Co si myslet o amatérských literárních fórech na českém internetu

zdroj: radirna.cz

Autor se zamýšlí nad rolí amatérských literárních fór na internetu v českém prostředí a pokládá si otázku, zda a do jaké míry jsou jejich účastníci či uživatelé známkou pozitivní demokratizace literární kultury nebo zda jde projev bezbřehé grafomanie literárních diletantů, kteří jen objevili neomezené možnosti publikování ne webu, kde jejich texty nekoriguje žádný editor (jako je tomu v tištěných médiích), a proto jakékoliv omezení pokládají za cenzuru. Co se týče charakteristiky textu, jedná se vědeckou studii, která vznikla v rámci grantového projektu GAČR P406/12/P603.

Jejím autorem je PhDr. Karel Piorecký, Ph.D. je literární historik a kritik, který se zabývá především problematikou poezie 20. století a vztahu literatury a nových médií. Vystudoval bohemistiku a germanistiku na Pedagogické fakultě UK a poté absolvoval doktorské studium v Ústavu bohemistiky FF JU.

Obecným teoretickým rámcem studie a ústřední linií textu je koncept „participativní kultury“ Henryho Jenkinse (2006), jenž je (jen velmi volně) doplněný o koncept „produsage“ Axela Brunse (2008) ve vztahu k sbližování rolí producentů a uživatelů mediálních obsahů, neboť tento proces se nevyhýbá ani literární oblasti.

Podíváme-li se na obsah textu, tak autor v úvodu studie vymezuje její metodologii a teoretické ukotvení a popisuje jednotlivé kroky, které hodlá podniknout – nejprve analyzovat principy, na nichž fungují amatérské literární servery a následně sledovat mediální chování jejich uživatelů (aktivity spojené s registrací na serveru, publikací a editací příspěvků atd.). Určuje si rovněž další cíl svého zájmu – sklon amatérských spisovatelů ke sdružování a jejich potřebu zpětné vazby na své literární pokusy.
Uvědomuje si, že pojem „amatérská literatura“ už svým názvem odkazuje na nějaký protiklad jakési „profesionální literatury“ -  proto hned na počátku vymezuje způsob, jímž bude tyto dva pojmy odlišovat.  Nebude to životní či profesní praxe ani sociální role, čímž odliší „amatéry“ od „profesionálů“, nýbrž jejich literární kompetence. Piorecký připomíná názor Jonatana Cullera, který pokládá literární kompetenci za předpoklad porozumění textům (a také pravidlům literárního diskurzu) – rozhoduje se proto za „amatérskou literaturu“ pokládat tvorbu těch přispěvatelů literárních fór, kteří si tato pravidla literárního diskurzu osvojili jen z části nebo vůbec ne. Pokud se jim to nepodařilo kvůli jejich nízkému věku, přisuzuje jim označení „začínající autoři“ (jejich dalšími znaky je intencionalita, cílevědomost, snaha o zahájení literární kariéry či zájem o zpětnou vazbu). Jsou-li důvodem onoho neosvojení jejich individuální schopnosti, které jim to neumožňují, nazývá je „literární diletanti“ (společná je jim mimo jiné nahodilost v publikování náhodných a příležitostných textů bez zájmu o zpětnou vazbu).

V další pasáži zmiňuje autor některé české literární servery – jako první byl v roce 1997 založen Písmák.cz (hodná zájmu je skutečnost, že zahraniční obdoby, německý web Leselupe.de a anglický Deepundergrounpoetry.com, byly spuštěny až roku 1998, respektive 1999). V roce 1999 odstartoval server Totem.cz, následovaly weby LiTerra, Liter.cz, Blue World či Epika, z nichž jsou některé stále v provozu.

zdroj: epika.cz

Na literárních fórech probíhají v zásadě čtyři druhy aktivit – registrace uživatele, editace  příspěvku, jejich publikování a evaluace (zpětná vazba od čtenářů fóra). Během registrace se nový uživatel seznamuje s pravidly webu a uvádí povinné údaje – přihlašovací jméno, popř. přezdívku (nick) a mailovou adresu. Při publikování v tištěném periodiku začínající autor vystupuje většinou pod svým občanským jménem – to na webu není nutné. Zato správnou volbou nicku se uživatel může odlišit od ostatních publikujících.

Piorecký si všímá, že mladí lidé, kteří se setkávají s digitálními a síťovými médii už od narození (tzv. digital natives) jsou schopni měnit personální identitu a je pro ně typické, že nerozlišují mezi identitou fyzickou a virtuální (digitální). Někteří uživatelé dokonce publikují pod několika nicky (jeden používají k publikování hodnotných textů a ostatní pro texty, jejichž kvalita je ošidná). 

