Podkladem je článek Has radical participatory online media really ‘failed’? Indymedia and its legacies otištěný v progresivním vědeckém časopise Convergence (s podtitulky mezinárodní a výzkum nových technologií médií), který zaštiťuje prestižní nakladatelství SAGE.
Autorka Eva Giraud je mladá angažovaná teoretička nových médií, v současnosti působí na univerzitě Keele, její zázemí je v anglické literatuře (Edinburgh, BA) a kritické teorii (Nottingham, MA a PhD). Zajímá se o politické implikace digitálních médií a různé formy aktivismu. Publikuje v akademických i neakademických platformách s přesahy do antropologie a bioetiky, je aktivní ochránkyní práv zvířat, zajímá se o životní prostředí, alternativní formy ekonomické soběstačnosti a propaguje mezikulturní dialog.
Text je příspěvkem do polemiky o rolích nových médií v politickém aktivismu. Na konkrétním příkladu mezinárodní sítě nezávislých přispěvatelů a novinářů Indymedia dokumentuje Eva Giraud životaschopnost podobných aktivit a výzvy, jimž musí zúčastněná média s nadnárodními ambicemi čelit. Doplňuje o zastřešující perspektivu řadu výzkumů, které se věnovaly Indymedia na mikrosociální úrovni. Ambicí je zasadit patikulární data z etnografických zpráv a zúčastněných pozorování do mezinárodního kontextu aktuálního stavu sítě jako celku. Zdůrazňuje užitek plynoucí z objektivního zhodnocení kladů a záporů mezinárodní sítě Indymedia oproti paušalizujícímu hodnocení ze selhání tváří v tvář celkově klasajícímu počtu buněk a úplnému opuštění některých oblastí jako například Dálný východ. Zdánlivý neúspěch může být cennou lekcí pro nastupující generace nezávislých médií. Ve třech krocích Giraudová nejprve zpochybňuje obvinění ze selhání, poté vypichuje možné důvody selhání, jež zpochybňovat nelze, a nakonec formuluje z toho plynoucí ponaučení.
Autorka vychází z kritické komunikační teorie. Do své studie plodně zakomponovává především tři reprezentativní myslitele: pesimistický pohled Jodiho Deana, který poukazuje na nekompatibilnost společenského aktivismu a digitálních médií, nutně ústících v jakousi novou fomu "komunikačního kapitalismu", argumentaci Todda Wolfsona, který kritizuje tendenci aktivistických hnutí ignorovat lokální specifika a jistou dosebezahleděnost, a do třetice poukazy Lincolna Dahlberga a dalších na nově vznikající logiku agregace, typickou jak svým neobvyklým rozsahem a rychlostí organizace (hnutí Occupy), tak efemérností, jenž z podstaty bojkotuje jakékoli dlouhodobější snahy o zúčastněnou demokracii a symptomatizuje proto pravý opak kýžené nezávislosti.
Mimo obligátního přehledu literatury se uplatňuje kombinovaná metoda diachronního porovnání aktivity Indymedia center (IMC) po celém světě a teoretické analýzy zástupně vybraných nejreprezentativnějších případových studií. Sama svoji metodu charakterizuje coby heuristickou exploraci bez nároku na úplnost.
Nejzásadnějším výsledkem je diagnostika problémů, jenž vedly k rozpuštění některých regionálních buněk Indymedia. Jedná se především o vytváření neformálních hierarchií (těmi mezi jednotlivými centry, i těmi genderovými), bezděčný nedostatek inkluzivity (jistá ideologická uzavřenost aktivistických hnutí obecně, vytváření radikálních ghet bez širší společenské relevance), agregační efekt nových platforem Web 2.0, do nich integrovaná pomíjivost a snadnost komerčního využití dobrovolnické pracovní síly, neúnosná byrokracie při začleňování nových center do mezinárodní sítě, a úzkostné strachy ze sledování vládními orgány.
