Od transmediálního vyprávění k mýtické zkušenosti

Transmediální vyprávění definuje Henry Jenkins jako proces, kdy se nedílné prvky fikce systematicky rozptýlí do různých kanálů za účelem vytvoření jednotného a koordinovaného zážitku. V ideálním případě každé médium rozvíjí příběh nějak jedinečně.

Tento proces bychom mohli vysledovat až do prehistorického období jeskynních maleb, které jsou vyprávěním o lovu, sdílením onoho zážitku a možná až magickou součástí lovu samotného. Obraz na stěně přitom rozvíjí onu skutečnost a zároveň vytváří skutečnost novou. Příběh je prožíván znovu z jiné perspektivy, je dáván do nových souvislostí. Potřeba opakovaně vyprávět stejný příběh nebo na něj navazovat nás provází od nepaměti a dodává nám pocit sounáležitosti s okolním světem.

Nezáleží přitom pouze na médiu, které je pro vyprávění použito. Měli bychom si uvědomit, že jde také zejména o přístup, který autor nového díla k opakovanému zobrazení zkušenosti zvolí. Pokusím se zde na vybraných příkladech shrnout rozdílné přístupy a východiska, díky kterým se příběhy, postavy a světy stávají legendami.

Příběh

Globálně nejznámější a nejrozšířenější příběh Ježíše Krista je součástí mnohem širšího souboru apokryfních textů mnoha autorů, ze kterých se do Bible dostal jen zlomek. Do 4. století n. l. tak vidíme potřebu navazovat a rozšiřovat příběh této ústřední postavy křesťanství. V současnosti se známá legenda již nerozšiřuje, ale reprodukuje. Což ale neznamená, že by na ni autoři nedokázali pohlédnout originální optikou. Martin Scorsese se ve svém Posledním pokušení Krista (1988) dívá na Ježíše jako na rozpolcenou osobnost hledající vlastní životní poslání. Umučení Krista (2004) Mela Gibsona se zakládá na krutosti posledních 12 hodin Ježíšova života. Rockový muzikál Jesus Christ Superstar (1973) na stejný příběh nahlíží očima Jidáše. Vždy se však jedná o podobný klíč reprodukování funkčního vyprávění novým, originálním způsobem.

Happening Ukřižování v Praze v rámci akce Celonárodní čtení Bible
Foto: David Malík

Postava

Někdy je to naopak samotná postava bez konkrétního příběhu, která vybízí k reprodukci. Jako příklad uveďme Sherlocka Holmese. Jeho opakované a různými médii zpracované pojetí dokazuje, že vtip netkví v přímém navazování na příběhy Sira Arthura Conana Doyla, ale ve specifičnosti postavy jako takové. Jen proto Sherlock coby geniální detektiv s asociálním a odměřeným chováním, kterého okolí současně nesnáší i obdivuje, může fungovat v jakémkoli čase a prostoru, což dokládá seriál Sherlock (2010), který je zasazen do současnosti. Samozřejmě má Sherlock určité signifikantní znaky a nelze mu odepřít Londýn, Baker Street ani věrného společníka doktora Johna Watsona. Přesto se postava stala natolik archetypální, že ji divák dokáže při zachování jejích charakteristických rysů bezchybně pojmenovat. Nezávisle na příběhu, čase i prostoru.

Svět

Čas a prostor jsou dalším možným východiskem. Jde většinou o prostředí či světy s již definovanými pravidly fungování, historií, politikou, obyvateli i technologiemi a s širokým časovým obdobím. Nesledujeme přitom příběh hlavní ani jiné postavy. Jednotlivé osoby přicházejí a odcházejí, vyprávění ale pokračuje dál. Někdy se vrací zpět a vysvětluje události minulé, čímž zachovává posloupnost událostí a logické fungování světa, jindy navazuje tam, kde jeden příběh zdánlivě skončil. Takto nastavené univerzum, které představuje např. svět komiksových a filmových příběhů Star Wars, vybízí autory rozvíjet postavy a odhalovat stále nové skutečnosti. Svoboda tématu je neomezená, je však třeba dbát na zachování jeho celistvosti. (Např. v sérii X-Men se po smrti jedné z hlavních postav, Profesora X objevily komiksy, ve kterých tento hrdina žil, a musely tak vzniknout další díly série, které tento paradox zpětně vysvětlovaly.)