Následně přistupují uživatelé k editaci svých příspěvků pomocí webových textových editorů a mají tak pod kontrolou veškerý proces publikování – od volby tématu, napsání příspěvku, výběru typu písma, formátování, ilustrací či fotografií až po čas zveřejnění příspěvku. Přispěvatel přitom může editaci již uveřejněného textu provést i dodatečně.

Uveřejňování textů přispěvatelů probíhá v reálném okamžiku - dokončení textu a jeho publikování se často časově shoduje a je to právě rychlé zveřejnění i získání zpětné vazby, co motivuje uživatele těchto literárních webů. Jelikož se přispěvatelé podněcují navzájem k pravidelnému publikování, dochází podle Pioreckého k jakési kolektivní grafomanii, jež je literárním fórům vlastní a je to jejich nedílnou součástí.

Přílišná volnost při publikování posunula vnímání pojmu cenzura v očích přispěvatelů - není to již pro ně pouze zásah nějaké moci do toku informací, nýbrž jakákoli snaha o organizaci a výběr obsahu určitého média (přičemž ve světě tištěných médií jde o naprostou samozřejmost). Za cenzuru proto považují i nezveřejnění, stažení nebo smazání příspěvku, neboť publikování svých textů na daném fóru pokládají za své nezcizitelné právo.

Autor si všímá, že během evaluace dostává přispěvatel zpětnou vazbu od ostatních uživatelů buď verbálně prostřednictvím komentářů nebo jinou formou hodnocení (přidělování bodů, tipů, číselných či grafických značek). Při hodnocení příspěvků se dodržuje nepsané pravidlo, že je třeba autora za něco pochválit – většina českých literárních fór neumožňuje udělit negativní známku (s výjimkou slovního hodnocení). Naopak poměrně časté je uveřejnění různých žebříčků odkazujících na populární kulturu, např. „top 20“ uveřejněných textů. Hodnocení má i jistý socializační rozměr -  nezahrnuje pouze kvalitu uveřejněného textu, ale též chování autora na serveru; proto je běžné vzájemné pozitivní ocenění příspěvků mezi uživateli.

Zahraniční literární fóra nabízejí jiné možností – např. bezplatný lektorský dohled od známých spisovatelů (Leselupe.de), popř. formu soutěže hodnocenou nositeli významných literárních cen (InterBoard Poetry Community).

Na literárních fórech nalezneme různé žánry (povídky, pohádky, fejetony atd.) i populární literaturu (horor, fantasy, sci-fi) a také speciální kategorii – fan fiction. Zde mohou kupříkladu fanoušci Harryho Pottera vymýšlet alternativní pokračování či převyprávět původní děj podle vlastního uvážení.

Piorecký v té souvislosti připomíná zjištění Janošíkové, které při analýze povídkové tvorby na fóru Epika dospěla k závěru, že mezi zpracovávanými žánry chybí historické náměty a také detektivky. Vysvětluje to tím, že pro psaní těchto žánrů je nutné zvládnout jisté logické zákonitosti stavby příběhu a mít jazykové a faktografické znalosti, jimiž přispěvatelé literárních fór zpravidla nedisponují. Jejich tvorba má totiž často psychoterapeutický charakter, neboť se svými texty více či méně vyrovnávají s psychickými problémy nebo s potížemi ve vztazích. Značná část přispěvatelů nemá umělecké ambice, psaní považují za zábavu a jejich autocenzura je tedy mnohem nižší, než kdyby publikovali v tištěném časopise.

Podle autora se vyskytují na literárním fóru v zásadě dva druhy textů – beletristický příspěvek a komentářový metatext k němu (popř. autorský paratext, který beletristický text doprovází). Nejde prý tedy o systém zasazený do mnoha kontextů (jako v tištěné literatuře), ale o záležitost přispěvatele, textu a dané komunity na webu. Takže zatímco tištěný literární časopis kromě beletrie obsahuje i další podoby textu (eseje, kritiky, rozhovory atd.), literární fóra vlastně nereflektují aktuální dění v současné literatuře.

Piorecký zmiňuje i mimointernetové aktivity literárních webů - některé literární komunity vydávají i tištěné sborníky, příkladem je např. sborník Dvě kapky rosy (2007) sestavený z příspěvků na serveru Epika. Literární fóra prý mají často také vazbu na nakladatelství, která umožňují komukoli vydat knihu v nízkém nákladu (třeba jen deseti kusů), neboť fungují na principu print on demand (POD). A nelze zapomenout ani na další činnosti administrátorů a přispěvatelů - organizaci různých setkání, literárních večerů a společných výletů.