Síť Indymedia byla předobrazem idealizované budoucnosti společnosti, čemu se jinak též říká prefigurativní politika, která byla a je charakteristická pro alternativně globalizační hnutí. Premisou bylo experimentování s novým typem organizace médií založené na nehierarchických politických principech - tzv. horizontální mediální praxe. Klíčovým pro dosažení kýžené rovnosti měla být všeobecná shoda na všech důležitých rozhodnutích a naprosto otevřené jednání. Tyto idealizované ideologické premisy možná trochu paradoxně přímo zapříčiňovaly výše nastíněné komplikace. Nutnost dokonalé shody zvyšovala byrokracii, prodlužovaala proces integrace a neúnosně komplikovala mezinárodní koordinaci. Princip otevřenosti v praxi otevíral dveře, lépe řečeno nebránil, spontánnímu ustavování neformálních hierarchií a nejrůznějších forem diskriminace, což nejenom kolidovalo s rovnostářskými principy, ale vedlo k rozpadům redakcí, jako tomu bylo v případě kanadské pobočky.
Přes obecnou klesající tendenci v počtu buněk, zaznamenávají některé regiony relativní nárust v aktivitě určitých center - jedná se o několik případů v Latinské Americe, Oceánii, Západní Evropě a ve Spojených státech. Mluvit o selhání by proto bylo předčasné a ani nebere v potaz evidentní potřebu některých regionů (Egypt ad.) ustavení nekomerčních, otevřených a autonomních médií. Protestní hnutí se ani do budoucnosti neobejdou bez flexibilních a udržitených komunikačních sítí a bez dostatečné reflexe na minulé chyby se budou uvedené problémy znovu a znovu vracet.
Případové studie se konkrétně věnují rozpadům buněk v Jižní Africe (lokální kritika neúčinnosti centrálních strategií "glorifikujícíh chudobu" a finanční nedostatečnosti v důsledku malého propojení s ostatními neziskovými organizacemi), v Kanadě (anonymní možnost publikace dala prostor trollování a otevřenost v přijímání členů redakce, včetně těch sexisticky vyhraněných, což v důsledku způsobilo hromadné odstoupení všech členek), v Egyptě (nedostatek flexibility při spolupráci na mezinárodní úrovni, restriktivní přijímání nových členů, kdy celý proces lustrace mohl zabrat i několik měsíců), ve Velké Británii (strach ze státní intervence a sledování, který vedl k hierarchizujícím formám organizace), v Itálii (finanční potíže), v Argentině (debaty o financování a propojení s dalšími organizacemi, které vyústily v širší společenskou integraci a vetší nezávislost na globální síti) a ve Spojených Státech (komerční tlaky a velká pluralita mediálních ekologií).Strategie úspěchu v závěru Giraudové tudíž spočívá na křehké rovnováze předpisů regulujících disruptivní formy chování s dostatečnou autonomií a flexibilitou. Současně je pro úspěch klíčové budování aliancí a sítí spolupracovníků se vzájemně se doplňujícími schopnostmi a dostatečná reflexe lokálních podmínek.
Do kontextu uvádějí hnutí Indymedia nejenom zástupné příklady vybrané autorkou. Důvody dokonalého vymizení poboček Indymedia z Dálného východu dobře ilustruje případ japonské pobočky. Aktivní byla přes deset let mezi roky 2002 a 2013, aby svoji činnost ukončila v prosinci 2013 s poukazem na schválení návrhu nového zákona o ochraně státního tajemství. Uvedený zákon určuje několikaleté tresty odnětí svobody pro jakékoliv nakládání s informací označenou jako státní tajemství, přičemž kritéria pro takové určení nejsou jasně stanovená a pravomoc o nich rozhodovat mají šéfové jednotlivých administrativních odborů japonské správy. Zákon byl předmětem omezených a médii málo reflektovaných protestů. Protože ovšem zákon v platnost vešel až o rok později a reálné nebezpečí ze strany státních orgánů tak v době zrušení internetové stránky nehrozilo, můžeme z toho usuzovat, že skutečné důvody rozpadu japonské buňky byly prozaičtější a pravděpodobně se jednalo jen o další doklad krátkodobosti občanských aktivit typický pro celou společnost. Zástupné případové studie vybrané autorkou tedy nejsou zdaleka reprezentativní a výběr se nejspíše zakládá na jejich snadné dostupnosti. Lze se domnívat, že nedostatečná reflexe lokálních podmínek se přenáší z hnutí Indymedia i na výzkumy jím se zabývající.