Plakát Star Wars
Zdroj: http://bit.ly/1O7iULG

Téma

Není ale vždy potřeba navazovat na konkrétní autorské dílo, postavu, svět či příběh. Stačí využít funkčnosti obecného tématu. Vezměme si například fenomén Zombie – dav lidí, kteří již nejsou lidmi ale monstry, a který je pro ostatní nebezpečný. Ve správnou dobu může toto téma fungovat na poli všech médií. Zombie mohou stejně dobře nastavit zrcadlo konzumní společnosti (např. Úsvit mrtvých, 1978) i ospravedlnit bezmyšlenkovitou střílečku nejedné počítačové hry.

Život

Transmediálním vyprávěním nemusí nutně být jen nové dílo nebo produkt merchandisingu. Fanoušci jsou často schopni živit příběh mnohem svéráznějším projevem, který rozšiřuje hranice transmediálního vyprávění. Příkladem může být Cosplay, festival fanoušků manga komiksů, anime filmů, fantasy a sci-fi. Ti si nejenže vyrábějí a oblékají kostýmy svých oblíbených hrdinů, ale cele se v ně proměňují. Simulují chování, mluvu, pohyby a vše rozvíjejí v nově vznikajících situacích. Improvizační divadlo ve veřejném prostoru (příběh ožívá přímo na ulici, často v naprosto groteskních situacích). Jak by asi Darth Vader zareagoval, kdyby kolem něj na diskotéce začal tančit Jack Sparrow? Jako odpověď doporučuji zhlédnout nový dokument ze série Kmeny.

Magie

V případě Cosplay, jde hlavně o zábavu, veřejné setkávání fanoušků a sdílení zájmu. Překryv fikce a reality ale může zajít ještě mnohem dál. H. P. Lovecraftovi, autorovi ne příliš úspěšných hororů se podařilo vytvořit univerzum okolo prastarých bohů, kteří představují zlo a nebezpečí. Tyto bohy Lovecraft podvědomě (často využitím techniky automatického psaní) vymyslel, ale protože vybral správné archetypy, které zasadil do správných souvislostí a celou jejich mytologii vytvořil velmi komplexně a přitažlivě, trefil se do potřeb praktikujících mágů. To má za následek celkem početnou skupinu lidí, kteří část jeho díla, které se dá souhrnně označit jako Cthulhu Mythos, využívají k magické praxi. Ještě extrémnějším příkladem je dílo L. R. Hubbarda, které dalo vzniknout scientologii. Nutno ale přiznat, že v tomto případě autor své myšlenky záměrně šířil i mimo uměleckou tvorbu za účelem vytvoření církve, která v tom i po jeho smrti pokračuje.

Všechny tyto projevy, ať už fanouškovské či autorské, amatérské či profesionální nám připomínají naší mytologickou povahu. Jsme fascinováni příběhy, které jsou komplexní a jejichž postavy jsou archetypální. Bez nadsázky můžeme říct, že např. Star Wars nemají daleko k antickým bájím a pověstem (zlo vs. dobro, intriky mocných, které vyvede z rovnováhy ten nejobyčejnější člověk, propletenost postav, jejich skutečné a skryté zájmy a jiné paralely).

Jenkins zmiňuje, že zážitek by měl být koordinovaný. Možná by bylo lepší říct celistvý. Směr totiž často určuje vyprávění samotné. Nová autorská díla komerční i fanouškovské povahy ale i promyšlené tahy společností se záměrem získat z daného tématu co možná nejvíc vždy pokračují ve vyprávění. Je to lidská přirozenost, prostřednictvím které si od nepaměti předáváme zkušenost. Záleží jen, jak a kam je vykopnutý míč. Záleží, v čem vyprávění tkví.