Autor si všímá, že tendence ke kolektivitě panovala u amatérské literatury i v minulosti – ať už to byly studentské literární spolky v 19. století nebo později regionální literární kluby. Jelikož v literárních fórech mohou přispěvatelé udržovat nepřetržitý kontakt, může se zdát jejich komunikace náhodným návštěvníkům jejich webu nesrozumitelná, neboť se odvolává na kontext webu, který je členům komunity dobře známý. Pojem „komunita“ používaný přispěvateli však Piorecký pokládá za problematický -  připomíná tvrzení Nancy K. Baym, že nelzesamotnou existenci literárního fóra ztotožňovat s existencí. Ostatně autor za členy „komunity“ nepokládá všechny registrované členy, nýbrž jen ty aktivní přispěvatele a těch - jak prý zjistila Eva Košinská - je asi deset procent.

Mnohem zajímavější je srovnání počtu uživatelů na českých a zahraničních literárních fórech. Na začátku roku 2009 mělo na serveru Písmák.cz registraci 35 675 uživatelů (z toho asi 8000 bylo aktivních) a v témže roce bylo na fóru Totem.cz asi 30 000 registrovaných uživatelů. Naproti tomu na obdobné německém fóru Leselupe.de (prý největším v zemi) bylo registrováno 4 744 uživatelů a anglofonní deepundergroundpoetry.com měl 16 071 registrovaných uživatelů.  Obdobný nepoměr je i u počtu příspěvků – roku 2009 bylo na Totemu 265 000 textů, zatímco na Leselupe jen okolo 70 000. Důvodem prý zřejmě bude skutečnost, že na Leselupe je více čtenářů („lurkers“), kteří nejsou registrováni a přicházejí na web pouze číst, nikoli přispívat.

Autor uvádí také zjištění Barbory Tamchynové, že uživatelé literárních fór upřednostˇunjí vlastní komunitu, jež je k vstřícná k začátečníkům a diletantům a nemají tedy zájem propojovat své účty se sociálními sítěmi jako je Facebook. V té souvislosti autor připomíná názor Nancy K. Baym, jež považuje za jednu ze základních funkcí internetových diskusních skupin poskytování podpory, která může být trojího druhu: emocionální, informační a podpora při získávání sebedůvěry či sebeúcty..

Literárně komunikační systém literárních fór je podle Pioreckého uzavřený a je nastavený spíše pro amatérskou literaturu, přičemž se vyznačuje silnou soudržností svých autorů, kteří zůstávají věrní svému „mateřskému“ fóru a jen zřídka přecházejí jinam. Struktura uživatelů se časem proměnila - v 90. letech prý byli přispěvateli převážně lidé ve věku 18-35 let, po roce 2000 pak přibyli mladí středoškoláci a lidé v důchodovém věku. Autoři, kteří se prosadí v „tištěném světě“ knižní kultury se z literárních fór stahují, neboť jinak by byli podle pravidel vyloučeni.

Piorecký se v závěru zamýšlí nad pozicí literárních fór v současné kultuře a konstatuje, že se stala pro autory generace Y „primárním publikačním prostorem, jakousi nultou vrstvou literárního systému“ - neřídí se pravidly literárního diskurzu ani neslouží k rozvoji literární kompetence, nýbrž mají sklon k amatérismu, neboť texty na nich uveřejňované jsou „výsledkem volnočasové aktivity svých tvůrců“. Literární fóra tak prý vlastně relativizují rozdíly mezi amatérskou a profesionální (literárně kompetentní) literaturou – a spustila tedy proces zdánlivé demokratizace a zpřístupnila literární diskurz další skupině autorů, pro něž se stává spíše konverzací než literaturou. Podle Pioreckého jde však o „iluzorní demokratizaci“, neboť autoři, kteří začali být literárně činní na literárních fórech a jsou nadáni talentem a literární kompetencí, by zřejmě uspěli na poli literárního diskurzu i bez těchto fór. Ani sám pojem demokratizace není správný – o něm by se ve spojení s literárními fóry dalo hovořit v případě, kdyby tato fóra šířila spolu s publikačním prostorem také literární kompetenci. K tomu však v případě českých fór nedochází – na rozdíl od těch zahraničních (pořádajících online lekce tvůrčího psaní a soutěže, kde hodnotí příspěvky jako porotci uznávaní spisovatelé) – takže spíše než o demokratizaci jde o „zábavu“, „užívání“ spojené s psaním a tedy jistý druh populární literatury.

Zdroje:

PIORECKÝ, K. Amatérská literární fóra na českém internetu: mezi demokratizací a diletantstvím

[online]. [cit. 2015-04-02]. Dostupné z:  https://medialnistudia.files.wordpress.com/2014/12/ms_2014_2_piorecky.pdf