Buňka Indymedia v České republice byla aktivní mezi únorem 2012 a říjnem 2013, publikovala celkem kolem třiceti článků, jenž se nesly v ostře kritickém tónu, přičemž se vlastně ve všech případech jednalo o reflexe zpráv z většinových médií, nikoliv o vlastní žurnalistickou či esejistickou práci. První článek byl o demonstracích proti zavedení smlouvy ACTA v Praze. Poslední čerpal z legendárního rozhovoru Daniely Drtinové s Michalem Haškem ještě za doby jejího působení v České televizi. Centrální stránka hnutí Indymedia českou pobočku neuvádí a Českou republiku tedy hnutí před několika lety krátce navštívilo a pravděpodobně definitivně poměrně rychle opustilo. Česká mediální scéna je ve smyslu nové nezávislé žurnalistiky nesporně velmi vitální a v daném prostředí se jistě spíše než o problém v koncepci Indymedia jedná o omezený potenciál konkrétního lokálního uskupení. Alternativ je však více než dost a rychlý zánik není nutné dlouho oplakávat.
V souvislosti s ideologickým konfliktem v premisách hnutí Indymedia se vybaví klasická studie o americké demokracii, kterou napsal Alexis de Tocqueville. Je to právě on, kdo první důrazně upozorňuje na inverzní korelaci demokratických hodnot svobody a rovnosti. Všiml si na první pohled nesamozřejmého paradoxu, na který poukazuje Giraudová, že společnost rovných příležitostí nemusí být nutně svobodnou společností a naopak - pro dosažení jisté míry svobody je hierarchizace nevyhnutelná. Ve světě nových mediálních technologií bude tento paradox pravdivější než kdy dříve, zdá se nám prorokovat globální osud Indymedia. Bylo by pro budoucnost bláznivé neodnést si z této zkušenosti ponaučení, jak výstižně poukazuje autorka. Zároveň je důležité, jako to dělá Lincoln Dahlberg, neupouštět od rozlišení mezi radikálním digitálním aktivismem a ideálem nezávislé novinařiny, které by mělo být do článku více integrováno. Nejedná se o "selhání" ani o prohru demokratických hodnot či radikálních médií. Kde není vítěze, nemůže být poraženého. Nejlepší strategií je bezesporu trpělivá každodenní pozorná práce.
Autorka Eva Giraud je mladá angažovaná teoretička nových médií, v současnosti působí na univerzitě Keele, její zázemí je v anglické literatuře (Edinburgh, BA) a kritické teorii (Nottingham, MA a PhD). Zajímá se o politické implikace digitálních médií a různé formy aktivismu. Publikuje v akademických i neakademických platformách s přesahy do antropologie a bioetiky, je aktivní ochránkyní práv zvířat, zajímá se o životní prostředí, alternativní formy ekonomické soběstačnosti a propaguje mezikulturní dialog.
Text je příspěvkem do polemiky o rolích nových médií v politickém aktivismu. Na konkrétním příkladu mezinárodní sítě nezávislých přispěvatelů a novinářů Indymedia dokumentuje Eva Giraud životaschopnost podobných aktivit a výzvy, jimž musí zúčastněná média s nadnárodními ambicemi čelit. Doplňuje o zastřešující perspektivu řadu výzkumů, které se věnovaly Indymedia na mikrosociální úrovni. Ambicí je zasadit patikulární data z etnografických zpráv a zúčastněných pozorování do mezinárodního kontextu aktuálního stavu sítě jako celku. Zdůrazňuje užitek plynoucí z objektivního zhodnocení kladů a záporů mezinárodní sítě Indymedia oproti paušalizujícímu hodnocení ze selhání tváří v tvář celkově klasajícímu počtu buněk a úplnému opuštění některých oblastí jako například Dálný východ. Zdánlivý neúspěch může být cennou lekcí pro nastupující generace nezávislých médií. Ve třech krocích Giraudová nejprve zpochybňuje obvinění ze selhání, poté vypichuje možné důvody selhání, jež zpochybňovat nelze, a nakonec formuluje z toho plynoucí ponaučení.
