Od pasivity k vykořisťování?

Mohlo by se zdát, že v tak ohromné propojenosti dnešního světa musí být vidět snad úplně všichni. Ovšem právě v té změti stovek publikovaných fotografií, odkazů, statusů nebo tweetů mohou lidské životy zapadnout, protože kdo není vidět, jako by nebyl. Právě onen rozdíl mezi webem 1.0 a jeho nástupcem je, že přestože bychom třeba chtěli, tak už nemůžeme být pouze pasivními konzumenty mediálního obsahu, ale čím dál častěji jsou na nás kladeny nároky, abychom se na něm přímo podíleli. V tom se propojuje několik konceptů, především prosumption nebo produsage.

Jsou to především věci pojící se se změnou konzumních návyků. Očitým svědkem proměny internetu byly blogy. Ty se poprvé objevily na konci devadesátých let jako skromné stránky provozované většinou jedním člověkem nebo malou skupinkou spolupracovníků. Používali je především novináři nebo lidi angažovaní v politice. Teoretik Axel Bruns hovoří o vzniku citizen journalism. Propojilo se tak psaní, recenzování, reportování, focení a všechny další složky, původně spojené s klasickou “profesionální” televizní nebo printovou žurnalistikou, s možnostmi internetu. Každý najednou mohl být producentem vlastního mediálního textu.

Blog se stal masovou záležitostí po přelomu tisíciletí, kdy se datuje i nástup tzv. webu 2.0. Tedy internetu, kdy je uživatel vtažen do tvorby obsahu, může komunikovat online s dalšími uživateli a dalo by se říci, že se vytváří první komunity kolektivní inteligence na internetu. Lidé začínají spoluvytvářet obsah a vydělávat na tom, co původně sloužilo jako místo k soukromým a nezávislým komentářům.

Se snižováním ceny a s lepší dostupností audiovizuálních technologií se objevilo využití blogů i v širší sebepropagaci. Začaly se objevovat tzv. vlogy, kde příspěvky jsou převážně videa, podobně fotoblogy, kdy v obou případech mohou sloužit jako malá portfolia prací daného člověka. Právě s velkým zájmem dochází i k žánrové diferenciaci. Psát blog se dá v dnešní době prakticky o čemkoliv. Existují stránky věnující se třeba ošklivým dětem na renesančních malbách nebo domácím mazlíčkům, jimž uvízla hlava uprostřed krajíce chleba. Zajímavější k pozorování vývoje jsou spíše blogy o módě nebo jídle.

Oba druhy jsou široce rozšířené i v České republice. Asi nejznámějším foodblogerem na české scéně je Martin Kuciel alias pan Cuketka. Svůj blog založil v roce 2006. V té době tady neexistovala žádná stránka, která by naplňovala jeho tužby psaní o jídle. Rozhodl se proto pustit se do toho sám. Psal, aby jiní pasivně konzumovali. Rok se s rokem sešel a Kucial byl osloven od online podoby časopisu Týden, ale stále přispíval na svůj blog. Psal recepty, recenzoval restaurace, propagoval zdravý životní styl a obecně vyšší nároky na kvalitu konzumovaných surovin. Budováním své značky pan Cuketka v online i tištěných médiích vedlo k jeho vzrůstající popularitě. Přestože se ze začátku snažil být inkognito kvůli co největší objektivitě při hodnocení restaurací, nevydrželo to dlouho. Český rybník, obzvláště ten gastronomický, je totiž velmi malý.

