Recepce článku Tary Brabazanové o nadměrném sdílení informací a nedostatečné schopnosti jejich zarámování

BRABAZON, Tara. Facing Off: Theorizing Over-Sharing and Under-Reading. Online Journal of Communication and Media Technologies [online]. 2015, roč. 5, č. 1 [cit. 2015-04-09]. Dostupné z:http://www.ojcmt.net/articles/51/514.pdf

Článek Tary Brabazonové publikovaný v Online Journal of Communication and Media Technologies nahlíží na téma transformace užívání sociální sítě, konkrétně Facebooku, z „volnočasového“ média na „vzdělávací“ platformu – a tento náhled provádí v souvislosti s obsahem klíčové práce Harolda Innise The Bias of Communication. Ve svém textu poukazuje především na to, jaké obtíže způsobuje zmatečnost schopnosti uživatelů rozlišit osobní obsah od toho, co je vhodné sdílet, a také genezi a evoluci informační gramotnosti a informačního managementu ve vyšším vzdělávání.

Autorka

Australanka Tara Brabazanová je profesorkou pedagogiky na Univerzitě Charlese Sturta v Bathurstu v Austrálii. Hlavními oblastmi, jimiž se zabývá, jsou témata populární kultury, online vzdělávání a kulturní historie. Mezi její publikace patří například Digital Hemlock: internet education and the poisoning of teaching (2002), The University of Google (2007) a Digital Dieting (2013).

Potvrzení změny konceptu

Zlomovým rokem v historii nadsdílené kultury byl rok 2010. V tomto roce dosáhl Facebook většího počtu unikátních návštěvníků než Google a zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg se stal (z důvodu rostoucí popularity této sociální sítě) podle Time Magazine Osobností roku. Zároveň se tomu paradoxně stalo v roce, kdy vyšel najevo skandál ohledně WikiLeaks (všichni návštěvníci této webové stránky byli kontrolováni a lustrováni tajnými službami Spojených států a Velké Británie).

Klíčová otázka, již Brabazonová klade, spočívá v tom, zdali je vhodné, aby se informace šířily napříč platformami jenom proto, že je to možné. Je totiž důležité přemýšlet o rozhodnutích, která je třeba udělat: sběr informace, vytvarování (umístění do kontextu), shrnutí a teprve další šíření. Jelikož má-li být cílem vyššího vzdělávání množení a šíření informací, které jsou konzistentní, přesné, užitečné a ověřené, tak je nezbytné vytvářet určitě bezpečnostní protokoly, které oddělí nekonzistentní zdroje dat. S rostoucím používáním sociálních sítí a se stále se zvětšujícím objemem dat (informací) na sociálních sítích vzrůstá i nutnost dokázat posoudit a ohodnotit kvalitu informace. V tomto směru dochází k propojování „sociálního“ obsahu s obsahem pracovním či vzdělávacím. Je nezbytné tedy brát v úvahu korelaci pojmů formy a obsahu, stejně jako média a informace, kterou médium přenáší.

Jsou ještě média sdělením?

Brabazonová hovoří o tom, že obsah je základní složkou současné informační éry, z čehož vyplývá, že forma, stejně jako médium samotné jsou upozaďovány. Tato zjištění jsou v rozporu s dnes již otřepanou frází Marshalla McLuhana, že „médium (samo o sobě) je sdělením“. Brabazonová postuluje, že McLuhanovo tvrzení bylo vhodné ke shrnutí období elektronických médií (televize, rozhlasu, telefonu a telegrafu), jelikož v té době byla forma současně i obsahem. V současné době, tj. v éře informačního přesycení, se tato definice aplikovat nedá. Přesto Brabazonová nachází oporu v McLuhanově kolegovi, Haroldu Innisovi a jeho publikaci The Bias of Communication.

Dle autorky článku byl Innis na rozdíl od McLuhana ve svých tvrzeních opatrnější a konzervativnější. Innis tvrdil, že veškerá mediální komunikace disponuje vlastním bias (sklon, tendence, zaujatost, předsudek) – a média rozlišil na dva typy: prostorově orientovaná a časově orientovaná, přičemž daná orientace vychází z typu kultury, v níž se používala. Prostorově orientovanou tradici řadí orální kultuře antického Řecka, kdežto časovou tradici vidí v psaných textech starověkého Říma. Základní disproporce obou tradic spočívá v tom, že orální tradice (kultura mluveného slova, bez dochovaných záznamů tohoto typu komunikace) blokovala možnosti přenášení znalostí a vědění. A právě na tomto východisku staví Brabazanová svoji kritiku Facebooku jako platformy, kde právě v důsledku atributů, které komunikaci směřují spíše k orální kultuře, je negativně ovlivněna možnost spravovat a nakládat s informacemi daného druhu. V následující části článku autorka hovoří o svých zkušenostech a problémech, které nastávají, když uživatelé Facebooku nedokáží správně pojmout bias sociální sítě.

Neuvědomění si bias

Prvním typem problému, kterým Brabazonová musela z důvodu nepochopení bias sociální sítě čelit, byly dotazy studentů týkající se domácích prací a školních projektů. Studenti zjevně nepochopili princip osobních konzultací či možnost psát své dotazy na pracovní e-mailovou adresu své profesorky. Stejně tak ji nebyli s to oslovit prostřednictvím Skypu v konzultačních hodinách nebo využít vhodnější internetové stránky (Academia.edu, LinkedIn). Namísto toho své dotazy psali přímo na facebookovou zeď profilu Tary Brabazonové, čímž ji nutili na své dotazy odpovídat, jelikož se profesorka bála nařčení z diskriminace, kdyby se stalo to, že některým studentům již dříve odpověděla, kdežto dalším by se odpovědí nedostalo (byť byly jejich dotazy sebenesmyslnější).

Další nastalou a nepříjemnou situací byla causa ohledně komunikace s jistou australskou recenzentkou, Dianou Simmondsovou. Ta autorce článku napsala přes Facebook takřka anonymní zprávu, zdali je pravdivý dekontextualizovaný úryvek z jejího posudku na obálce knihy A Short History of Celebrity od profesora Freda Inglise, u níž Brabazonová působila jako odborný znalec. Díky slušně formulované odpovědi neznámé odesílatelce se Brabazonová vyhnula tomu, aby se stala terčem nepodložené kritiky Simmondsové (o níž posléze zjistila, že je recenzentkou a kritičkou). Simmondsová zjevně nepochopila ani knihu ani posudek Brabazonové a především ani fakt, že by si měla lépe ověřovat zdroje informací, provádět rešerše a také nepoužívat Facebook k ověřování faktů. Jelikož Simmondsová postrádá schopnost porozumění bias sociálních sítí, snaží se jim přiřknout úlohu, již dle Brabazanové plnit nemohou.