Autorka vychází z kritické komunikační teorie. Do své studie plodně zakomponovává především tři reprezentativní myslitele: pesimistický pohled Jodiho Deana, který poukazuje na nekompatibilnost společenského aktivismu a digitálních médií, nutně ústících v jakousi novou fomu "komunikačního kapitalismu", argumentaci Todda Wolfsona, který kritizuje tendenci aktivistických hnutí ignorovat lokální specifika a jistou dosebezahleděnost, a do třetice poukazy Lincolna Dahlberga a dalších na nově vznikající logiku agregace, typickou jak svým neobvyklým rozsahem a rychlostí organizace (hnutí Occupy), tak efemérností, jenž z podstaty bojkotuje jakékoli dlouhodobější snahy o zúčastněnou demokracii a symptomatizuje proto pravý opak kýžené nezávislosti.
Mimo obligátního přehledu literatury se uplatňuje kombinovaná metoda diachronního porovnání aktivity Indymedia center (IMC) po celém světě a teoretické analýzy zástupně vybraných nejreprezentativnějších případových studií. Sama svoji metodu charakterizuje coby heuristickou exploraci bez nároku na úplnost.
Nejzásadnějším výsledkem je diagnostika problémů, jenž vedly k rozpuštění některých regionálních buněk Indymedia. Jedná se především o vytváření neformálních hierarchií (těmi mezi jednotlivými centry, i těmi genderovými), bezděčný nedostatek inkluzivity (jistá ideologická uzavřenost aktivistických hnutí obecně, vytváření radikálních ghet bez širší společenské relevance), agregační efekt nových platforem Web 2.0, do nich integrovaná pomíjivost a snadnost komerčního využití dobrovolnické pracovní síly, neúnosná byrokracie při začleňování nových center do mezinárodní sítě, a úzkostné strachy ze sledování vládními orgány.
Síť Indymedia byla předobrazem idealizované budoucnosti společnosti, čemu se jinak též říká prefigurativní politika, která byla a je charakteristická pro alternativně globalizační hnutí. Premisou bylo experimentování s novým typem organizace médií založené na nehierarchických politických principech - tzv. horizontální mediální praxe. Klíčovým pro dosažení kýžené rovnosti měla být všeobecná shoda na všech důležitých rozhodnutích a naprosto otevřené jednání. Tyto idealizované ideologické premisy možná trochu paradoxně přímo zapříčiňovaly výše nastíněné komplikace. Nutnost dokonalé shody zvyšovala byrokracii, prodlužovaala proces integrace a neúnosně komplikovala mezinárodní koordinaci. Princip otevřenosti v praxi otevíral dveře, lépe řečeno nebránil, spontánnímu ustavování neformálních hierarchií a nejrůznějších forem diskriminace, což nejenom kolidovalo s rovnostářskými principy, ale vedlo k rozpadům redakcí, jako tomu bylo v případě kanadské pobočky.
Přes obecnou klesající tendenci v počtu buněk, zaznamenávají některé regiony relativní nárust v aktivitě určitých center - jedná se o několik případů v Latinské Americe, Oceánii, Západní Evropě a ve Spojených státech. Mluvit o selhání by proto bylo předčasné a ani nebere v potaz evidentní potřebu některých regionů (Egypt ad.) ustavení nekomerčních, otevřených a autonomních médií. Protestní hnutí se ani do budoucnosti neobejdou bez flexibilních a udržitených komunikačních sítí a bez dostatečné reflexe na minulé chyby se budou uvedené problémy znovu a znovu vracet.
Případové studie se konkrétně věnují rozpadům buněk v Jižní Africe (lokální kritika neúčinnosti centrálních strategií "glorifikujícíh chudobu" a finanční nedostatečnosti v důsledku malého propojení s ostatními neziskovými organizacemi), v Kanadě (anonymní možnost publikace dala prostor trollování a otevřenost v přijímání členů redakce, včetně těch sexisticky vyhraněných, což v důsledku způsobilo hromadné odstoupení všech členek), v Egyptě (nedostatek flexibility při spolupráci na mezinárodní úrovni, restriktivní přijímání nových členů, kdy celý proces lustrace mohl zabrat i několik měsíců), ve Velké Británii (strach ze státní intervence a sledování, který vedl k hierarchizujícím formám organizace), v Itálii (finanční potíže), v Argentině (debaty o financování a propojení s dalšími organizacemi, které vyústily v širší společenskou integraci a vetší nezávislost na globální síti) a ve Spojených Státech (komerční tlaky a velká pluralita mediálních ekologií).Strategie úspěchu v závěru Giraudové tudíž spočívá na křehké rovnováze předpisů regulujících disruptivní formy chování s dostatečnou autonomií a flexibilitou. Současně je pro úspěch klíčové budování aliancí a sítí spolupracovníků se vzájemně se doplňujícími schopnostmi a dostatečná reflexe lokálních podmínek.
