Role nových médií v libyjské krizi

Na počátku roku 2011 vypukla v severní Africe a na Blízkém východě vlna revolucí proti autoritářským režimům, které západní média začala později souhrnně označovat jako arabské jaro. Laura C. Morrisová, která se zabývá především možnostmi využití informačních a komunikačních technologií v krizovém managementu a sama se označuje za „virtuální etnografku“, se ve svém výzkumu zaměřila na situaci v Libyi, jejíž obyvatelé povstali proti více než čtyřicetileté vládě diktátora Muammara Kaddáfího. Ve své studii se soustředila na to, jak lidé během libyjského povstání komunikovali, a především, jaký vliv měla nová média na politickou a společenskou transformaci této severoafrické země.

Zpráva, kterou Morrisová předkládá, je shrnutím jejího kvalitativního výzkumu založeného na polostrukturovaných rozhovorech vedených prostřednictvím elektronické pošty s přímými účastníky událostí z řad místních obyvatel, ale i aktivních členů libyjské diaspory. Podstatná část výzkumu zahrnuje také obsahovou analýzu sociálních médií a příspěvků o libyjské krizi v mezinárodním tisku a televizním zpravodajství, které čerpaly informace především v počátcích turbulentního vývoje právě z nových médií.

Svým textem se Morrisová snaží polemizovat s názorem některých autorů,[1] jež upírají novým médiím zásadní význam pro aktivizaci obyvatel vedoucí k sociální či politické změně, neshoduje se však ani s tvrzením,[2] že rozšíření nových médií bylo hlavním spouštěčem a základním předpokladem pro vznik revolučního hnutí v arabských zemích v roce 2011. Ve svém článku nabízí Morrisová kompromisní pohled, podle nějž jsou sociální média nástrojem, jehož míra významu pro navození společenské změny závisí na vnějších podmínkách, především motivaci jeho uživatelů a všeobecné náladě ve společnosti. Transformační potenciál nových médií je tak podle ní přímo závislý na kontextu, v němž jsou použity.

Na počátku zapojení nových médií do vývoje libyjské krize byla podle Morrisové snaha skupiny politicky aktivních a s Kaddáfího režimem nespokojených Libyjců informovat světovou veřejnost o dění v zemi a zároveň aktivizovat své spoluobčany s cílem posílit protestní hnutí v ulicích. V první fázi tak podle výsledků výzkumu nová média posloužila především jako platforma pro sdílení frustrace z politické situace v zemi.

Morrisová poukazuje ve studii mimo jiné na to, že situace v Libyi byla například oproti Egyptu specifická omezeným přístupem obyvatel k internetu. Běžní Libyjci tak většinou zprávy o chystaných protestech získávali z klasických médií, především z panarabské televize Al-Džazíra. Její reportéři ovšem kvůli brzkému vypovězení zahraničních novinářů z Libye čerpali informace právě především z internetových zdrojů, včetně sítí jako jsou Facebook, Twitter či YouTube. Také další světoví novináři postupně začali využívat očitá svědectví, která prostřednictvím nových médií přinášeli běžní Libyjci. Nejrůznější sociální sítě novinářům rovněž umožnily získávat kontakty, díky nimž byli schopni informace získané mnohdy od anonymních uživatelů nezávisle ověřit.

I když je nemožné přesně identifikovat motivaci každého jednotlivce, který se zúčastnil protirežimních demonstrací, vyplývá podle Morrisové z výzkumu, že velkou část Libyjců mobilizovaly právě informace uživatelů sociálních sítí o násilnostech. Valné většině z nich se však dostaly prostřednictvím tradičních médií. Navzdory tomu, že řada běžných Libyjců s novými médii v průběhu povstání vůbec nepřišla do kontaktu, měla na ně podle Morrisové zprostředkovaný aktivizační vliv.

Důležitou roli sehrála podle výsledků výzkumu nová média také v zahájení mezinárodní intervence do Libye schválené na půdě Rady bezpečnosti Organizace spojených národů. Zpravodajství občanských novinářů o násilnostech režimu Muammara Kaddáfího na sociálních sítích nebylo podle Morrisové sice hlavním důvodem zásahu mezinárodního společenství, motivovaného především politickými a ekonomickými zájmy, posloužilo ale k jeho legitimizaci i zisku podpory v očích části světové veřejnosti.

Výrazně pomohla podle Morrisové nová média také při distribuci humanitární pomoci Organizace spojených národů do boji zasažených oblastí. S postupným vývojem událostí pak ovšem začal určitou výzvu představovat nadbytek informací na sociálních sítích, jejichž zpracování a ověření značně koordinátory zahraniční pomoci administrativně zatěžovalo.

S ohledem na provedený výzkum vlivu nových médií na libyjské události, které se odehrály v širším kontextu lidových revolucí proti autoritářským režimům v oblasti severní Afriky a Blízkého východu, Morrisová formuluje v závěru své statě tezi, že transformačním prvkem v libyjské krizi nebyla nová média, jak tvrdili někteří její předchůdci, ale informace jako taková, jíž internet a nová média poskytly pouze platformu k šíření a umocnily její potenciál radikalizovat široké vrstvy obyvatelstva. Vzhledem ke specifické situaci v Libyi nepůsobila ale nová média přímo, nýbrž zprostředkovaně přes tradiční média. Morrisová se tak shoduje s tvrzením Johna Pollocka,[3] že „[...] pokud se nic neděje, Facebook a média nemají užitku“. Libyjský příklad podle Morrisové rovněž dokazuje, že internet a nová média mají demokratizační potenciál, neboť umožňují spojovat lidi, mezi kterými by v reálném světě byly značné socioekonomické, kulturní, náboženské či regionální rozdíly.

Nová média se nejpozději během takzvaného arabského jara stala důležitým zdrojem informací o dění v těžko dostupných oblastech nejen pro jejich běžné uživatele, ale i pro novináře působící v tradičních médiích. Krize v Libyi, která byla oproti některým jiným severoafrickým zemím specifická nízkým podílem přístupu k internetu mezi běžným obyvatelstvem, ukázala světové i české žurnalistice, jakým směrem se pravděpodobně bude muset v oblasti zpravodajství z konfliktních území ubírat.

Skupiny, které stejně jako v libyjském případě vznikly kolem aktivistů a občanských novinářů využívajících k šíření informací nová média, na mnoha místech působí dodnes – za všechny například londýnská exilová Syrian Observatory for Human Rights. Pro mnohá česká média se zahraničním zpravodajstvím, která nedisponují vlastními zpravodaji na krizových místech, se často nová média stala jediným zdrojem důvěryhodných zpráv z konfliktních zón.

Zdrojový článek

Laura C. Morris, “Contextualizing the power of social media: Technology, communication and the Libya Crisis,” First Monday 19 (2014), dostupné z: http://firstmonday.org/ojs/index.php/fm/article/view/5318/4166.

---

[1] Viz například: Malcolm Gladwell, „Small change: Why the revolution will not be tweeted,“ New Yorker, 4. říjen 2010.

[2] Viz například: Philip N. Howard, Muzammil M. Hussain, „The role of digital media,“ Journal of Democracy 22 (2011).

[3] John Pollock, „Streetbook: How Egyptian and Tunisian Youth hacked the Arab Spring,“ MIT Technology Review (2011), náhled dne 5. dubna 2015, http://www.technologyreview.com/featuredstory/425137/streetbook.