V roce 2010 už mediálně známý Kuciel založil server Scuk.cz, v němž sám figuruje jako řadový uživatel. Web umožňuje registrovaným uživatelům přidávat na mapu České republiky nejrůznější podniky počínaje kavárnami, bary a lokálními řeznictvími a farmářskými trhy konče. Nejedná se sice o přerod samotného původního blogu, ale spíše využití mediálně známého loga pro vytvoření konceptu více odpovídajícímu možnostem webu 2.0. Na počátku měla stránka punc exkluzivity, protože lidé, jenž mohli opravdu psát recenze na podniky, musel projít výběrovým řízením. Web od té doby roste, lidé hodnotí, přidávají nové a nové podniky a vše klape jako hodinky. Jak se však dá nahlížet na tento fenomén, kdy lidé bez jakékoliv honoráře tráví svůj čas a utrácí své peníze za kvalitní restaurace, aby o nich mohli napsat? Scuk je klasickým příkladem produktu produsage nebo prosumer kultury, na který by se dalo z určitých pozic nahlížet jako na exploatační. Nepřichází ruku v ruce s novou formou konzumpce náhodou i nový druh vykořisťování?

Doménou nového internetu je vzájemná interakce mezi uživateli a někteří teoretici dokonce tvrdí, že fakt, že se uživatelé sami kolektivně podílí na tvorbě obsahu, je jednou z hlavní součástí této nové podoby. Mediální vědci Georg Ritzer a Nathan Jurgenson používají termín prosumer, kdy spojují dva staré termíny. Production, produkce, byla dominantní v první polovině 20. století. V poválečných dobách zase v západním světě hrála prim konzumpce, tedy v angličtině consumption. Dohromady tak tvoří termín prosumption, kdy se na příklad třeba wikipedie nebo sociálních sití uživatelé sami účastní, vědomě či nevědomě, tvoření nějakého obsahu, tedy i budování konkrétního produktu nebo značky. Již zmíněný Axel Bruns zase používá termín produsage, který prakticky znamená stejné smazávání hranic mezi pasivní konzumpcí a aktivní produkcí.

Otázkou je, proč si lidé ukrajují z vlastního času po pracovní době a tvoří nová hesla na wikipedii nebo obchází restaurace a pak o nich píší? A nedluží jim provozovatelé něco za jejich aktivitu a práci, protože bez ní by všechny sociální sítě jako facebook, twitter, linkedin zkrachovaly, protože by bez uživatelské návštěvnosti neměli zájem o reklamní plochu, ze které prakticky žijí? Lidé pomáhají budovat značku, ze které nic nemají. Lidé, co chodí na Scuk, mohou usilovat o osvětu v podobě objevení kvalitních podniků pro ostatní nebo touží po budování si kariéry ve foodblogové a gastronomické komunitě. Lidé přidávají hesla na Wikipedii z podobného důvodu, aby pomohli lidem se dostat ke kvalitním a objektivním informacím. Ale co sociální sítě? Facebook a další schraňují osobní informace svých uživatelů a následně je prodávají, z čehož společně s reklamou, budují zisk. Uživateli je dána teoretická komunikační svoboda, která je však vykoupena jeho vykořisťováním. Z kapitalistického pohledu je to ideální situace: lepší než někdo vykonávající práci za minimální plat je člověk, který to dělá zadarmo a s potěšením. Uživatel se více méně dobrovolně věnuje prozumaci, ale neříkám, že tento přesun konzumování je pouze negativní. Chtěla jsem jen poukázat na možná úskalí tohoto života online. Sama jsem uživatelkou Scuku a na blog pana Cuketky chodím pravidelně a přišlo mi to jako vhodný český příklad odklonu od pasivity k produkci a konzumaci zároveň. Vždyť už ta svoboda, že člověk může svobodně tvořit texty, které někdo čte, je úžasná. Je nezbytné si ovšem uvědomovat, že přesto, že nás daná aktivita baví, tak vlastně děláme práci za někoho jiného. Nasnadě zůstává otázka, co má člověk dělat. Bez sociálních sítí se v dnešním světě nedá existovat. Možná se tedy přeci jenom budeme muset smířit s tím, že bude nezbytné, abychom se vzdali části svých každodenních práv, třeba na placenou práci, a dát veřejně k dispozici své osobní informace na úkor relativně svobodného života v online světě.