Do kontextu uvádějí hnutí Indymedia nejenom zástupné příklady vybrané autorkou. Důvody dokonalého vymizení poboček Indymedia z Dálného východu dobře ilustruje případ japonské pobočky. Aktivní byla přes deset let mezi roky 2002 a 2013, aby svoji činnost ukončila v prosinci 2013 s poukazem na schválení návrhu nového zákona o ochraně státního tajemství. Uvedený zákon určuje několikaleté tresty odnětí svobody pro jakékoliv nakládání s informací označenou jako státní tajemství, přičemž kritéria pro takové určení nejsou jasně stanovená a pravomoc o nich rozhodovat mají šéfové jednotlivých administrativních odborů japonské správy. Zákon byl předmětem omezených a médii málo reflektovaných protestů. Protože ovšem zákon v platnost vešel až o rok později a reálné nebezpečí ze strany státních orgánů tak v době zrušení internetové stránky nehrozilo, můžeme z toho usuzovat, že skutečné důvody rozpadu japonské buňky byly prozaičtější a pravděpodobně se jednalo jen o další doklad krátkodobosti občanských aktivit typický pro celou společnost. Zástupné případové studie vybrané autorkou tedy nejsou zdaleka reprezentativní a výběr se nejspíše zakládá na jejich snadné dostupnosti. Lze se domnívat, že nedostatečná reflexe lokálních podmínek se přenáší z hnutí Indymedia i na výzkumy jím se zabývající.
Buňka Indymedia v České republice byla aktivní mezi únorem 2012 a říjnem 2013, publikovala celkem kolem třiceti článků, jenž se nesly v ostře kritickém tónu, přičemž se vlastně ve všech případech jednalo o reflexe zpráv z většinových médií, nikoliv o vlastní žurnalistickou či esejistickou práci. První článek byl o demonstracích proti zavedení smlouvy ACTA v Praze. Poslední čerpal z legendárního rozhovoru Daniely Drtinové s Michalem Haškem ještě za doby jejího působení v České televizi. Centrální stránka hnutí Indymedia českou pobočku neuvádí a Českou republiku tedy hnutí před několika lety krátce navštívilo a pravděpodobně definitivně poměrně rychle opustilo. Česká mediální scéna je ve smyslu nové nezávislé žurnalistiky nesporně velmi vitální a v daném prostředí se jistě spíše než o problém v koncepci Indymedia jedná o omezený potenciál konkrétního lokálního uskupení. Alternativ je však více než dost a rychlý zánik není nutné dlouho oplakávat.
V souvislosti s ideologickým konfliktem v premisách hnutí Indymedia se vybaví klasická studie o americké demokracii, kterou napsal Alexis de Tocqueville. Je to právě on, kdo první důrazně upozorňuje na inverzní korelaci demokratických hodnot svobody a rovnosti. Všiml si na první pohled nesamozřejmého paradoxu, na který poukazuje Giraudová, že společnost rovných příležitostí nemusí být nutně svobodnou společností a naopak - pro dosažení jisté míry svobody je hierarchizace nevyhnutelná. Ve světě nových mediálních technologií bude tento paradox pravdivější než kdy dříve, zdá se nám prorokovat globální osud Indymedia. Bylo by pro budoucnost bláznivé neodnést si z této zkušenosti ponaučení, jak výstižně poukazuje autorka. Zároveň je důležité, jako to dělá Lincoln Dahlberg, neupouštět od rozlišení mezi radikálním digitálním aktivismem a ideálem nezávislé novinařiny, které by mělo být do článku více integrováno. Nejedná se o "selhání" ani o prohru demokratických hodnot či radikálních médií. Kde není vítěze, nemůže být poraženého. Nejlepší strategií je bezesporu trpělivá každodenní pozorná práce.
No comments:
Post a Comment