva, kritickou reflexi svých vlastních skutků a chvástáním se před ostatními uživateli. Zatímco v prvním případě si uživatelé blogu silně uvědomovali absurdnost situace kritiky moderních technologií pomocí jiné moderní technologie, tak v druhém případě šlo přispěvatelům hlavně o zviditelnění sebe sama.

V případě masových médií autoři naráželi na značný problém nevěnování se problematice samotné. Pokud však média vybrala a zveřejnila nějakou zprávu, jednalo se spíše o průzkumy a názory. Pozitivum však Gomez a Morrison vidí v upozorňování na zajímavé studie a projekty, které by jinak nebyly vidět.

Akademická literatura, kterou autoři zvolili se zabývala zj. teoriemi a terminologií, psychologickým aspektem moderních technologií, a také přímo pozorováním společnosti. Zde se objevovali termíny jako upouštění od techniky (withdrawing), filtrování (filtering), ale také závislosti, strachu, emocí a spokojenosti.

Ve čtvrté části práce autoři definují pět nejčastějších motivací k pushbacku, a podobně také pět jeho forem, které nalezli ve vybraných zdrojích.

První motivací je dle Gomeze emoční nespokojenost. Strach a vztek, často doprovázené zklamáním jsou důvodem, proč někteří lidé mažou své účty na facebooku a vyhazují své mobilní telefony. 

Druhým důvodem jsou vnější hodnoty, ať už se jedná o politické, náboženské, či morální imperativy. Sem autoři zahrnuli strach z konzumerismu, ale také různá přesvědčení, která podporují jednání „z očí do očí“. Třetím motivačním prvkem bývá snaha o znovunabytí kontroly nad svým časem. Lidé často cítí, že ztrácí kontrolu nad svým životem, a že jsou o čas okrádáni. Toto se týká zejména sociálních sítí, na kterých jsou lidé schopni surfovat celé hodiny, aniž by odešli od monitoru. S tímto bodem souvidí i bod následující, totiž závislost. Několik jedinců se totiž v průzkumu jasně označilo za závislé s tím, že si nejsou schopni pomoci.

Posledním bodem je strach z porušování soukromí. Lidé o sobě na internetu sdělují neuvěřitelné množství informací, ať už se jedná o emailovou adresu, číslo účtu v internetovém bankovnictví, nebo oblíbený koktejl. A ač jsou tyto informace roztříštěny po desítkách různých serverů, stále jsou tam všechny dostupné, a například takový Google skladuje každou informaci, kterou dostane do ruky.

Z přidružené tabulky vyplývá, že se k omezení technologií odhodlalo 30% lidí právě kvůli emoční nespokojenosti.

Co se týče samotné formy pushbacku, tak je situace trochu odlišná. Převážná většina všech lidí totiž volí způsob adaptace. Celých 71 % lidí upraví svoje chování s cílem snížit svoji nespokojenost. Dobrovolně omezují svůj čas trávený na internetu, nebo používají pouze vybraná média, např. email namísto chatu atd. Někteří lidé také volí formu „falešných“ účtů (na emailu, sociálních sítích atd.), aby omezili objem zpracovávaných informací a zabránili také nevyžádané poště, či zneužívání dat.

Druhou formou pushbacku je kolektivní rozhodnutí skupiny lidí, kteří se rozhodnou nějakým způsobem regulovat užívání svých technologií. Často si takto skupina lidí na čas vypíná své mobilní telefony a tablety. Na oblíbenosti také získávají nepřipojené (z orig. unplugged) párty a svatby, jejichž účastníci jsou naprosto bez přítomnosti moderních technologií.

Třetí formou pushbacku je technické řešení problému. Lidé si namísto chytrého telefonu koupí klasický, na kterém jim nehrozí, že by trávili hodiny na sociálních sítích, protože to prostě neumožňují kapacity telefonu. K podobným opatřením se také uchylují rodiče, kteří svým dětěm omezují přístup na určité webové stránky, nebo jim přímo omezují dobu, po kterou mohou např. počítač používat.

Čtvrtou formou pushbacku je poněkud extrémní reakce „zpátky do lesa“, jak to nazývají autoři článku. Podstatou tohoto přístupu je absolutní vzdání se jakýchkoliv moderních technologií, či alespoň jejich přísnému omezení. Tento způsob je často součástí léčebné terapie.

Poslední formou chování je tvrzení, že používání moderní techniky je naprosto přirozené, a nikterak neovlivňuje kvalitu života.

Z předchozích poznatků autoři vyvodili několik závěrů. Ačkoli většinu lidí k omezení internetu a techniky vedou emoce a nespokojenost, způsob který volí je naprosto racionální. Ať už se jedná o záměrné ignorování vybrané techniky, nebo cílené omezování času. Dvojice autorů také zjistila, že lidi často motivuje více faktorů, například emoce spojené s cílem ovládnout svůj čas nebo zabránit případné závislosti. Z výzkumu také vyplývá zajímavý fakt, že pouhý zlomek všech lidí, kteří se odhodlali k pushbacku, se obává o své citlivé údaje a jejich případné zneužití. Připomínají zde Snowdenovu aféru ze Spojených států, která byla velice medializovaná, avšak vzbudila pouze pramalý efekt mezi uživateli. V neposlední řadě autoři práce upozorňují na technologický paradox spojený s moderní technikou. Ta byla vytvořena, aby odpovídala lidským potřebám a touhám, avšak mnoho lidí činí spíše nespokojenými a nešťastnými.

Problém moderních technologií a jejich dopadu na lidskou společnost je téma celosvětově velice aktuální. Pokud bychom nechali stranou psychologickou stránku věci, stále nám zde zbývá problém obřích společností, jakými jsou Facebook a Google. Tyto společnosti každým rokem rostou o desítky procent a začínají kontrolovat velkou část internetového prostoru, spolu s velkým množstvím citlivých dat milionů uživatelů. Snowdenova aféra nám ukázala rizika tohoto systému. Na jedné straně urychlení jednání mezi lidmi, na straně druhé možnost pro kohokoliv zjistit si o komkoli cokoliv. Kromě toho zde navíc zůstává otázka neproduktivního trávení času, což by mohlo vést k celkovému úpadku lidské společnosti.

původní článek dostupný zde