Wikileaks – střet starých a nových médií

Autoři

Autory článku When old and new media collide: The case of Wikileaks jsou Elizabeth Blanks Hindman a Ryan J. Thomas. Zmíněná dáma je profesorkou na Murrow College of Communication, která je součástí Washington State University. Svůj výzkum zaměřila především na právo a etiku v mediální oblasti. Zabývá se mimo jiné tím, jak soudy přistupují k otázce žurnalistické etiky a jak mediální organizace reagují na etické krize, kterým musí čas od času čelit. Pracovala jako reportérka a editorka pro neziskovou organizaci, kde se zabývala sociální spravedlností. Poté se vrátila na univerzitu bádat, jaký dopad má struktura zpráv na skupiny, které nemají politickou moc. Za svůj výzkum obdržela celou řadu ocenění a je jedním z předních badatelů na poli žurnalistické etiky.

Ryan J. Thomas působí jako profesor na University of Missouri – Colombia, konkrétně na School of Journalism. Věnuje se etice, teorii masové komunikace a kvalitativnímu výzkumu. S článkem o WikiLeaks souvisí i jeho zájem o vztah mezi žurnalistikou a demokracií v čase nejisté budoucnosti tradiční žurnalistiky.

K úvodu článku

Autoři v úvodu článku připomínají téměř pět let staré události, na jejichž příkladu pak ilustrují vztah mezi starými, tradičními médii a novými hráči na mediálním poli.

V listopadu 2010 zveřejnila organizace WikiLeaks více než čtvrt miliónu dokumentů, diplomatických depeší, které si vyměnili američtí diplomaté, umístění ve všech koutech světa, s ministerstvem zahraničí Spojených států. Některé zprávy byly označeny jako „tajné“, některé byly pouze „delikátní“. Bylo odhaleno například to, že tehdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová schválila tajným službám špehování generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna. Pozornost diplomatů si získal i bývalý severokorejský diktátor Kim Čong-il, který byl označen jako „povadlý, starý chlápek“. Není divu, že kauza WikiLeaks vyvolala ostré diskuze, často velmi kritické, a spoluzakladatel Julian Assange byl prohlášen za high-tech teroristu. Nicméně objevily se i kladné ohlasy. Komentátoři WikiLeaks označili za „nový svět investigativní žurnalistiky“ či „první světovou mediální organizaci bez státní příslušnosti“.

 

zdroj: theguardian.com

Téma článku – téma výzkumu

Autoři si na úvod analýzy kladou několik otázek: Kdo je to novinář? Co je to žurnalistika? A především: Jakým způsobem je v amerických mainstreamových denících reprezentován vztah mezi WikiLeaks a tradiční žurnalistikou? Článek přináší výsledky analýzy osmdesáti tří novinových úvodníků, ve kterých se objevily názory a komentáře na činy organizace WikiLeaks. Autoři hledali podkladový materiál v databázích LexisNexis a NewsBank za použití klíčového slova „WikiLeaks“. Jako časové ohraničení bylo vybráno období od 28. listopadu 2010 (datum zveřejnění dokumentů) do 28. prosince 2010, a to z toho důvodu, že články, které vznikly během prvního měsíce, pomohli autorům studie zachytit okamžité (a někdy nedomyšlené) reakce. Autoři chtěli analýzu zaměřit na WikiLeaks jako součást žurnalistické scény a zbavit kauzu skandálních odhalení, mezi které patří například Assangovy aktivity ve Švédsku. Analyzovány byly pouze editorialy amerických deníků, články, ve kterých kauza WikiLeaks byla jen okrajovým tématem, byly vynechány. Autoři použili etnografickou obsahovou analýzu a induktivní postup. Axiálním kódováním pak vytvořené kategorie propojili.

 

zdroj: inpraiseofcopying.wordpress.com

Co autoři zjistili

Z analýzy vzešla 4 dominantní témata: 1. kontrast mezi zdrženlivostí a zralostí tradiční žurnalistiky a neuváženými kroky WikiLeaks; 2. potřeba starých, tradičních médií ve světě nových médií; 3. napětí mezi občanským právem vědět a národní bezpečností; 4. vzpomínání tzv. Pentagon Papers a upozorňování na rozdíly mezi minulostí a budoucností žurnalistiky.

