POZNÁMKY
K OKOUZLENÍ NOVOSTÍ NOVÝCH MÉDIÍ
Stará nová média
Nová média je označení pro média, která
jsou založena na digitálním, numerickém kódování dat. Jako nové médium můžeme nazvat počítač, tablet nebo mobilní telefon, stejně tak ale i
počítačové sítě nebo webové služby, jako jsou internetové vyhledávače, sociální
sítě, blogy a mnoho dalších. Pojem nová média vznikl jako protiklad ke
klasickým, starým médiím, jako jsou televize, rozhlas a tisk.
Stať vyšla v časopise Mediální
studia, kdy autor se zabývá právě novými médii a jejích přijetím při nástupu,
mimo to ale rozebírá i pojem nová média a řeší jeho vhodnost. Autorem je Mgr.
Jakub Macek, Ph.D., odborný asistent na Katedře společenských věd VŠB-TU
Ostrava a na Katedře mediálních studií a žurnalistika na Masarykově univerzitě
v Brně. Vystudoval mediální studia a žurnalistiku na FSS MU, kde rovněž získal
doktorát ze sociologie. Primárně se zabývá studiem nových médií a problematikou
mediálních subkultur, dále uživateli a publikem nových médií nebo novými
médii a politickou a veřejnou participací.
Nová média jsou diskutovaným tématem od
poloviny 90. let, kdy docházelo ke generalizacím dopadů na společnost, až do
současnosti, nicméně autor se ve své práci soustředí pouze na období do
poloviny uplynulého desetiletí, kdy naopak názor na média otočil a generalizaci
jejich dopadů na společnost odmítají a k dřívějšímu nadšení z nového
světa nových médií se staví odtažitě a s rezervou. Právě této proměně se
autor ve své stati věnoval.
Kritika prvotní nadšenosti z nových
médií probíhala ve dvou rovinách. První z nich směrovala vůči omezeným
pohledům na nová média, vůči tendencím vidět nová média pouze jako izolovaný
jev, vytržený fenomén, který proměňuje společnost. Druhá byla proti fascinaci
internetem a skutečnosti, že reflexe nových médií měla často podobu buď
utopické nebo dystopické variace příběhu o nevyhnutelné, novou technologií
formované budoucnosti.
Cílem stati je uvést do českého kontextu
kriticky orientovanou diskuzi o příčinách poněkud výstřední povahy rané diskuze
o nových médiích. Dále je cílem ukázat, že okouzlení novostí není ničím
výjimečným, neboť toto provázelo každý začátek nových médií v historii.
Dále autor i vymezuje, co není cílem
práce. Jedná se o otázku nových médií jako takových. Za prvé, otázka jak nová
média změnila komunikaci. Druhá otázka zdá se autora trápí. Jedná se o samotné
označení nová média. Mimo toto jsou používána i označení interaktivní média,
síťová média nebo digitální média. Interaktivní média ani síťová média není
podle autora nejvhodnější označení. Sám by se klonil k označení digitální
média, ale vzhledem k ustálené praxi i on v textu používá označení
nová média. Kdy jak již bylo psáno výše, označení nová média není nejvhodnější,
neboť i nová média jednou budou stará média a stará média v minulosti byla
nová.
Již od 80. let byla terčem kritiky
přemrštěnost očekávání spojená s příchodem nových médií. Autor
v textu odkazuje na práce Franka Webstera a Kevina Robinse, které ukazují
na naivitu spojenou s očekávanými dopady informační technologie a
nastavuje jí zrcadlo. Ukazují, že důsledky nemusejí být blahodárné a
předvídatelné, ale ani revoluční. Dále autor uvádí práce historiků, kteří
říkají, že každá technologie, která je moderní společností chápána jako
přelomová, je přijímána s technologickým futurismem, který nerealisticky
slibuje zlepšení politických poměrů, zmenšení světa, posílení slabých, vymýcení
chudoby a dalších významných věcí. Ukazuje, že stejná slova byla používána při
objevu parního stroje, telegrafu, elektrifikaci a dalších přelomových
okamžicích.
V další odstavci se autor zabývá
Ogburnovou teorií kulturního opoždění, prostřednictvím které se pokoušel
vysvětlit skutečnost, že mezi vznikem technologie, jejím rozšířením ve
společnosti a následnou institucionální změnou existuje zřetelná prodleva. Tato
institucionální změna probíhá ve čtyřech stupních – technologickém, průmyslovém,
vládním a sociálněfilozofickém. A právě sociálněfilozofický stupeň reaguje na
zavedení nové technologie nejpomaleji, společenské vědy na technologickou
inovaci ani nemůžou zareagovat v adekvátním čase.
Dále autor rozebírá pohled Patrice
Flichy, kdy podle něj je třeba nehledět na utopistické myšlenky o novosti jako
na nevyhnutelnou, dočasnou nepatřičnost, ale jako na nedílnou součást samotného
bytostně kulturního procesu vzniku a šíření technologické inovace. Nebo pohled Vincenta Mosco, který se místo
příčinami fascinace novostí zabývá jejími důsledky.
Závěrem autor shrnuje, co mají
jednotlivé práce kritiků společné. Ukazuje, že se jedná v zásadě o dva
vzájemně se doplňující postupy, které lze považovat za součást konvenčního
přístupu k novým médiím. První cesta vychází z důrazu na staré, na
historický kontext, kdy ochota k cestě do širších historických kontextů je
možným řešením vůči okouzlenému, historicky slepému futurismu. Pohled do
minulosti nám má možná ukázat, že každá zásadnější technologická inovace má
stejný průběh. Druhý pohled ukazuje, že smysluplnou reakcí na apelativní vítání
či odmítání nového je v první řadě teoretická skepse. Ta má podobu prvotní
konzervativní nedůvěry a je doprovázena snahou o zasazení nového do pověřeného.
Uvidíme, co se stane, až nová média
budou starými a jaký bude opět postoj k novějším novým médiím.
Článej dostupný: http://medialnistudia.files.wordpress.com/2013/01/ms_2012_1_stat1.pdf
No comments:
Post a Comment