Podstatnou část článku tvoří informace k prvnímu bodu. Analyzované úvodníky rozlišují mezi starými a novými médii především zdůrazňováním skutečnosti, že WikiLeaks postrádá zdrženlivost, odpovědnost a dobrý úsudek, tedy vlastnosti, kterými vynikají tradiční média. Ta úvodníky staví na pozici strážců veřejného zájmu. A zároveň nedovolují médiu jako je WikiLeaks být součástí žurnalistické obce. V několika úvodnících se objevil názor, že média musí sice pokračovat v investigativní činnosti, na druhou stranu dostupnost technologií pro sdílení neznamená, že se každá informace musí hned sdílet. Některé deníky pak WikiLeaks vyčítali, že při zveřejňování dokumentů nemysleli na možné následky. V analyzovaných úvodnících se však našla i slova podpory pro WikiLeaks a Juliana Assange. Například noviny New Haven Register považovaly WikiLeaks za plnohodnotné zpravodajské médium a The St. Petersburg Times hájil WikiLeaks tím, že podstatou zpravodajství je zveřejňovat více zpráv, ne méně. S tím souvisí i názor z The Charleston Gazette, že otevřené informování veřejnosti slouží vyšším cílům než krátkodobým strategickým zájmům národní bezpečnosti.

K druhému bodu, tedy potřebě starých médií ve světě moderního zpravodajství, autoři zmiňují rozdíly mezi WikiLeaks a mainstreamovými deníky, které publikovaly odtajněné dokumenty, a to buď ve formě úryvků, nebo redakčně upravené. Zajímavou skutečností je to, že některé deníky považují za úlohu zpravodajství jakési ohraničení zpráv, tak aby byly srozumitelné pro veřejnost, a zároveň je podle nich nutné ochránit lid před zprávami, které vědět nemusí. Podle analyzovaných úvodníků se WikiLeaks zachovaly nezodpovědně na rozdíl například od The New York Times, které menší deníky chválily za poskytnutí informací v potřebném kontextu a zamlčení informací, které by ohrozily národní bezpečnost.

Autoři připomínají, že napětí mezi právem vědět a národní bezpečností existuje od nepaměti. Některé deníky se zastaly Assange, protože byly přesvědčeny, že jeho původním záměrem bylo posloužit americkým zájmům zveřejněním toho, čím vším se politici provinili. Na druhou stranu tím WikiLeaks nabídli nepřátelům USA odhalení slabých míst, ohrozily spojence i diplomatické vztahy.

Některé deníky v souvislosti s WikiLeaks vzpomněli tzv. Pentagon Papers, citlivé dokumenty k válce ve Vietnamu, které obsahovaly informace lišící se od oficiálních prohlášení. Úvodníky se shodly, že čin Daniela Ellsberga, který Pentagon Papers zveřejnil, měl svůj smysl, protože byl v národním zájmu, a připomněly, že Ellsberg za něj převzal odpovědnost (na rozdíl od Assange). 

K závěru

Autoři se pomocí analýzy daných úvodníků pokusili odpovědět na otázku Kdo je to novinář. Sami ale hned na začátku upozornili, že otázka je to nezodpověditelná. Popsali alespoň rozdíl mezi tradičními médii a novým způsobem zpravodajství, které je z velké části podmíněno technologickým pokrokem. Zjistili, že zavedená média (zde mluvíme především o tištěných denících) si ostražitě hlídají svoje hřiště a staví se do opozice proti novým médiím. Ta nemohou převzít roli hlídacího psa demokracie, protože jim chybí zásadní vlastnosti, mezi které patří dobrý úsudek a zodpovědnost. Úkolem tradičních médií pak je třídit informace a neobtěžovat veřejnost zprávami, které nemusí vědět. Velkým překvapením pro autory výzkumu byla právě skutečnost, že zavedené deníky obhajují zamlčování informací a považují tuto praxi za službu veřejnosti. Na závěr autoři připomínají, že jak tradiční deníky, tak i nová média jako WikiLeaks čelí nejisté budoucnosti a citují izraelského profesora komunikace Hillela Nosseka, který napsal, že žurnalistika byla nahrazena technologií.

 

zdroj: memecenter.com

Původní článek

HINDMAN, Elizabeth a THOMAS, Ryan J. When old and new media collide: The case of WikiLeaks. New Media & Society. June 2014, vol. 16 (4), p. 541-558. First published on June 18, 2013.